První o Struny podzimu zavadí syrová Buika. Je vyděšená k smrti

Mallorskou zpěvačku Buiku vyhodili v dětství z kostelního sboru s odůvodněním, že zpívá ošklivě jako pes. Nyní koncertuje po celém světě - 5. října v pražské Státní opeře, kde zahájí festival Struny podzimu. Hudební přehlídka, jež překračuje žánry, podvacáté odehraje jazz i klasiku, tradiční hudbu i experimenty.

Video Zprávy ve 12
video

Buika na Strunách podzimu

New York Times o Buice napsal, že je zakořeněná na čtyřech kontinentech, jako by pocházela odevšad naráz a vůbec odnikud. Zpěvačka, žijící v Miami, sama ráda experimentuje s žánry. Čerpá z jazzu, flamenca, soulu i afrických rytmů. České publikum její syrový hlas uslyší poprvé, na festivalu zahájí světové turné k novému albu Vivir sin miedo, tedy žít beze strachu, které oficiálně vyjde 16. října.

„Jsem vyděšená k smrti. Ale cítím se dobře, protože mít strach znamená, že žijete,“ říká Buika v souvislosti s názvem desky. Přizvala na ni amerického zpěváka Jasona Mraze, který má, jak nasvědčuje příjmení, české kořeny po svém dědečkovi.

Strach překonává i při vystupování. I když o sobě tvrdí, že je plachá, nejlépe je jí prý právě na pódiu. „Je snazší odhalit se před dvoutisícovým davem než před jedním člověkem,“ vysvětlila. „Když stojíte na pódiu před dvěma tisíci lidmi, jste jedna rodina. Když stojíte před jedním člověkem, nevíte, před kým vlastně jste.“ 

Buika spolupracovala s Nelly Furtado, Charlesem Aznavourem nebo Chickem Coreou. Její hudbu si do filmu Kůži, kterou nosím, vybral Pedro Almodóvar. „Byl u toho Antonio Banderas, Almodóvar i štáb. A já si říkala: ,Panebože!' Někdy je snadné říct ano, ale pak je těžké tomu rozhodnutí čelit,“ vzpomíná na svou filmovou zkušenost.