Praha - Jan Werich jednou řekl, že miluje „pohled do hlediště, když se lidé smíchem potácejí jako bárka ve vichřici srandy“. Posláním i povoláním klaun, skvělý vypravěč a polovina proslulé dvojice V W. V časech pozdějších stále klaun, ale i respektovaná národní ikona, jejíž názory lidé brali za směrodatné. „Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní utéct, protože by blbost zaplavila svět,“ říkával Jan Werich, který tento svět opustil 31. října 1980. Téhož roku zastihla smrt jako první jeho manželku Zdeňku, Jan Werich ji přežil jen o pár měsíců. V květnu následujícího roku podlehla rakovině také jejich dcera Jana a 1. července 1981 odešel i Voskovec.
Werich z boje s lidskou blbostí neutíkal
Umělecky byl Werich až do konce druhé světové války těsně spjat s Jiřím Voskovcem. Přátelé z gymnázia vytvořili dvojici, jejíž význam postupně přerostl hranice divadla. Přes společné začátky v kulturní rubrice legionářského týdeníku Přerod se stali hlavními postavami avantgardního Osvobozeného divadla. Pro ně pak společně vytvořili řadu zábavných revuálních her, jejichž jedinečnost ještě dotvářela hudba Jaroslava Ježka. Po únoru 1948 se jejich umělecké cesty rozešly, přátelství ale přetrvalo.
Jedna duše ve dvou tělech
Jan Werich pochází z Prahy, kde se 6. února 1905 narodil. Po gymnáziu začal stejně jako Voskovec studovat práva na univerzitě, v roce 1926 se díky Voskovcovi ocitl mezi avantgardními umělci ve sdružení Devětsil. O rok později měla na scéně Osvobozeného divadla premiéru jejich první společná hra Vest pocket revue.
Chtěli diváky především bavit, tedy alespoň zpočátku měli v plánu vytvářet divoké fantazie, bláznivé frašky a absurdní pohádky, nejistota hospodářské krize a narůstající nebezpečí fašismu na počátku 30. let minulého století je ale přivedla k politické satiře. Ta poprvé prosákla do antické hry Caesar (1932). A přišly další hry z této kategorie, například Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934) či Balada z hadrů (1935), jež patřila k nejodvážnějším protifašistickým hrám té doby.
- Jan Werich a Jiří Voskovec autor: ČT24, zdroj: ČT24
- Jiří Voskovec a Jan Werich autor: ČT24, zdroj: ČT24
Sranda ze starších pánů, maloměšťáků a páprdů
Náruživý kuřák, milovník dobrého jídla a pití Werich dával přednost poetické komice inspirované herectvím americkým kolegů, zejména Charlieho Chaplina. S Voskovcem vystupovali v maskách, stavěli se do role klaunů, jež se pletou do děje divadelním postavám, případně před oponou komentují různé mimodivadelní události. Zastávali levicové názory a dělali si programově „srandu ze starších pánů, maloměšťáků a páprdů“.
Inspirace americkými komiky byla zřetelná i ve Werichových filmových rolích z třicátých let, které byly vesměs adaptacemi úspěšných her Osvobozeného divadla. Filmy režiséra Martina Friče jako například Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup! nebo Svět patří nám přispěly ke vzniku nového žánru české politické filmové komedie.
Éra Osvobozeného divadla skončila jeho zákazem v listopadu 1938 a Werich s Voskovcem před nacismem utekli do Ameriky. Po válce a návratu do vlasti se ještě neúspěšně pokusili divadlo obnovit, Voskovec ale definitivně odešel do exilu v červnu 1948. Werich tak zůstal sám. Ani jeden ze slavné dvojice pak již nebyl tak silný, jako když tvořili dohromady. Přátelé je vždy považovali za jednu duši ve dvou tělech. „Když jednoho začala bolet hlava, chytilo to za chvíli i druhého“, vzpomínal Werich. Naposledy se Werich s Voskovcem sešel v roce 1974 ve Vídni.
O polovinu míň
Werichovo poválečné působení pak ovlivnil komunistický režim. Natočil několik nezapomenutelných filmů a televizních inscenací, byl principálem Divadla Satiry (později ABC). S Miroslavem Horníčkem se snažil v druhé polovině 50. let navázat na tradici V W. Film Císařův pekař - Pekařův císař (1951) či pohádka Byl jednou jeden král (1954) se řadí do zlatého fondu české kinematografie, přestože je někteří vnímali jako dobové agitky.
Přestože příležitosti k televizní tvorbě zdaleka neodpovídaly jeho uměleckým kvalitám, v 60. letech vytvořil několik postav, které dnes patří k televizním pokladům (Medvěd, Slzy, které svět nevidí, Kočár nejsvětější svátosti, Uspořená libra, Magnetické vlny léčí, Král a žena). Skutečně významnou filmovou roli vytvořil v 60. letech v satirické fantazii Až přijde kocour.
Již od roku 1953 Werich také v rozhlase namlouval Haškova Švejka (do 1969). Stále více se projevoval jako spisovatel, k velmi úspěšným patřila jeho sbírka pohádek Fimfárum (1960) či cestopis Italské prázdniny (1960).
Dva tisíce slov - začátek mlčení
V červnu 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov, což pro Wericha znamenalo konec divadla, jeho jméno ale zmizelo i z televize, přestaly mu vycházet knihy. V té době ho již také trápilo zdraví, svůj čas dělil mezi nemocnici, domek na Kampě a chalupu ve Velharticích. Werichův podpis pod takzvanou antichartu v lednu 1977 je dodnes předmětem dohadů.
Obecenstvo se mohlo naposledy naživo se svým klaunem zasmát na jaře 1977, kdy mu režim povolil vystoupení v pražské Lucerně. Wericha to sice pozvedlo na duši, ale pocit hořkosti neodvanul. „To víte, já jim dneska řeknu svý. Za to, že mě nechali jednou hrát v Lucerně, jim lízat holínky nebudu,“ svěřil se tehdy Jiřímu Suchému. V televizi se pak naposledy objevil v příbězích o Panu Tau.