Praha - Když Josef Škvorecký napsal v roce 1973 knihu Hříchy pro pátera Knoxe, zřejmě netušil, že o dvě desetiletí později ji v České televizi adaptují do televizního seriálu, vysílaného v přímém přenosu. Pro diváky to byl tehdy šok, spousta lidí ani nevěřila, že je něco takového vůbec možné. Přitom vysílat televizní inscenace živě bylo denním chlebem začínajícího televizního vysílání v tuzemsku.
Hříchy pro pátera Knoxe - vraždy v přímém přenosu
„Živé hry se v naší televizi vysílaly naposledy v roce 1966,“ zavzpomínal režisér seriálu Dušan Klein v době natáčení. Podle něj bylo prvořadé, aby herci a štáb zapomněli na dlouholeté návyky, které v nich vypěstovalo natáčení na záznam. Chyba se v něm dá snadno napravit, živě to ale není možné. „Nejde, aby kameramani při zkouškách pokuřovali v odpočívárně a přišli, až když už se skutečně 'jede',“ vysvětlil Klein. Kameramani tedy museli být při točení Hříchů pro pátera Knoxe za kamerou od první zkoušky. Při přenosu totiž reagovali na domluvené narážky herců, které pro ně byly signálem koho, kdy a jak zabírat.
„Ve 30. letech páter Ronald Arbuthnot Knox sestavil desatero přikázání, proti němuž by se žádný autor detektivních příběhů neměl zpronevěřit. O několik desítek let později si spisovatel Josef Škvorecký sepsal deset příběhů, ve kterých záměrně tato přikázání porušil,“ uvedl Klein při premiérovém vysílání 31. ledna 1992. Nutno dodat, že detektivní povídky jsou čtenářskou hrou. Škvorecký totiž děj náhle zastaví a nechá čtenáře dedukovat, kdo je vrah, jaký byl motiv činu a jak byl spáchán.
Přímý přenos má svá úskalí
„Jeden z herců najednou zapomněl text, trvalo to – jak jsme potom podle záznamu zjistili – něco přes vteřinu, ale jemu i nám to stačilo k tomu, abychom propotili košile. Naštěstí to včas zaregistrovala jeho partnerka a pohotově pronesla: Nechtěl jste se mi představit? A on se chytil a řekl, jak měl v roli: Jistě. Chtěl bych se vám představit…“
„Například Marek Vašut obratně předstíral, že trému nemá (ale třeba ji skutečně neměl). Zatímco Vladimír Dlouhý měl trému nesmírnou. A herci střední generace, ti, i kdyby ji měli, tak by se k ní nepřiznali,“ řekl scénárista Václav Šašek.
Herci se na živé vysílání těšili. Někteří oslovení však role nepřijali. „Jeden, když slyšel, že jde o přímý přenos, řekl: To ne, to bych se zbláznil strachy,“ vzpomínal Klein.
I mistr tesař…
V dílu Omyl v lázních bylo jasně vidět, jak Jiří Bartoška, jenž hrál zavražděného, spokojeně v záběru oddychoval.
Karel Heřmánek se zase rozchechtal, když na něj Martin Dejdar vylil šampaňské.
Klein princip celé hry zachoval, byť s drobnými úpravami. Hlavní postavou je Eva Adamová (Zlata Adamovská), která je v knize vedle barové zpěvačky za hotovou světoběžnici, jenže vzhledem k okolnostem projektu se všechny příběhy odehrávají v Česku. Adamová je spojovacím článkem, mezi další důležité postavy seriálu však patří i detektivové (dvojic se vystřídá hned několik).
Třeba hned v prvním příběhu s názvem Intimní záležitost původně vystupuje Škvoreckého postava v podobě poručíka Borůvky. Režisér jej však nahradil kapitánem Malinou a nadporučíkem Švestkou. „Hotovej míchanej kompot. Nemáte tam ještě nějakýho Borůvku?“ ptá se Adamová.
Nad dopisy diváků
„Uhodla jsem vraha hned. Rodiče se hádali a nedovolili mi zavolat, že jsem blbá.“
„Celou vámi stanovenou dobu jsem vytáčela a vytáčela uvedená čísla. Bohužel, bezúspěšně. První díl vašeho seriálu se mi moc líbil. V té zapeklité televizní šedi je to zase po dlouhé době vzrušující a inteligentní zábava.“
Hřichy pro pátera Knoxe se vysílaly jednou měsíčně, nový díl se začal připravovat okamžitě po odvysílání předchozího. Nejvíce času zabraly zkoušky, které vyvrcholily generálkou den před vysíláním. Klein přišel během příprav s nápadem, aby se zkouška natáčela raději na záznam. Herci i celý štáb tak alespoň mohli doladit poslední nedodělky a drobnosti. A v případě, že by se navíc stalo něco nepředvídatelného (někdo z herců zapomněl text, začala by stávkovat technika apod.), mohl by se díl pustit právě ze záznamu.
