Recenze: Jánošík na ženský způsob

Praha - Sedm let vznikal polsko-slovensko-český film o Jánošíkovi, třikrát déle, než trvala jeho zbojnická kariéra. Sedm let zbavovaly dvě polské režisérky a jedna scenáristka Jánošíka letitého nánosu legendy, kterou se stal, ač o to nestál. Okleštily ho o „chlapáctví“, aniž by ho příliš zženštily, pomlčely o údajném incidentu s hrachem, ponechaly mu ale přiměřenou míru ješitnosti a nádavkem přidaly lyrické sny a nenápadné formování ženami. Romantický příběh heroického zbojníka se sociálním cítěním přeměnily v pravdivou historii mladého muže z masa a kostí, který se dostal na scestí.

I když dělení na mužské a ženské cokoli je v dnešní době koledou o pohlavek (a zmínka o tělesném trestu koledou o ještě jeden), nemůžu si pomoct – na snímku Jánošík: Pravdivá historie jsou znát ženské ruce jeho tvůrkyň. Některá místa zbojnického příběhu vítaně zjemňují, za jiná by ale spíš měly dostat pravítkem přes prsty. Vedle poetických záběrů se ale režisérky nevyhýbají ani „nežensky“ realistickým záběrům na krev, odříznuté přirození (ve filmu se ovšem mluví o pindíkovi, vážně) a v závěru nabodávání nebohého Jánošíka na hák.

Režisérský tandem matky a dcery – Agnieszku Hollandovou a Kasiu Adamikovou – okouzlila prý na scénáři Evy Borušovičové poetika zcela odlišná od předchozích snímků o Jánošíkovi, v nichž byl představován v robinhoodovské a trochu dětinské verzi. Líbilo se jim také, že scénář vychází z historických dokumentů, a není tedy založený na zaručeně pravdivém jednapanípovídala.

Video Trailer k filmu Jánošík
video

Trailer k filmu Jánošík

Skautský vedoucí Juro Jánošík

„Na začátku 18. století muži neměli tělocvičny, nevypadali jako Schwarzenegger,“ říká například Hollandová. I proto v zájmu co největší dobové věrnosti pro roli Jánošíka vybraly s Adamikovou útlého Václava Jiráčka, žádného eifela, který by při zvednutí od stolu zastínil rameny slunce a jehož hlas by burácel ozvěnou. Jejich zbojník neřeší věci silově, je to spíš stratég a špinavou práci nechává na své družině, nad jejíž buranství je povznesen. Jánošíkovi zbojníci jsou na rozdíl od něho zemití chlapíci, jednají spíše pudově a mnoho rozumu nepobrali. Například Richardu Krajčovi prostoduchost z obličeje doslova kouká (myšleno ve filmu, samozřejmě).

Výjimkou je Tomáš Uhorčík (Ivan Martinka), Jánošíkův druh z vojny. Zbojničinu pověsí na hřebík kvůli ženě a vedení družiny předá Jurajovi, který se zbojnické party chytl vlastně také kvůli ženské. A to přesto, že je nelegálním řemeslem netknutý. „Juro Jánošík musí napřed něco nechtít, aby to pak dostal,“ komentuje Uhorčík své rozhodnutí. Zbojníkem se Jánošík v Pravdivé historii nestal z nutnosti nebo kvůli boji proti nespravedlnosti, ale tak nějak náhodou.

Na rozdíl od přirozeně charismatického Martinky působí Jiráček v čele družiny spíše jako skautský vedoucí, ovšem ne jako idol z foglarovek. Vlastně těžko říct, co ostatní zbojníky u něj drží. Není rozhodný, autoritativní a je tak trochu baba, protože nikdy nikoho nezabil, což je podle zbojníků něco, co dělá chlapa chlapem. Polské režisérky Jánošíka shodily z piedestálu neochvějného národního hrdiny, přisoudily mu trochu pochybností, trochu změkčilosti, neudělaly ho filmovým pupíkem, kolem kterého se všechno točí. Předložily divákovi film o legendě bez legendy, který sice žádné faktické novinky z Jánošíkova života neodhaluje, ale přináší neklasický pohled. Všem se zaručeně líbit nebude.

