Eva Čechová s Hanou Malaníkovou vaří chutný Boršč. Základy receptury jim kdysi poradil profesor Ivan Vyskočil, když u něj studovaly na katedře autorské tvorby a pedagogiky. První Boršč vznikl v roce 2004 a jeho inspirací se stal ruský dramatik A. P. Čechov. Boršč (kromě ženské logiky a překvapivých momentů) koření paradoxní tvrzení: Kdo trpí s radostí, je zřejmě šťastný. Obě červnová představení v Eliadově knihovně nové generace Divadla Na zábradlí v Praze obsadili příznivci improvizace. Autorský divadelní pořad na pokračování aktérkám umožňuje různé obměny příběhu.
Recenze: Boršč
Na dramaturgii a režii se podílí Gabriela Albrechtová, na pohybové složce spoluzakladatelka legendárního souboru Pantomima Na zábradlí Zdenka Kratochvílová. Pohyb, rychlost myšlenek, fabulace a obrazivost tvoří hlavní osu představení. Jako spolužačky z DAMU psaly autorské texty a chtěly je zkusit na jevišti. Původní formát měl podobu autorského čtení s živou hudbou. Začetly se do Čechova a zjistily, že jeho Tři sestry jim nejvíce vyhovují. Postupně odložily papíry a šly do jevištní akce. „Snažíme se co nejvíce reagovat na právě vzniklou situaci, víme, odkud kam jdeme, jaká jsou jednotlivá zastavení scénáře. Dopřáváme si improvizaci, ale zároveň se pokoušíme hru zkoušet,“ říká Hana Malaníková.
Agáta hledá utrpení
Vyprávění o Agátě je plné touhy. „Tentokrát se sestry vrhly do vymýšlení nekonečného seriálu. Ano, pojďme žít v seriálu, teprve tam je život skutečně zázrak! Agáta hledá utrpení, které dlouho vydrží. Najde ho v manželství?“ Reklamní slogany z retro programu k představení hovoří jasně. Jedině sdílené utrpení nás přesvědčí o tom, že skutečně žijeme. Dvě ženy, hrací plocha, kulatá bílá židle. „Život je zázrak,“ tvrdí jedna z badmintonistek a obě radostně smečují. „Sestřičko, já si připadám jako drahý zamčený klavír,“ svěřuje své pocity druhá a slzy ukryje - podle sestřina návodu - do polštářku, který funguje jako rychlý katalyzátor všech potíží, konečně „Když člověk trpí s radostí…“
Zní ruský hudební motiv. Vidíme široké pláně a Agátu, jak se na nich rodí. Je zima. Na porod až příliš mrazivá. Agáta to nemá už od počátku lehké, natož její matka… Motiv požáru, radostný výkřik „už hoří“, Agáta běží ke spáleništi, herečky se v její roli střídají. Reality se prolínají, Agáta bude zachraňovat muže a už je tu nový motiv cyklisty… Kombinace pantomimy, klauniády, divadla poezie, improvizace a absurdního divadla. Formulka „a ohromě se jí (nebo jemu) uleví“ bezpečně zakončuje již naplněné epizody. Téma utrpení ženy, její záchrany (co se třeba na náměstí schovat za morovým sloupem?), motiv cukrárny… Agáta na povel mlsně pojídá dortíky a vidíme vitrínu se zákusky, jen ochutnat. Výsledek usilovného hledání? „Agáta najde člověka, se kterým bude trpět celý život“. Totiž - vdá se.
Svatba přináší červené klaunské nosy a poetika se proměňuje. „Naše hrdinky mají strach, aby život dobře dopadl, ocitají se v bezvýchodných situacích, které se strefují do ženské každodennosti, ta se propojuje i s našimi životy. Narativní divadlo prokládáme manželskými klauniádami, kontrastně zrcadlícími vše, co si sestry vysnily. Jelikož dobře vědí, že se svými životy moc neudělají, utíkají do života Agáty,“ komentuje projekt Eva Čechová. Mladí prvně spolu v novém bytě. Eva v roli novomanžela. Vytahané tepláky, klaunský vzhled. Muž je kutil a rozhodne se své ženušce Haně vyrobit lože, což mu ovšem trvá celou věčnost. V televizi běží seriály, v nějaké kriminálce se střílí, zbraně se objevují i v bytě, třaskají rozbušky. Agáta je v očekávání. „Agáta bude matka všech matek.“ A možná je i zachrání. Náhle je z Agáty indiánka, žena náčelníka kmene, rodí při pádu do vodopádu a doběhne indiánským během zpátky do tábora! Skutečný porod v bytě novomanželů probíhá sugestivně se spoustou komických gagů. Zvenku slyšíme štěkot psa. „Jsou tu psi,“ pohotově reaguje herečka v mužském převleku. „To mi ještě scházelo,“ úpí prvorodička…
Vrstvené příběhy se stočí opět k původnímu dialogu, kompozice se přehledně uzavírá. Protagonistky si mohou oddechnout. Ohromě se jim uleví, publikum jde s nimi, vnímá je. Pointa? „Život je zázrak. Je mi třicet tři. Teprve třicet tři.“ Což může povzbudit. Za zmínku stojí precizní práce technika, vstupy hudby, zvuků i projekce jsou přesně načasované. Jediné, co by se dalo události vytknout s výkony na jevišti nesouvisí. Zcela vydýchané ovzduší v sále narušovalo komfort zážitku společné imaginace. I když podle autorek trocha utrpení k naplno prožité radosti patří.
Premiéra nového Borščce se uskutečnila v listopadu v M-klubu ve Valašském Meziříčí v rámci Mezinárodního festivalu poezie, první repríza pak v únoru v Divadle Inspirace na festivalu Autorská tvorba nablízko. Červnové „Zábradlí“ ale jeho sezonu neuzavřelo, čerstvý Boršč se totiž podává v sobotu 23. července v 15:40 v areálu chráněného bydlení Slapy nad Vltavou na benefičním hudebně-divadelním festivalu pod širým nebem s názvem CIHLAFEST, konaným na podporu Akce cihla.
Eva Čechová vystudovala francouzský jazyk na Pedagogické fakultě UK Praha a herectví na katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU Praha. Věnuje se loutkovému i činohernímu divadlu a pedagogické činnosti.
Hana Malaníková vystudovala televizní žurnalistiku na FSV UK Praha a herectví na katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU Praha. Spolupracuje s Českou televizí, trénuje v týmech České improvizační ligy, věnuje se pedagogice a divadelní improvizaci.