Po revoluci se společenské nálady projevovaly všelijak, takže bylo nutno (nebo ne?) je zahrnout i do scénáře. Malý příklad za všechny z dílu Justiční omyl:
Vachek: „Přišla hláška, že se chystaj skini do cikánský čtvrti, tak jestli bysme neměli bejt u toho?“
Makovička: „My jsme kriminálka a ne pořádková služba. Až se pozabíjej, voni si nás najdou.“
(…)
Makovička: „Tak co? Jak dopadlo to střetnutí skinů s cikánama?“
Vachek: „No tak upřímně řečeno z obou stran na mě přilítlo pár kamenů, ale nakonec se to obešlo bez vážnějšího incidentu.“
„Na rozdíl od divadla zkoušíme jen čtrnáct dnů, takže text není tak zažitý, je to trochu mechanická práce a víc zkušenost než kšeft. Osobně se přikláním ke klasické inscenaci, která vytváří pro herce víc možností po technické stránce,“ řekla tehdy Adamovská.
„Nesnažíme se o žádné složité filozofické disputace, o psychologické záběry lidskýh duší, je to především zábavná hra,“ uvedl Klein před devatenácti lety v jednom z rozhovorů. A opravdu. Diváci viděli detektivku v přímém přenosu (a několikrát poté ještě v repríze, to ovšem ze záznamu) a ve zlomovém momentu (Kleinovo STOP se jistě vrylo nejednomu do paměti) těsně před koncem dostali otázku, kdo je pachatel či jak byl zločin proveden.
Seriál pohledem Josefa Škvoreckého
Hříchy pro pátera Knoxe jsme vydali jako jedenáctou publikaci torontského nakladatelství mé ženy, SixtyEight Publishers. A byla to po Tankovém praporu moje druhá kniha, která se po pádu starého režimu dočkala zfilmování v Praze. (…) Že by Vašek našel mecenáše, který by zaplatil filmovému štábu a bůhví kolika hercům zájezd po tolika lokacích v Evorpě a Americe?
Takového mecenáše neměl na mysli ani Václav Šašek, ani režisér Dušan Klein. Podobně jako příslušné orgány neblahé paměti nehodlali ani oni pustit všechny ty filmaře na lustrajs po světě. Hodlali je uzemnit v zemi české a to mě zaskočilo. Je to možné? Televizní seriál, který z toho byl, mi dokázal, že to možné je.
Poté mohli telefonovat do studia – vyhrál ten nejrychlejší, s nejúplnější odpovědí. Pauzu vyplnila píseň s nejdůležitějšími momenty dílu, ale také rozhovory s psychology či opravdovými kriminalisty. Herci poté příběh dokončili (kdo je pachatel věděli pouze detektivové; ostatní tedy museli více či méně improvizovat) a divákům byla položena otázka druhá – jaké pravidlo pátera Knoxe bylo porušeno. Na tu už odpovídali písemnou formou. Výherce se mohl zúčastnit jako herec natáčení dalšího dílu.
Product placement začal dříve, než jste čekali
Každý díl seriálu měl svého sponzora, jehož název či výrobek byl v ději uveden a výrobek předveden. Zde jeden příklad za všechny:
To byla mimochodem jedna z věcí, které tvůrcům neodpustila tehdejší kritika. Recenze seriálu vyčítaly i amatérismus, ať už díky rušivým elementům (ruchový mikrofon několikrát zachytil, jak se hned vedle přemísťuje nábytek pro další scénu apod.) nebo některým hercům. Zcela promyšlené nebylo ani nucené umísťování výrobků sponzorů jednotlivých dílů do děje (v podstatě zárodky product placementu).
