Pražskou galerii Nová síň zaplnily (a to doslova) velká plátna Borise Jirků. Jednoduchý otevřený prostor galerie nic nezakrývá, netlumí ani nepotlačuje, a tak groteskní svět malíře má příležitost zapůsobit na návštěvníky v plné síle. Díky expresivnosti umělcova rukopisu, jeho výrazné barevnosti a dramatičnosti motivů, se návštěva výstavy s výmluvným názvem Lidi, lidi mění v nebývalý zážitek, který lze prožít až do 15. listopadu.
Recenze: Boris Jirků pověsil lidské city na hřebík
Boris Jirků, ač sám stále usměvavý a jakoby v ničím nezkalené pohodě, ve svých obrazech zachycuje svět, jenž má do selanky opravdu hodně daleko. Ústředním motivem je v jeho tvorbě konfrontace, boj, svár nebo alespoň důrazné přetahování. Milostné objetí neprobíhá v poklidu a souznění, ale odehrává se v napětí a nikdy nekončící při o dominanci či je hozeno do nelaskavé grotesknosti.
Jirků, za účelem odkrýt všechny přetvářky a smazat lichotivá pozlátka, člověka svléká i z kůže a odhalené kostry v expresivně barokních pozicích pak nechává nahlédnout do své podstaty.
Z výstavy Borise Jirků Lidi, lidi
Ani jeho fantaskní svět není o nic víc laskavější. Podivné bytosti bez skrupulí skoro až vylézají z pláten, útočí nejenom na sebe ale i na vnější svět. Nenechávají nic a nikoho v klidu a vypovídají o neutěšenosti vesmíru, ale především lidského světa.
Krutý vypravěč s nadhledem
Přehnaná a pokroucená perspektiva, překvapivě zdůrazňující jeden detail, vytváří onu tolikrát již vyzdvihovanou grotesknost, která opět slouží k demaskování lidského pokolení. Jirků je vlastně dost krutý vypravěč, přesto v jeho díle samotná krutost nepřevládá, vždy se snoubí s určitým nadhledem, který do příběhu vkládá lidský rozměr a přináší i jakési porozumění, třebaže ne osvobozující.
GALERIE
Z výstavy Borise Jirků Lidi, lidi
Lidi, lidi viděni očima Borise Jirků nejsou laskavé bytosti s vstřícným chováním vůči sobě. Jsou krutí, směšní, nenasytní, ale stále to jsou Lidi, lidi. Ta lidská tragikomedie zachycená umělcem na plátna nakonec působí velkolepě, protože forma zpracování je velkolepá.
Dramatický celek výmluvně doplňuje neméně dramatický detail, který jakoby přichází nekoordinovaně, odjinud, přesto celek významově dotváří, překvapivá a skoro až marnotratná barevnost umocňuje vjem, který touží malíř vyvolat. Kdysi prohlásil, že obrazy jsou pro něj něco jako věšáky na city, vejdete-li do Nové síně, zcela jistě pochopíte smysl této metafory.