Už i v Čechách jsme si pomalu zvykli na to, že se pod názvem nový cirkus neskrývá manéž, klauni, akrobati a exotická zvířata. Dechberoucí akrobacie v tomto ojedinělém žánru sice velký podíl má, jeho nedílnou složkou je však i herectví, tanec a základním kamenem všeho je divadelní motiv. Velkou zásluhu na tom, že tento v zahraničí uznávaný fenomén mohlo objevit i české publikum, má Rostislav Novák a jeho skupina Cirk La Putyka. Právě on za zrodem novocirkusového prostředí v našich podmínkách stojí a právě on přináší na scénu další ojedinělý projekt, kterým je zbrusu nové představení Slapstick Sonata, jež mělo premiéru na pražské Nové scéně.
Slapstick Sonata, poetická klauniáda
Jedinečnost díla nespočívá ani tak v nebezpečných akrobatických cvicích a artistických výkonech nabitých adrenalinem, byť ty jsou na velmi vysoké úrovni a i samy o sobě by nechávaly diváky v němém úžasu. Novák prezentuje nejen série dobře secvičených prvků, ale utváří z nich jevištní tvar, který promlouvá k divákům. Je to poetika vizuálního a fyzického divadla, která dodává představení ten správný šmrnc a kouzlo a řadí ho rázem o několik tříd výš, než kdyby šlo o pouhé, byť dokonale provedené sestavy cviků.
Celé představení v režii zkušeného finského režiséra Maksima Komarova stojí na schopnostech šestice členů souboru Cirk La Putyka (čtyři muži a dvě ženy), na jejich kočičí pružnosti, tvrdou dřinou vypracovaných svalech a nesmírné odvaze pouštět se do náročných, leckdy doslova životu nebezpečných extrémních variací. Každý z umělců je individualita, jsou rozdílně vysocí, mají jiné proporce, naprosto odlišný pohybový, herecký i taneční potenciál.
GALERIE
Slapstick Sonata autor: Pavel Kolský, zdroj: La Fabrika
V některých číslech připomínají svými humornými nonsensy groteskní postavy z éry němého filmu, v jiných bezchybně žonglují, staví ze svých těl zvláštní živé konstrukce či omračují trampolínovými skoky, v nichž jako by popírali zemskou přitažlivost. Všichni bez výjimky jsou však skvělí a sympatičtí, již na začátku se jim podaří odbourat bariéru mezi jevištěm a divákem a vy brzy zjistíte, že nemůžete jinak, než si je zamilovat.
Potemnělá prostorná scéna vypadá trochu jako zkušebna, ve které se postupně roztáčí nonverbální kolotoč plný fantazie a humoru. Střídají se v něm momenty vtipné, poetické i napínavé. Nevěřili byste, jak nápaditá může být parodie na badmintonovou hru, kolik gagů se dá vymyslet s obyčejným kusem dlouhého dřevěného prkna či se štaflemi, nebo jak vtipné může být muzikantské duo, které vlastně vůbec nezačne hrát.
Cirk La Putyka
Dojme vás křehkost baletky, která coby „provazochodkyně“ balancuje na špičkách na tenké hrazdě, budete obdivovat lehkost, s níž se umělci vypořádávají s tak těžkými silovými disciplínami, jako jsou strapsy, tkané popruhy visící ze stropu, na nichž se provádějí nejrůznější vzpory a stoje. V závěru pak budete s bušícím srdcem úlevně vydechovat po každém úspěšně dokončeném vzdušném saltu či skoku, při kterém se akrobatům na scéně podaří bezpečně dopadnout zpátky na cirkusovou houpačku, tzv. teeter board.
Na českou scénu tímto počinem přibylo neobyčejně podmanivé a nápadité dílo. Netradiční jevištní tvar, vodopád invence a geniálních nápadů, který zaručuje, že při jeho sledování nebudete vědět, kam se dívat dřív. Bravo!