„Má-li mít použití přímého přenosu opravdu smysl, není možné ho chápat pouze jako účelové ozvláštění. Nakolik si však tuto skutečnost uvědomují samotní tvůrci televizních Hříchů pro pátera Knoxe, není tak docela jasné. (…) Vlastní inscenace je důsledně realizována v duchu televizního pseudopsychologizování a papundeklového realismu. To, co dělá jedinečnost přímých přenosů například v cyklu návštěv na Chmelnici (Zde se konala divadelní představení či různé happeningy, pozn. red.), totiž ono zpřítomnění a zprostředkování okamžiku tvroby, se tentokrát nekoná. Ve chvíli, kdy člověk vezme na vědomí režisérovu schizoidní snahu vytvořit standardní televizní inscenaci, začnou logická omezení a nedokonalost přímého přenosu vadit.“ MF Dnes, březen 1992
„Nových dramatických děl je v naší televizi žalostně málo a některá jsou až k pláči. (…) Neodpustím si ironii. Dost možná má i ČST své Desatero, které jednotlivým pořadům přikazuje nezaujmout, kazit náladu, nudit atd. Kleinova veselohra byla pak zajímavým prohřeškem,“ napsala Dita Fuchsová. Rudé právo, únor 1992
„Pocit ze spoluúčasti na půvabné hře rychle vyprchal, a čím víc mizelo povědomí o živém vysílání, tím razantněji vystoupily zádrhely celého projektu: nedostatečné zkoušky, herecká macha a rutinní figurkaření na straně jedné, vyslovená ochotničina na straně druhé, nemožnost následného střihu, a tudíž nekonečná zdlouhavost. Výsledek, který je bohužel slabým odvarem náporu na celý štáb.“ Reflex, 1992
Jan Svačina si zase postěžoval na ustrnulé režijní pojetí Dušana Kleina a kvalitu scénáře. „V zájmu objektivity budiž ostatně připomenuto, že ani samy dramatizované povídky Josefa Škvoreckého nejsou zrovna z té části jeho díla, pro kterou patří k neopomenutelným českým spisovatelům druhé poloviny tohoto století,“ napsal s tím, že seriál byl docela vkusnou zábavou. „Zájemci o tvůrčí prověření dnešních možností a použitelnosti specifiky přímého přenosu v oblasti původní televizní dramatické tvorby se snad dočkají někdy příště,“ dodal. Lidové noviny, leden 1993
Seriál se natáčel zejména v ateliéru č. 4 na Kavčích horách. Vzhledem k tomu, že se natáčelo živě a herci museli často přebíhat z lokace do lokace, bylo vedle sebe např. v prvním dílu postaveno 13 různých prostředí – stačilo tedy přejít z kóje do kóje. Postupně si však tvůrci začali troufat na víc, a proto se v dalších dílech natáčelo živě i v atriu či bufetu ČT nebo před hlavní vrátnicí a také v přilehlém parku.
Nedílnou součástí Hříchů pro pátera Knoxe byly i písně. Ty zpívala Zlata Adamovská, což tedy úplně nejlepší nápad vzhledem k jejímu rozsahu nebyl (o Dagmar Veškrnové v pokračování ani nemluvě), na straně druhé je hlavní představitelka přece jen barová zpěvačka a od té se vrcholové výkony neočekávají. „Kdysi byly populární písničky v televizi v popředí, dnes jsou ve stínu, proč by tedy nemohl takový seriál pomoci na svět alespoň několika novým melodiím,“ ptal se režisér Klein. Písně ze seriálu vyšly po odvysílání i na albu Písničky pro pátera Knoxe.
Desatero pátera Knoxe
- Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu.
- Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny.
- Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat.
- Nesmí být použitu žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlování na konci příběhu.
- V příběhu nesmí vystupovat žádní Číňan (Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové averze proti nezprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek.)
- K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí.
- Pachatelem nesmí být sám detektiv.
- Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned neodhalí také čtenáři.
- Duchem chudý přítel detektivův, jeho Watson, nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou.
- Nesmějí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci.
Vzhledem k úspěchu seriálu se po třech letech začal chystat další. Tentokrát už bez autorské účasti Josefa Škvoreckého. Hříchy pro diváky detektivek byly založeny na podobném principu jako Knox. Seriál už se nevysílal kompletně živě, diváci viděli v přímém přenosu pouze spojováky. A změnil se i hlavní představitel, když těhotnou Zlatu Adamovskou nahradila Dagmar Veškrnová. Zůstali alespoň někteří detektivové z první série. Nutno podotknout, že kvalita seriálu už šla strmě dolů.
Zajímavostí je, že Škvorecký po úspěchu Knoxe připravoval podobný seriál. Ze zamýšleného projektu Urážky Philo Vance však podle ediční poznámky ke knize Hříchy pro pátera Knoxe zůstaly pouze pracovní verze scénářů čtyř epizod (Bez rizika, Levičáci, Boty, Aristokrati), uložené v autorově osobním fondu v torontské Fisher Library.
Hřích jedenáctý
Po premiéře všech deseti dílů seriálu přišla Česká televize na obrazovce tehdejšího programu ČTV s pořadem Jak jsme vysílali Hřichy pro pátera Knoxe. Formou silvestrovského večírku u Evy Adamové, která si k sobě pozvala všechny detektivy, s nimiž během seriálu spolupracovala. Televize odvysílala všechny kuriozity, které zachytila šestá kamera, tzv. očko, a jež během přímých přenosů pobavily tvůrčí štáb.