Živé může být kino i na hřbitově

ROZHOVOR. Ve střižně, na hřbitově, u rybníka - všude, jen ne klasicky v biografu, se mohou diváci Živého kina setkat s dokumenty. Projekt opět připravil Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava jako předvoj letošního ročníku, který začíná 25. října. Vedle různých jihlavských míst promítá Živé kino téměř do konce srpna také v Praze. Místa projekcí jsou ale do poslední chvíle tajná. Více o projektu prozradil ředitel festivalu Marek Hovorka v rozhovoru.

Nebezpečný svět Rajka Dolečka
Zdroj: Jeden svět

Je program Živého kina v Praze a v Jihlavě stejný?

Koncepty se liší. V Jihlavě promítáme filmy z loňského roku nebo i poněkud novější a hledáme pro ně místa, která s nimi určitým způsobem souvisejí. Proto třeba hřbitov, kde uvádíme dokument Nebezpečný svět Rajko Dolečka, v němž režisérka Kristýna Bartošová bojuje s tím, jak Rajko Doleček podporuje srbskou interpretaci jugoslávské války. A právě nejsilnější scéna toho filmu se odehraje na hřbitově ve Srebrenici. Naopak v Praze se promítá ve střižnách a bytech přímo u tvůrců, kde se pouštějí často ještě nedokončené filmy, které se připravují na podzimní Ji.hlavu. Takže diváci mohou často i zasáhnout do toho, jak film bude dokončen. 

Zajímá diváky více místo, tedy že se dostanou k režisérovi domů, nebo to, že mohou vidět snímek v předpremiéře?

Snažíme se v různých detailech našich aktivit podporovat dokumentární aspekt. Režiséři pozvou diváky k sobě domů, sami ale pak s kamerou chodí do cizích bytů, cizích životů a z nich zprostředkovávají své filmy. V Jihlavě je dokumentární aspekt zase jiný. Tam se snažíme, aby snímky vstupovaly do skutečného světa, takže najednou když je ve filmu trolejbus, tak projede i za plátnem. Taková interakce je velmi zajímavá.

Video Události v kultuře
video

Ředitel Ji.hlavy Marek Hovorka o Živém kině

Festival oslaví letos dvacet let. Je to pro něj příležitost poohlédnout se, jak se vyvíjel žánr dokumentu a zároveň i česká společnost, kterou dokument odráží? 

Určitě. Snažíme se zeptat, jak se česká společnost proměnila, kam směřujeme a jak se proměnil i český film. V roce 1997 třeba většina dokumentárních filmů měla délku deset, patnáct minut, šlo o různé Geny a Genusy, v kině byly dokumenty velmi málo. Dneska jsou dokumenty celovečerními filmy. Ale nechceme se jenom ptát, jak se dokument proměnil, ale i zda za dalších dvacet let bude vůbec existovat.