Praha – