Varhaník Carpenter: Kostel je nevhodný, stejně jako nádraží

Androgynní image a blyštivé kostýmy nepřekvapí na rockové scéně, méně obvyklé už jsou v klasické hudbě. Americký varhaník Cameron Carpenter jednoznačně boří zažité představy, jak se mohlo přesvědčit v neděli 25. října i publikum pražských Strun podzimu. „Chci se z kostelů dostat ven, nejsou vhodné,“ prohlásil extravagantní umělec například o varhanní hudbě v rozhovoru pro Českou televizi.

V Praze zahrál Carpenter na vlastní mobilní digitální varhany, vývoj nástroje trval mimochodem deset let a přišel na víc než milion dolarů. „Varhany jsou nejuniverzálnější nástroj vůbec. Ne kvůli nějaké metafyzické nebo emocionální kvalitě, a už vůbec ne kvůli spojení s křesťanstvím, ale protože jejich historie jde podobnou cestou jako historie klasické geometrie,“ domnívá se.

Právě matematika je podle něho jediným univerzálním jazykem, považovat za něj hudbu je podle Carpentera nedorozumění, které má vliv i na to, jak lidé vnímají varhany. „Jsou velmi zatížené nánosem z devatenáctého století,“ obává se. 

„Nezajímá mě dostat varhanní hudbu z kostelů, především se já sám chci dostat ven z kostelů. Kostel je nevhodný pro vystupování hudebníka v konkurenčním prostředí, stejně jako třeba vlakové nádraží.“

Cameron Carpenter

Na futuristicky vyhlížejícím jevišti hrál barokního Bacha, mimo jiné nohama, na které si obouvá speciální, na míru šité boty z jemné kůže obvykle užívanou na rukavice. „Stále je skoro tabu považovat klasickou hudbu za zábavu - ale ona zábavou zkrátka je!“ upozorňuje. „To by samozřejmě nepřekvapilo Mozarta, Händela ani Liszta nebo Wagnera, jejichž pověst byla založená na předvádění, dokonce možná na komediantství.“

„Sexualita je pro umělce 21. století relevantní“

Stejně jako čtyřiatřicetiletý hudebník, který vizáží i vystupováním připomíná spíš rockovou hvězdu než ctihodného varhaníka. „V New Yorku nebo Berlíně nevypadám jako excentrik, protože vždy záleží na prostředí a kontextu. Můžeme o někom říci, že je excentrický, protože se - jako třeba já - zajímá o vše od matematiky přes astronomické hodiny až po definici nekonečna. Pak asi jsem excentrik a taky trochu vědátor," připouští.

Jeho extravagance jde ruku v ruce s nezpochybnitelnou virtuozitou, napsal ale o Carpenterovi třeba nedávno deník The New Yorker, a dokonce ho označil za „superstar“. Sám hudebník trvá na tom, že otevřenost k hudbě pro současné publikum patří  - ať už tím míní, že varhaníci se nemůžou uzavírat v kostelech, nebo má na mysli svou sexuální upřímnost.

„Ano, já jsem bisexuál a myslím, že sexualita je důležité téma spojené s dílem. Pro umělce v jednadvacátém století je důležité o ní mluvit, protože je zkrátka relevantní,“ nepochybuje Carpenter.

Video Události v kultuře
video

Carpenter: Pro umělce 21. století je sexualita důležitá

Udržet balanc mezi tzv. moderním a klasickým světem se mu zatím daří. Svědčí o tom i to, že je prvním varhaníkem, který získal ominaci na cenu Grammy, jeho album If You Could Read My Mind na sklonku léta ocenila i porota ECHO Klassik v kategorii Instrumentalista roku.

Propojování možná zdánlivě neslučitelného je i programovým záměrem Strun podzimu. Festival pokračuje až do 18. listopadu.