Fanynky a bublinky

Borušovičová nechává ve scénáři tahat za nitky (nejen) Jurajova osudu často ženy, i když ne vždy přímo. Ženy ho obklopují, mají na něho nemalý vliv a jejich prostřednictvím se dozvídáme o jeho myšlenkách a pocitech. Blízký vztah má se svou babičkou, která Jánošíka i diváky častuje tu a tam nějakým moudrem (bohužel). Ke zbojníkům odejde kvůli nešťastné lásce, že se stal živou legendou, jejíž jméno zná každé malé děcko, je dobře vidět na fanynkách, které na něho dotírají s hysterickým „Jánošíku, dotkni se mě!“. A kvůli farářově dceři Barboře chce podobně jako Uhorčík nechat zbojničení, i když už je příliš pozdě na spořádaný život a osudu těžko utíkat.

Tvůrci se nedrželi jen převyprávění Jánošíkovy životní historie. Necelé dva roky přepadávání kočárů by na stočtyřicetiminutový film těžko vystačily. „Jánošíkova cesta od zbojníka k mučedníkovi má také symbolický rozměr. Ve filmu jsou představeny jeho sny, vize a přízraky. Záleží nám také na tom, aby byl film plný humoru a mladistvého erotismu,“ prozradily režisérky.

Ve snímku se tak prolíná reálné, poetické a vyloženě snové. Sledujeme Jánošíkův „běžný“ život, loupíme (scény ze zbojnických akcí mají podmanivý švih), díváme se na pitky v krčmě, zpíváme a tančíme při každé možné příležitosti. Folklor dostal ve filmu nemalý prostor, „mladistvý erotismus“ jakbysmet. Režisérky neodbývají milostné scény povalením na zem a vyhrnutím sukně, ale dávají si záležet na předehře. Počítají se spodničky, líbá se přes prostěradlo, vypouštějí se bublinky bez bublifuku a olizuje se všech deset od medu a taky od mastné ryby… Je toho ažaž.

Ucpat díru

Při pravdivé zemi se režisérky nedrží ve snových vizích, v nichž se Jánošíkovi zjevují opět nejvíce ženy – skutečné (Jurajova babička) i nadpozemské (Panna Maria s doslova planoucím srdcem). Žel v těchto scénách dochází na avizovaný humor, ovšem nechtěný. Vlastně na jiný než nechtěný ani nedojde. Příčina tkví, jak jinak, opět v nešťastně krkolomných dialozích, ještě dobitých českými postsynchrony (zpívá se ale jedině slovensky), které veškerý dobrý dojem vytrvale a úspěšně kazí.

Jánošík: Pravdivá historie má výpravou, rozpočtem (téměř šest milionů eur) i stopáží ambice historického velkofilmu, ale velkofilmem není. Chybí mu aspoň jeden charismatický hrdina, který by si diváky získal i přes své chyby a slabosti. Jiráčkův Jánošík charismatický není a není to tím, že ho tvůrci „poženštili“, ani tím, že mu sebrali zázračný opasek. I zbojník bez kouzel může mít kouzlo, to ovšem Jiráček ve filmu postrádá.

Příběhu chybí také dramatický náboj a motivy, které hýbají i pravdivými historiemi. Nikdo nezačne chudým dávat jen tak. Polsko-slovensko-český Jánošík je sice zajímavý snahou natočit film o legendě bez legendy, zapomíná ale trochu na to, že když se někde ubere, musí se zase jinde přidat.

Jánošík: Pravdivá historie – 140 min., v kinech: od 10. září; režie: Agnieszka Hollandová, Kasia Adamiková; scénář: Eva Borušovičová; kamera: Martin Štrba; hrají: Václav Jiráček (Jánošík), Ivan Martinka (Tomáš Uhorčík); Michał Żebrowski (Turjag Huncaga), Sarah Zoe Cannerová (Barbora), Marián Labuda, Adrian Jastraban, Táňa Pauhofová aj.