Recenze: Sladké sny a hořké noční můry nonkonformisty Bellocchia

Massimova matka tak dlouho prosila Boha, aby si ji vzal k sobě, až ji vyslyšel. Její smrt ovlivnila jejího syna na celý život. Italský režisér Marco Bellocchio srozumitelnými výrazovými prostředky buduje atmosféru intimní introspekce, která má zejména v dětské rovině silný emocionální potenciál. O Sladké sny se v kinech s českými diváky dělí od 15. prosince.

Sladké sny (2016, režie: Marco Bellocchio)
Zdroj: Film Europe

Když je vám devět, žádný farář vám nevysvětlí, že by máma, která naplňuje každý váš den, mohla odejít takhle najednou, navždy a bez rozloučení. „Maminko, vzbuď se,“ volá Massimo při pohřebním obřadu. „Je tu boží světlo i pro mrtvé?“ ptá se profesora v církevní škole (s níž měl i režisér Bellocchio bohatou osobní zkušenost). A později, jako dospělý muž a redaktor La Stampy, jen mlčky sleduje v Sarajevu roku 1993, jak válečný fotograf cynicky aranžuje záběr zastřelené matky a jejího malého syna. Všechny tyhle epizody a řada dalších probíhají Massimovi hlavou, když zhruba po čtyřiceti letech znovu vstoupil do prázdného bytu, kde kdysi vyrůstal a který teď hodlá navždy opustit…

Režisér filozofem, filozof režisérem

Marco Bellocchio není tvůrcem bezstarostných relaxačních epizod, ale režisérem, který ve své tvorbě reflektuje kontroverzní dobu, svoji životní zkušenost i tradice a proměny italské společnosti. Hodně mu v tom pomáhá fakt, že kromě režie absolvoval i studium filozofie.

Ve Sladkých snech se to promítá nejen do některých dialogů, ale i bezstarostně přebouchlé stopáže, neboť napadne-li ho intelektuální přesah nebo spirituální metafora, pište si, že do nich půjde, byť jejich zařazení do dějového kontextu není vždy nezbytné, ústrojné ani logické (viz sekvence pokerové partie a filozofické úvahy o povaze peněz).

Sladké sny se řadí k tomu segmentu Bellocchiovy tvorby, jejíž scénář vychází z literárních předloh, kde byl v minulosti inspirován třeba Pirandellem, Kleistem nebo Čechovem. Nyní vyšel z knihy italského spisovatele a novináře Massima Gramelliniho, v níž se zrcadlí mnohé z jeho vlastního života, takže upozornění, že film je natočen podle skutečného příběhu, má své oprávnění. Stejně jako Massimo i Gramellini ztratil v devíti letech matku, jako novinář psal o fotbalu, byl válečným zpravodajem v Sarajevu a působí v redakci deníku La Stampa.

Bellocchiova filmová transkripce střídá reál s flashbacky a také kontrastně vše idylické, tragické, rezignující i nadějné, co hlavní hrdina Massimo ve svém životě prožívá. Ozdobou filmu jsou přesné, neokázalé a oslovující herecké výkony. Nicoló Cabras (úžasné dítě, které ví, co se od něj chce a umí to prodat), Dario Dal Pero i vyprahle odtažitý a do své bolesti uzavřený Valerio Mastandrea, kteří se postupně vystřídají v roli Massima, jsou přesní a není problém s nimi navázat kontak. Guido Caprino hraje otce, který nemá na to, aby alespoň částečně nahradil Massimovu matku, a Bérénice Bejoová má v očích něco, co přesvědčuje, že je nejlepším lékem na panickou ataku a že by mohla být někým, s kým Massimo začne znovu spontánně tančit jako kdysi a koho by mohl začít milovat.

Sladké sny jsou zajímavé a oslovující, neboť mají hořkou příchuť reálného života, své zákonitosti jako je ta, že všechno je přitahováno k zemi její přitažlivostí, i své tajemství (které asi odhalíte dříve nežli Massimo). Jakkoli jsou spíše o pocitu nežli o poselství, vzkazují nám, že i té největší bolesti je možné vzdorovat. A že v tomto vzdoru je naše síla i naše naděje.