Dvě výročí Alberta Schweitzera: Pralesní doktor je stále příkladem

„Je jediným příslušníkem západní civilizace, který má morální vliv na naši generaci srovnatelný s Gándhím. Rozsah jeho vlivu je ohromující díky příkladu, který dal svým vlastním životním dílem.“ Tak o Albertu Schweitzerovi mluvil jeho přítel Albert Einstein. Novou biografii teologa, hudebníka, lékaře a nositele Nobelovy ceny za mír vydává nakladatelství Vyšehrad. Kniha historika a teologa Nilse Oleho Oermanna vychází při příležitosti letošního 140. výročí narození a 50. výročí úmrtí „pralesního doktora“.

Albert Schweitzer v Lambaréné, 1965
Zdroj: ČTK/DPA

Hlavní je úcta k životu a etická obroda člověka, hlásal Albert Schweitzer. Lékař, filozof, spisovatel, hudebník a nositel Nobelovy ceny za mír však nezůstal jen u slov. Plané řeči o dobru neměl rád. Letos si připomínáme 140. výročí narození a 50. výročí úmrtí „nejlepšího křesťana naší doby“, jak byl Albert Schweitzer někdy přezdíván.

Konečně Schweitzer prostý adorace

Nakladatelství Vyšehrad při té příležitosti vydává monografii německého evangelického teologa a historika Nilse Oleho Oermanna, která přináší komplexní zpracování mnohostranné Schweitzerovy osobnosti. Sleduje základní etapy Schweitzerova života, jeho mládí a teologická studia, lásku k hudbě a zájem o osobnost Johanna Sebastiana Bacha, kterému věnoval přelomovou monografii, slavné pobyty v Lambaréné, jeho rozsáhlé veřejné působení a politickou korespondenci.

Nils Ole Oermann / Albert Schweitzer (1875-1965)
Zdroj: Vyšehrad
  • „Konečně Albert Schweitzer prostý zbytečné adorace a idealizace, člověk z masa a kostí, inspirativní a houževnatý, s běžnými lidskými chybami, které byl nucen překonávat tak jako každý z nás, aby dokázal to, co málokdo. Výborný portrét muže, zakotveného pevně v hudbě a duchovním životě, představuje detailně Schweitzerovo myšlenkové zrání a celoživotní přesvědčení o nutnosti dokládat ušlechtilé myšlenky zcela praktickými činy, které jsou teprve jejich potvrzením a naplněním,“ chválí knihu lékař Jan Trachta, účastník několika misí Lékařů bez hranic a autor knihy Zápisky českého lékaře z Afriky a Haiti.

Oermann se pokouší odpovědět třeba na otázky, jak se stalo, že právě Schweitzerova pralesní nemocnice si získala takovou proslulost nebo jak zapadala jeho filozofie do myšlení doby a jaké bylo Schweitzerovo politické a strategické myšlení.

„Chci být prostě člověkem“

Albert Schweitzer se narodil 14. ledna 1875 v rodině luteránského pastora, která žila v tehdy německém Kaysersbergu v Alsasku. Již od mládí se projevoval Schweitzerův talent ke hře na varhany a později byl dokonce uznávaným odborníkem na jejich stavbu. Na univerzitě ve Štrasburku získal doktorát z filosofie, studoval teologii a sloužil coby vikář. Napsal také několik studií, včetně životopisu Johanna Sebastiana Bacha, a několika knih o náboženství a stavbě varhan. Přes všechny úspěchy však nebyl spokojený.

Své budoucí manželce Helene Bresslauové tehdy napsal: „Nemám ambice stát se velkým vědcem, chci mnohem víc - být prostě člověkem! Být skutečným člověkem znamená osvobodit se od civilizace, jež nás drží jako rukojmí, omezuje nás, brání nám v pohybu.“ Přípravu na „nový život“ začal v roce 1905. Ve svých třiceti letech se renomovaný profesor ke zděšení svých přátel a kolegů rozhodl, že vystuduje medicínu.

Podívejte se na dokument o životě Alberta Schweitzera:

Video Světci a svědci / Albert Schweitzer
video

Světci a svědci / Albert Schweitzer

Když se po několika letech stal chirurgem a specialistou na tropické nemoci, kontaktoval s nabídkou pomoci Pařížskou misionářskou společnost. Pro své volnomyšlenkářské názory byl však odmítnut. Novopečený lékař se však nevzdal, sehnal finance a v roce 1913, rok po svatbě, odjel s manželkou Helene do afrického Gabonu, který byl tehdy součástí Francouzské rovníkové Afriky. V centru Lambaréné začal nejprve ordinovat pod širým nebem, první malou nemocnici zřídil ve starém zrezivělém kurníku. Později uprostřed džungle postavil plnohodnotnou nemocnici pro místní obyvatelstvo.

Už před svou africkou misí se Schweitzer zabýval otázkou etiky současné civilizace a rozhodně nesouhlasil s tvrzením, že kromě vývoje znalostí a techniky dosáhlo lidstvo i vrcholu v duchovním životě a etice.

