První hoře je na naší scéně kapelou vskutku neobvyklou, a není to tvrzení rozhodně nadsazené – stačí si poslechnout její debut Na úpatí, který právě vyšel v reedici.
První hoře bylo zralé již Na úpatí
Ne že by to byla deska jakkoli přelomová, to ne, je prostě „jen“ velice dobrá. Její síla – a význam – spočívá spíš ve vyznačení cesty, jíž se kapela vydala a o jejímž směřování měla již tehdy v podstatě jasno.
Deska byla natočena a vydána v roce 2003 a jistě sympatické je, že nyní vyšla v naprosto autentické podobě, bez studiového dokrášlování – jen tím vynikne její syrovější zvuk, který si tak dobře rozumí s nasazením, jež je z každičkého tónu silně cítit, zároveň přitom rozhodně není jak z nějaké stodoly.
Kapela, jež sama sebe označuje za „futuristický punk/jazzový kabaret“, skutečně naprosto volně, a přitom bezešvě, lze-li to tak říci, přechází mezi jednotlivými polohami. V jedné písni tak opravdu můžeme slyšet jak onu punkovější polohu, tak názvuky šansonu či písničkářství, ale nejen jeho, stejně tak i metalové riffy či ozvěny nové vlny.
Tohle vše se mělo na dalších albech – doposud První hoře vydalo celkem čtyři, na pátém v současnosti pracuje, přičemž každé další bylo o kus dál v rozpracovávání oné prvotní vize, naznačené již na debutu – jen rozvíjet. A každé z následující alb, druhé Commedia dell'arte (2006), třetí Lamento (2008) či zatím poslední Club Silencio (2011) nelze než doporučit – tedy, hodně doporučit.
Cítíme, že jde o kapelu poučenou, a to nejen hudebně, ale i literárně, ostatně již název pochází z Kafkovy povídky. Zmiňuji-li literární poučenost, nemyslím tím pouze kvalitní texty kytaristy, zpěváka a autora písní Milana Urzy, chtěl jsem tím spíš poukázat na fakt, že je z jejich písní cítit inteligence, rozhled (i nadhled), vzdělanost v tom nejširším slova smyslu, kulturnost, jakkoli to možná zní nemístně a nejapně. Zkrátka, je z Prvního hoře cítit, že zde nejde pouze o hudbu, muzikanti že mají zcela jistě spoustu jiných zájmů, kulturních zájmů. Abych nechodil kolem horké kaše, prostě že nejsou zabednění.
A jaké tedy jejich debutové album je? Především prosto nějakých stylových předsudků, to již ale bylo naznačeno. Už úvodní Tanečnice, začínající dlouhou plochou kláves, aby se po rozložených akordech klavíru a občasných bicích pozvolna rozjížděla s chvilkovou asociací na Psí vojáky, samozřejmě že v dobrém, až k téměř metalovému finále, je toho krásným příkladem, stejně jako následující roztančené Koláče s pěknými efekty anebo třeba Umrlec, který by mohl připadat jako Pražský výběr, především tedy v kytarovém partu, je ovšem daleko autentičtější, protože osobitý, bez machy.
Anebo Španělská, jež vtipně a zdařile kombinuje motivy španělské hudby, včetně výkřiků „caramba!“ či „sombrero!“ s harmonií upomínající na Dead Kennedys a jejich Holiday In Cambodia. A když už jsme zmínili pár jmen, proč neuvést také Už jsme doma – i ty může První hoře připomínat, je ovšem daleko zběsilejší, divočejší, a také ne tak „akademické“.
V každém případě je ovšem Na úpatí velice vyzrálý a slibný debut, na jehož základě pak První hoře mohlo stavět, a také, naštěstí, stavělo. Psali jsme to sice již úvodem, proč to ale nezopakovat.