Straussova Elektra neztratila ani po více než sto letech od prvního uvedení nic ze své působivosti a provokativnosti, zvlášť je-li režírována tak, jak je aktuálně k vidění v Praze. V Národním divadle si expresionistický kus vybrali pro poslední operní premiéru sezony. Výsledkem skvěle obsazené inscenace je strhující, moderní a interpretačně kongeniální hudební drama s elektrizující atmosférou a překvapivým závěrečným twistem.
Recenze: „Režisérská“ Elektra je kongeniálně vypointovaná opera
Do Prahy se sjely uznávané osobnosti světové opery, aby připravily po všech stránkách náročnou operu Richarda Strausse Elektra. Devizou představení je především skvělou scénou Borise Kudličky umocněná režijní koncepce Keitha Warnera. Ten kus pojal jako psychologické drama kombinované s hororovými prvky.
Warnerova Elektra se schová v muzeu, kde během noci prožívá jakousi halucinační rodinnou systemickou konstelaci, která mezi antickými exponáty a spolu s nimi ožívá v pozoruhodnou psychologickou fresku titulní postavy.
Freudovsko-jungiánská klišé jsou přítomná pouze jako východisko, z něhož ve dvacátém století zmytologizované archetypy metamorfují ve strhující podívanou. Ostatně, Jungův pověstný Elektřin syndrom je instanciován hned několikrát. Trpí jím nejen titulní postava, a to jak ke svému mrtvému otci, tak obživlému bratrovi, ale také její sestra. Pro změnu k otčímovi.
Stejně jako v partituře, i na pódiu je možné postřehnout promyšlenou práci s časem a jeho odvíjením. Exponované momenty plné proměn scény a atraktivních jevištních obrazů střídají dlouhé pasáže, kdy je pozornost soustředěna na vnitřní rozměr hlavní hrdinky, která je v podstatě po celou operu v dialogu vždy s jedním členem své nezáviděníhodné rodiny.
Národní divadlo v Praze uvádí Elektru (zdroj: ČT24)
Opravdová Elektra
Jak se mění partneři, mění se i Elektřina manipulativní psýcha, která se na jevišti bez přehánění zhmotňuje. Zásluhu na tom má krom pana režiséra britská sopranistka Susan Bullock, která předvedla vynikající herecký i pěvecký výkon.
Její Elektra je především nejednoznačná, multidimenzionální. Tu se jeví jako kakodémonicky zlá, jindy juvenilně neohrabaná a energická, v dialogu s nevlastním otcem podlézavě vítězící. Je zmrzačenou, trpící a proto pomstychtivou ženou, které není pomoci. Z muzea ve vlastní hlavě nelze uniknout.
Bullocková je považována za jednu z nejlepších interpretek Straussovy temné hrdinky. Důvod je slyšet okamžitě, upoutá jemnými výrazovými nuancemi, jimiž odlišuje plejádu vnitřních pohnutí a záchvěvů. Bullocková je s postavou zcela ztotožněná, divák jí věří každou notu. Emoce se nesnaží nahrazovat silovým zpěvem.
Straussova Elektra ve Státní opeře
Děsivá Klytaimnéstra
Jen v superlativech lze hovořit o snad ještě proslulejší operní divě Rosalindě Plowrightové. Ta se bravurně zhostila hysterické Klytaimnéstry. Elektřina matka je jednou nohou v hrobě, druhou v léčebně (jen těžko říct, zda v psychiatrické, nebo protialkoholní) a třetí ve starém Řecku.
Mimochodem, příchod postavy na scénu je asi nejzdařilejším z mnoha povedených triků, společně s oběma vraždami a nečekanou pointou. Ta je ojediněle originální, diváka ze sálu vyprovodí herdou do zad a příslibem dlouhé noci plné náročných a nejistých úvah. Proto se chodí do divadla.
Plowrightová okamžitě ohromí barvou hlasu. Má až altově znějící hloubky s temným, ocelovým témbrem, vyrovnané středy a perfektní, jasně znějící výšky, a svou techniku dokáže skloubit se sytě expresivním projevem. Herecky je suverénní, v bílém rouchu působí děsivě.
Straussova Elektra ve Státní opeře
Annu Gablerovou si operní milovníci jistě pamatují z trojího provedení Wagnerova Prstenu Nibelungů ve Zlaté kapličce v roce 2005. Německá sopranistka má krásný hlas, který se však sálem nesl spíše ve vyšších polohách, což je dáno asi jejím umístěním hluboko v jevišti. Zdařilý tak byl pouze druhý výstup.
Elektřina sestra Chrysothemis byla se svým nerealizovaným mateřským pudem a vzezřením barbíny nadějně se rozvíjející, přesto nejhůře čitelnou postavou. Dost možná je to tím, že usledovat celé představení je během jediného zhlédnutí náročný úkol a člověk se přeci jen zaměřuje především na titulní postavu.
Straussova Elektra ve Státní opeře
S přehledem se svého partu ujali také oba protagonisté mužských rolí, Károly Szemerédy s krásně hutným basbarytonem coby Orestes a Richard Berkeley-Steel v roli slizkého Aigistha, který zaujal spíše herecky.
Hudební nastudování Rolanda Böera má bohužel k dokonalosti daleko. Orchestr sice řídil s ohledem na pěvce, hráči se však dopustili nemála chyb. Že vše není úplně čisté, by ani tolik nevadilo, spíše chyběla detailnější práce s dynamikou díla jako celku. Některá místa, jimiž je opera pověstná, nevyzněla přesvědčivě, kupříkladu setkání Elektry s Orestem. Na druhou stranu, orchestr má správně nervní náboj a rozhodně nevyluzuje sterilní hudbu.
Po dokonalé Straussově Salome, která měla v poloprázdné Státní opeře derniéru vloni v prosinci, je i Elektra jedním z nejlepších operních představení, které lze v Česku navštívit. V obou případech se divadlu vyplatila zdařilá koprodukce, která do Prahy přivedla zahraniční pěvkyně, a především v českém prostředí riskantní sázka na moderní autorskou režii. Lze si jen přát, aby management Národního divadla takové záměry realizoval i v příští sezoně.