„Blázen“ Fridriksson: Hoří, má panenko je islandský film

Uherské Hradiště – K nejvýznamnějším islandským filmovým osobnostem patří bezesporu Fridrik Thór Fridriksson, označovaný někdy za „otce zakladatele“ islandské filmařiny. Tvorbě se začal věnovat v 80. letech, a to dokumentární. Do povědomí mimoislandských diváků se zapsal ale svým druhým hraným snímkem Děti přírody, který byl mimo jiné nominován na Oscara v kategorii „nejlepší neanglicky mluvený film“. Návštěvníci Letní filmové školy v Uherském Hradišti mohou letos zhlédnout kompletní Fridrikssonovu filmografii a potkat se i s režisérem osobně, protože je hostem festivalu.

Druhým výrazně kriticky ceněným snímkem jsou Andělé všehomíra. Ty viděla na Islandu polovina obyvatel, což představuje jeden z důkazů toho, jak je autor ve své domovině oblíbený. Různé filmové nominace i ocenění si vysloužila ale i Zimnice či Ďáblův ostrov.

Pro uvedení v letošním roce připravuje režisér snímek Mamma Gógó, vyprávějící o staré ženě postižené Alzheimerovou nemocí a reakcích její rodiny na tento stav. „Je to autobiografický film. Má matka se začala před dvanácti lety potýkat s tímto onemocněním a já shromažďoval různé epizody z jejího života, které jsem pak sestavil do příběhu, k němuž jsem ještě přidal finanční krizi na Islandu,“ uvedl ke svému nejnovějšímu snímku Fridriksson.

Zároveň už pracuje na scénáři k dalšímu projektu. Inspirovala ho k němu sopka Eyjafjallajökull, která na jaře způsobila kolaps letecké dopravy na evropském nebi. „Už jsem si natočil sopku, pak ještě natočím drobné příběhy o tom, jak ovlivnila život lidí na celém světě,“ prozradil režisér.

Filmy by měli točit blázni

Dodává, že i když nejraději pracuje na Islandu, je celkem lhostejné, kde film vzniká. „Je to jedno, dobrý příběh můžete vyprávět kdekoliv,“ dodává ale, jakou podmínku musí splňovat. „A myslím, že je dobré, aby to bylo trochu bláznivé,“ doplnil ještě, „u nás ta bláznivost rozhodně nechybí. Na Islandu je hodně mladých filmařů, jsou to taky trochu blázni. Myslím, že blázni by měli točit filmy.“ 

Za dobrým přijetím své kinematografie českým publikem vidí i určitou podobnost mezi Čechy a Islanďany. „Máme stejný smysl pro humor, vyznáváme černý humor,“ domnívá se Fridriksson. Za „islandskou“ považuje třeba i Československou novou vlnu, která podle něho připomíná snímky, jež vznikají v jeho zemi v současnosti. A hned přidává i konkrétní příklad: „Na torontském filmovém festivalu jsme si měli vybrat oblíbený snímek. A já si vybral Formanovo Hoří, má panenko, to je opravdu islandský film.“