Vášnivá láska vždycky bude provokativní, pro milence i pro jejich publikum. Tisíckrát film ukázal milostná vzplanutí, tisíckrát Francouzi přišli s vyšinutou láskou. Určitý smutek se vznáší nad dvěma love stories, které přinesla víkendová soutěž na filmovém festivalu v Cannes. I když vyprávění obou filmů neopouští tradiční způsoby, jde o nebanální a neromantické milostné příběhy. A oproti filmům o umírání a nezaměstnanosti mají milostné příběhy rozhodně větší šance pro následnou nefestivalovou distribuci.
Cannes: dvojitý zásah vášnivé lásky
Americká love story Carol s Cate Blanchettovou a Rooney Marou v hlavních rolích musí být schovaná za zavřenými dveřmi. Jsme totiž v Americe na počátku 50. let a lesbická láska je považována za zločin. Blanchettová hraje rozvedenou ženu z vyšší společnosti, která se zamiluje do výrazně mladší Theresy, kterou potká coby prodavačku na Manhattanu. Jiskra přeskočí ihned a Carol se rozhodne raději strávit Vánoce s Theresou na cestě po Americe, než aby dala přednost rodinnému kruhu se svým exmanželem a dcerou. Theresa, začínající fotografka, zas nepovažuje Carol jen za svůdkyni, ale také za životní mentorku. Jejich vztah však naráží na mužské partnery i společenská pravidla.
Čtyřiapadesátiletý režisér Todd Haynes natočil film podle částečně autobiografického románu Patricie Highsmithové Cena soli, který autorka v roce 1952 musela vydat pod pseudonymem. „Padesátá léta v Carol, to je vrchol Eisenhowerovy éry, ale ve skutečnosti film vypráví o přechodné době mezi 2. světovou válkou a Eisenhowerem. Vrcholil mccarthismus, Amerika byla v jistém smyslu pozadu za Sovětským svazem a cítila se částečně paranoidní. Fotografie New Yorku z té doby ukazují město jako špinavé starosvětské místo, které ještě nebylo vyčištěno,“ říká Haynes.
Carol
Cate Blanchett svou Carol hraje především drobnými gesty, očima, naznačeným úsměvem, k tomu vždy perfektně oblečená, upravená, dokonalá, jak se na dámu z vyšší společnosti v 50. letech patří. Sexuální scény vůbec nejsou tak otevřené, jak například ukazuje film Život Adély, předloňský vítěz festivalu v Cannes. Její mileneckou spoluhráčkou je stoupající hvězda Rooney Mara, která se objevila ve filmech Muži, kteří nenávidí ženy a Dívka, která si hrála s ohněm coby extravagantní Lisbeth Salanderová.
Můj král režisérky Maïwenn vzbuzuje očekávání
Taktéž francouzský Můj král (Mon Roi) je založen na výkonech herců představujících milenecký pár. Především Vincent Cassel exceluje v roli majitele restaurací Georgia, který prochází neobvyklým vztahem s právničkou Tony. Tu hraje herečka a režisérka Emmanuelle Bercotová, jejíž film Hlavu vzhůru letošní canneský festival zahájil. Mého krále natočila devětatřicetiletá režisérka jménem Maïwenn, která ve Francouzích vzbuzuje očekávání hned několikrát: už jen tím, že je Francouzka v soutěži a že si z Cannes odvezla v roce 2011 jednu z hlavních cen za film Policie. Scénář navíc vznikl přímo pro Bercotovou. Tento film se silným ženským elementem se v Cannes ukazuje v době zvýšených debat o roli žen ve filmovém průmyslu a ve filmovém světě.
Emmanuelle Bercotová, Vincent Cassel a Maïwenn
Přesto je nejsilnějším partem filmu Vincent Cassel coby lehkomyslný Georgio. Hlavní hrdinka Tony má na lyžích vážnou nehodu a během rekonvalescence se v retrospektivách dozvíme peripetie jejího manželství: seznámení v baru, sblížení, těhotenství, nevěry, manželské starosti, nevyřešená minulost s expartnery. Na první pohled tyto peripetie lásky nejsou ničím neobvyklé, přesto jde o zničující vztah, který oba požírá. On se časem proměňuje v jiného muže, ona zase procitá z romantického snu.
Největší problém spočívá v té jednoduché charakteristice, že ona touží po tradičním stálém vztahu, zatímco on v něm nevydrží a potřebuje vzlety a pády. Georgio a Tony se k sobě přibližují a vzdalují v různých intervalech a každý s jinou intenzitou. „Chtěla jsem natočit film, který by byl řízen sentimentem. A co se stane, když je takový sentiment konfrontován se sociální realitou. Když sleduju páry kolem sebe, vidím, že spolu nejsou schopni překonávat své rozdíly a nakonec jejich vztahy často krachují.“
Maïwenn
Jak Carol, tak Můj král by zřejmě zůstaly filmovými klišé, pokud by neměly velmi silné herce a pevné režisérské vedení. A oba filmy upomínají na klasiky, kteří vztahy a emoce na plátně rozehrávali v minulosti. Můj král totiž odkazuje k francouzskému režisérovi Claude Lelouchovi, Todd Haynes sám přiznal, že čerpal z filmu Pouto nejsilnější britského režiséra Davida Leana, od nějž si dokonce jednu scénu „vypůjčil“.