Divadelní inscenace Dostojevského Bratrů Karamazových, inspirovaná dramatickou úpravou Evalda Schorma, se hraje v Dejvickém divadle už od roku 2000. Její podoba, včetně hereckého obsazení, inspirovala režiséra Petra Zelenku k natočení filmu o skupině herců, kteří toto představení zkoušejí v obrovské tovární hale kdesi v Polsku.
Recenze: Karamazovi - divadelní film o tom, kde končí Dostojevský a začíná Zelenka
Divadlo v místě bez Boha
Hlavní osou filmu je průběh generální divadelní zkoušky Bratrů Karamazových. Inscenace je v klíčových momentech propojena s reálným osudem přihlížejícího dělníka, jemuž hra připomíná tragickou ztrátu syna. Dominantní vizuální rámec tvoří prostředí tovární haly, původně postavené v 50. letech Stalinem jako „industriální místo bez Boha“.
Napětí v podtextu vzniká mezi tragikou Dostojevského díla předváděného herci a nelidskou realitou průmyslové továrny, která zde slouží ve funkci divadelní dekorace s řadou symbolů, jako je obrovský hák nebo vysoké ochozy, kam je zakázán lidem přístup. Přihlížející anonymní dělník nalézá v předváděné hře paralelu ke své tragické události ztráty syna a korunuje inscenovaný děj tím, že se v závěru zastřelí. Mezi realitou a zkoušeným divadlem vzniká morální chemie, kterou úplně nechápou herci, ani přihlížející dělníci - přesto jsou jí všichni protagonisté hluboce zasaženi. David Novotný se dělníka ptá, proč stále sleduje představení, vždyť každý normální otec by se svou ženou oplakával ztrátu dítěte, na což on nedokáže uspokojivě odpovědět.
Herci jsou prezentováni mimo zkoušku jako lidé s řadou obyčejných problémů. Novotný se potřebuje vzdálit do Prahy kvůli dobře placenému natáčení, což mu neumožní režisér Luknár likvidací jeho pasu. Dělníci jsou vytrženi z běžné pracovní rutiny a sledují tyto podivné exoty z Prahy, ani neví proč. Přesto zde vzniká situace, kdy jedna skupina vytváří divadlo a v danou chvíli jím žije a druhá ho sleduje a prožívá ho s nimi. Realita je v tuto chvíli divadlem a divadlo realitou. Továrna je scénou a scéna prostředím továrny.
Autoři a herci
Nápad propojení osudu dělníka s průběhem hry působí sugestivně i nevyrovnaně. Zatímco tragický průběh osudu Bratrů Karamazových, coby představitelů Rozumu (Ivan), Citu (Aljoša), Smyslnosti (Dmitrij) a Deformace (Smerďakov), je strhujícím obrazem střetu dominantních morálních principů člověka, Zelenkou dodané náznaky života herců včetně linie dělníka působí jako znatelná nadstavba k umělecky kompaktnímu celku Dostojevského díla. Přestože film působí z tohoto hlediska logicky uceleně, lze přesně určit, kde končí Dostojevský a začíná Zelenka, což vytváří určitý druhový nepoměr ve prospěch prvního. Navzdory uměleckému nepoměru mezi oběma autory lze vyzdvihnout Zelenkovu pokoru významovým následováním silné předlohy, které nezneužívá ke konfrontaci, spíše podnětně rozvíjí.
K sugestivitě dramatu Karamazových, coby hlavní ose filmu, přispívají hlavně herečtí představitelé. Jedná se o emocionálně strhující smršť divadelního projevu, kterou zprostředkovává hluboký pohled do jindy pečlivě utajovaných pochodů lidské duše se vším špatným i dobrým, co dělá člověka člověkem. Herci upřímně a lidsky statečně čelí těmto zničujícím proudům, aby je předvedli ve vší nahotě a kráse, bez lítosti a studu. Jejich výkony působí pod Zelenkovým režijním vedením vnitřně autenticky, k čemuž přispívá jejich dokonalá sehranost z tohoto řadu let na divadle předváděného kusu. Větší prostor dostává především Ivan Trojan v děsivé karikatuře nekontrolované žádostivosti otce a posléze i jízlivé potměšilosti ďábla. Ocenit je třeba i syrově neherecký výkon polského neherce v úloze dělníka a otce.
Film Petra Zelenky Karamazovi je dramaticky vyzrálým dílem - potěchou pro každého divadelního diváka anebo filmového fajnšmekra, který ocení umělecky výrazné dílo v režijně citlivém zpracování. Výjimečná je především jeho strnulá divadelní stylizace ve statičnosti záběrů a figur na pozadí plošné dekorace továrny. Tento film připomíná spíše divadlo než film, ale zatraceně dobré divadlo.
Celkové hodnocení: 70 %