Recenze: Čtvrtá zeď sleduje Antigonu v zákopech válečného Libanonu

Sugestivní, dynamický a utopický. Šestý román Sorje Chalandona Čtvrtá zeď předestírá čtenářům příběh jednoho snu, jenž byl od počátku, v nezlomné logice antické tragédie, odsouzen k zániku. Podobně jako jeho hlavní hrdina, divadelní režisér Georges. Autor klade čtenáři mnohé otázky, jež ale převážně ponechává bez odpovědi.

Může divadelní sen přemoci válku? Zdánlivě utopická otázka stojí v srdci románu Čtvrtá zeď francouzského spisovatele Sorje Chalandona (*1952). Ústřední konflikt, občanská válka v Libanonu (1975 až 1990), jež proti sobě postavila několik náboženských komunit, ale není vůbec žádným klinickým záznamem války. Sílu, již vypravěč čerpá k dramatickému příběhu, nabral autor jako reportér levicového listu Libération, pro který o válečném konfliktu v průběhu osmdesátých let psal.

Odhodlání podat válku jiným způsobem však nalezl až mnohem později: učinil tak sugestivním a dynamickým stylem prostřednictvím postavy mladého levicového aktivisty Georgese, autorova alter ega. Nelze se ovšem ubránit dojmu, že navzdory literární zkratce zůstal čtenáři přece jenom leccos dlužen.

Zpověď dítěte svého věku

První třetinu knihy zabírá zpověď mladého levicového aktivisty Georgese, studenta pařížské Sorbonny, náležejícího k levicovým akčním buňkám, jež se pravidelně střetávají s buňkami extrémní pravice. Uprostřed této vřavy potkává Georges řeckého exulanta Samuela, s nímž jej spojuje revoluční zápal, ale dělí je nejen odstup zkušenosti i odstup generační.

Je to ale právě Samuel, jenž předá Georgesovi svůj sen: inscenovat ve válečném Bejrútu antické drama Antigona. Nejedná se ale pouze a jedině o drama antické, neboť jde o verzi, jíž v roce 1942, v čase nacisty okupované Francie, inscenoval dramatik Jean Anouilh. Polemika spjatá s touto hrou (jedná se zejména o pojetí titulní postavy Antigony) je čtenáři skryta, podobně jako hercům, o něž ve všech znesvářených komunitách usiluje nejprve Samuel a později Georges.

Rozpor mezi revolučními sny a utopií divadla, jež se konečně obrací k oné pomyslné „čtvrté zdi“ (tedy ne-existujícímu publiku), rozehrává Chalandon na pozadí konfliktu země rozervané způsobem, o němž se jeho hlavní postavě, mladému divadelníku Georgesovi, jenž se čerstvě rozhodl založit rodinu a vstoupit do manželského sňatku, vůbec nezdálo. Konfrontace s válkou, nenávistí, ale i citovou manipulací jej ovšem zároveň fascinuje, neboť tu jde o něco skutečného. Krev je skutečná, válka je skutečná a skutečné jsou i slzy, jež prolévají lidé nad svými mrtvými.

Drama v táboře Šatíla

Nejdramatičtějším okamžikem, v němž umírá Georgesova herecká Antigona je masakr v palestinském uprchlickém táboře Šatíla. Pro českého čtenáře, neznalého občanské války v Libanonu, to mohou být otřesná svědectví, pro způsob i zákeřnost, tolik připomínající ten současný konflikt v Sýrii.

Francouzský čtenář, jemuž jsou reálie (z důvodu historického územního mandátu Francie) známější, možná bude sledovat jinou linii vyprávění. Pravdou ale zůstává, že brutalita války, z níž si Georges odváží doživotní trauma, nemusí mít jméno.

V popisech i zkratce spočívá velká Chalandonova síla. Blíží se místy reportáži novinářské, což není výtka, naopak: dokáže strhnout, dojmout i naladit. Potíže jsem měl jen někdy, když patetičnost dojetí převážila nad patetičností okamžiku. Samotná Antigona, kterou si spisovatel i jeho alter ego Georges s sebou z Libanononu odnesl, působí bezvýchodně. Tak jako libanonský (a ten nynější syrský) konflikt. Přes elegantní závěr zůstává přece jen poněkud didaktickou lekcí k tématu.

Kdo stojí za celým konfliktem: kdo jsou vrazi a kdo jsou oběti? Stačí dojetí pro pochopení krutostí? To, že divadlo – natož antická Antigona, jež touží pohřbít svého bratra – může být východiskem k umění, nikoliv ale k usmíření znepřátelených etnik, jimiž každým cloumá kolektivní vina, je více než zřejmé. Masakr v Šatíle viděl Chalandon jako reportér na vlastní oči. Umístil tam tu svoji hereckou Antigonu, palestinskou dívku Imamu, na níž se dívají Georgesovi oči.

Spisovatel jako svědomí

Napadá mě, že jsme také kdysi mívali takové spisovatele, jakým je Chalandon: byli angažovaní, političtí, nešetřili gesty ani sny. Bývali svědomím národa. Sorj Chalandon vychází z tradice psaní, které jsme v Čechách zavrhli. Je to ale škoda, neboť i toto je literatura. A nemusíte znát odpověď hned na všechny otázky, jež vám při čtení běží hlavou.

Sorj Chalandon: Čtvrtá zeď (Le Quatrième mur). V překladu Danuše Navrátilové vydalo nakladatelství Argo, Praha 2016.