  • „Vždycky pro mě bude záhadou, proč naše skvělá generace, která dokázala přijít s tolika objevy a vynálezy, klesla duchovně tak nízko a vzdala se myšlení,“ říkal Schweitzer. V horším rozpoložení dodával: „Člověk je chytré zvíře, které se chová jako blbec.“ Jeho krédem se stala úcta k životu, a to nejen k lidskému. Africká mise a výpravy do pralesa ho v jeho myšlenkách jen utvrdily.

Ani v daleké zemi Schweitzerovi neunikli válečné vřavě. Jako civilní zajatci byli deportováni do Evropy a umístěni do internačního tábora. Po válce hojně cestoval a navštívil i Československo, kde přednášel a uspořádal několik varhanních koncertů.

Druhou světovou válku prožil v Africe, kde kromě krátkých přestávek pracoval až do své smrti. Zemřel v září 1965 ve věku 90 let a pohřben byl ve „svém“ Lambaréné. Manželku Helene, se kterou měli dceru Rhenu, přežil o osm let. Albert Schweitzer, jemuž byla udělena Nobelova cena za mír za rok 1952, vystupoval také proti fašismu a aktivně se se svým přítelem Albertem Einsteinem zapojil do boje proti jadernému zbrojení. Jeho majetek včetně mnoha dopisů a Bible v německém jazyce, ale také varhan, na které denně hrál, jsou nyní uchovávány v jeho bývalém domě, z nějž je muzeum.

Expedice Lambaréné

Životní výzva Alberta Schweitzera se odrazila i v československých dějinách. V roce 1966 napadlo studenta medicíny Petra Bartůňka doručit zásilku léků do nemocnice v Lambaréné. Svůj nápad proměnil v čin o dva roky později, expedice ale zůstala před branami: gabonská vláda ji nevpustila do země a léky výprava předala při setkání se zástupci nemocnice na lodi. O 20 let později jejich čin úspěšně zopakovala druhá výprava.

Členy první expedice byli kromě Bartůňka redaktor Petr Bárta, překladatel Luboš Kropáček, farmakolog Klement Kunz, kameraman Jiří Stöhr, student psychologie a básník Miloslav Topinka a budoucí strojní inženýr a ekolog Josef Vavroušek. Za volant expediční Tatry 138 VNM (musela zdolat nejen vysokohorský terén, ale i tisíce kilometrů po rozsáhlých pouštích), nazývané Drobeček, usedl student lékařské fakulty Jiří Plaček.

Podívejte se na dokument Zapomenuté výpravy:

Video Zapomenuté výpravy / Lambaréné
video

Zapomenuté výpravy / Lambaréné

Po víc jak ročních přípravách mohla tatra s osmičlennou posádkou na Nový rok 1968 odstartovat ze Staroměstského náměstí v Praze. Přes Rakousko a Jugoslávii se na lodi Zagreb přeplavila do Alexandrie, odtud do Káhiry k pyramidám, pouští do Asuánu a dál k Rudému moři, přes Etiopii a Keňu až k Indickému oceánu do Zambie k Viktoriiným vodopádům a nakonec 3500 kilometrů Kongem. Gabonská hraniční hlídka jim však zabránila ve vjezdu do země. Nepomohly ani urgence oficiálních institucí či humanitárních organizací.

Nakonec mohli svoji pomoc předat na palubě lodi generál Maugin, kde se v gabonském přístavu krátce setkali účastníci výpravy s dcerou doktora Schweitzera. Zpátky se vraceli přes Nigérii a Alžír. Po 257 dnech dorazili na Staroměstské náměstí.

  • Expediční Tatra 138 VNM při expedici Lamabaréné najela asi 36 tisíc km. Dodnes je vystavena v muzeu Tatry v Kopřivnici.

Po 20 letech vyjela s podobným nákladem do Gabonu další studentská výprava Univerzity Karlovy pod názvem expedice Lambaréné '88. Tvořilo ji šest posluchačů pražských vysokých škol a publicista Marek Šálek z Mladého světa. Startovala s kamionem Liaz 17. listopadu 1988 z Prahy. S darem pro nemocnici pod plachtou projela Vídní, Římem, Tunisem, Alžírskem, Nigerem, Beninem a v jihovýchodní Nigérii předala dvěma nemocnicím 800 kusů dioptrických brýlí od čtenářů tehdejšího deníku Svobodné slovo.

Přes Kamerun dále dorazila 3. února 1989 do nemocnice v Lambaréné. Předala zde zdravotnický materiál a 13 tisíc kusů dioptrických brýlí, darovaných občany tehdejšího Československa obyvatelům Afriky. Posádku tam přijaly ředitelky nemocnice, Polka Halina Petrikowská a Francouzka Jeanine Poitierová. Členové expedice v nemocnici 14 dní pracovali a natáčeli film. Zpátky se její účastníci vraceli přes Saharu, Maroko a západní Evropu, aby 25. května 1989 dorazili do Prahy.