V osmi českých městech do 30. listopadu probíhá Festival francouzského filmu. Ač si to většina českých distributorů pravděpodobně nemyslí, české publikum má francouzský film rádo. Potvrdil to i zcela zaplněný sál kina Lucerna při zahajovacím večeru, kdy festival nabídl v předpremiéře melodrama režiséra Christopha Honoréa Les Biens-aimés – do českých kin snímek vstoupí 1. prosince pod názvem Milovaní. Bohužel vstřícné a natěšené publikum bylo po zhlédnutí tohoto 139 minut trvajícího opusu na lásku z větší části zklamáno, v některých případech i notně rozčileno. Nespokojenost diváků se začala projevovat lehkým šumem už po první třetině, následovalo hromadné ošívání, pokašlávání, uchechtávání, což při závěrečných scénách gradovalo v rozčilených výkřicích, vyjadřujících evidentní nevoli. Přiznávám, že i já jsem se k nim přidala.
Milovaní potěší snad jen odpůrce francouzského filmu
Snímek je doprovázen textem distributora: „Z Paříže 60. let do současného Londýna. Madeleine se svou dcerou Verou proplouvají tanečním krokem skrze životy mužů, které milují. Ale láska může povznášet i bolet, umí být radostná i hořká. Elegie na ženskost a vášeň, elegie, která tu a tam propuká v hudbu.“
Slovníkové heslo Elegie - (z řeckého ελεγεια), žalozpěv, je skladba charakteristicky zádumčivého až smutného rázu, proto často bývá použita jako hudební nekrolog.
Mně osobně to spíš připadalo jako žalozpěv na filmařské řemeslo. Snad kromě hereckých výkonů zde bylo všechno špatně.
Scénář: V šíři čtyřiceti let, kdy sleduje citové peripetie Madeleine a její dcery, varíruje vděčné téma milostného míjení – ona miluje jeho, on miluje jinou nebo i jiného (jsme přece ve 21. století, kdy v každém filmu musí být nějaký ten gay), a všichni osudově milují toho, který si to nezaslouží. Distributorský list sice tvrdí, že se jedná o komedii/muzikál, ovšem lehkost a hravost obou žánrů snímku chybí. To, co třeba svižně a s přehledem zachytil už Shakespeare v komedii Jak se vám líbí, kdy se po Ardénském lese nahánějí zamilovaní jedinci, aby se vždy přesvědčili o tom, že blouzní pro někoho jiného, ve francouzském filmu trpí rozvleklostí s přídechem nepochopitelné osudovosti, vše korunováno opravdovou tragédií. Navíc vzdychání, touha a nenaplněnost je ve scénáři zasazena do historických reálií, počínaje okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a konče útoky na Obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001. Mimochodem scéna, kdy již dospělá dcera Madeleine Vera vychází z hotelu v Montrealu, kde uvízla, když bylo její letadlo po útocích odkloněno, nechávajíc za sebou tragický obraz newyorské zkázy, který běží v televizi, začne zpívat smutný šanson o tom, jak je sama, opuštěná, že se mládí a ideály už nevrátí, vzbudilo jednu z výrazných nevolí v předpremiérovém publiku.
Nevyhraněnost žánru je další z výrazných slabin scénáře. Po úvodních rychlých scénách, kdy se prostřednictvím hlasu Very, jež je komentuje, dozvídáme, že její matka byla kurva, což ji zachránilo před tím, aby byla zlodějka, je v divákovi vzbuzen zájem a pocit, že se dále budeme pohybovat v nadsázce a ironii. Pak se ale z nezávislé Francie přesuneme do okupovaného Československa, kde jsou tragické události podávány tak zjednodušeně až absurdně, že začneme přemýšlet, zda nejde o parodii, ovšem schází záchytný bod – parodie na co.
Parodie na muzikál? (všichni totiž v nečekaném okamžik začnou zpívat. Z počátku je to příjemné, ale protože se písně zásadně drží modelu verze–refrén–verze a vždy se jedná o několik slok, které pouze popisují to, co se předtím odehrálo, navíc hudebně se jednotlivé kousky od sebe příliš neliší, takže nakonec vzniká dojem, že pořád zpívají jednu melodii, začne hudební stránka nejenom nudit, ale přímo iritovat).
Parodie na novodobé filmy o gayích a lesbičkách? Tomu by konstrukce v závěru filmu odpovídala - Vera, osudově zamilovaná do gaye, si usmyslí, že s ním alespoň chce dítě. On, ačkoli ji také miluje, odmítá s tím, že má AIDS. Ona je ochotná podstoupit i toto riziko. Nakonec scéna vyvrcholí v posteli, ve které se ocitne ona, on a jeho milenec. Všichni tři pak prožijí chvíle vášně (každý s každým, nebo tak nějak) a Vera konečně docílí toho, že ji její osudový homosexuál pomiluje. Možná i zaseje semínko? Načež konečně uspokojená Vera spolyká všechny prášky, které její nemocná láska má, odejde do hotelového baru, pije, tančí a zemře. Nad takovouto konstrukcí už opravdu zůstává rozum stát.
Slabiny scénáře režie nepřekonala, spíš je potvrdila. V nedávném rozhovoru pro ČT24 si filmový publicista a scenárista Tomáš Baldýnský povzdychl, že současní čeští filmaři neumějí pořádně natočit ani automobilovou nehodu. Budiž mu snad útěchou, že nehodu natočit neumějí ani Francouzi (tedy někteří). To, jak režisér Christoph Honoré pojal scénu, kdy na otce Very (nyní již v podání Miloše Formana) spadne větev a zabije ho, je opravdový výsměch filmařskému řemeslu. Snad ani v televizních Bakalářích by to takhle nevyvedli.
To, že představitel otce v mladém věku, Srb Radivoje Bukvic, je alespoň o půl metru vyšší než pozdější Miloš Forman, je pouhým detailem pro hnidopichy. Ovšem to, když představitel Čecha učí svou francouzskou milenku česky špatnou češtinou, je pro zdejší publikum fakt neskousnutelný lapsus.
Nudná kamera, pomalé tempo, zpívané pasáže, to vše nakonec budí dojem, jako by šlo o parodii na sebe sama. Že by se nám zde objevil nový Ed Wood? Jedině to by snad vysvětlovalo, že byl takový kousek natočen. Nebo, že by to bylo z popudu Catherine Deneuve, která si chtěla zahrát a zazpívat se svojí neméně krásnou dcerou Chiarou Mastroianni, a tak nějak bylo jedno v čem, hlavně že budou půvabné, neodolatelné a sexy? V tom případě se jim to povedlo.
Milovaní / Les Biens-aimés/ Komedie / Muzikál, Francie, 2011, 139 min. Režie: Christophe Honoré. Hudba: Alex Beaupain. Hrají: Ludivine Sagnier, Chiara Mastroianni, Catherine Deneuve, Louis Garrel, Miloš Forman, Radivoje Bukvic, Zuzana Onufráková, Paul Schneider, Zuzana Kronerová, Pavel Liška, Václav Neužil ml. a další.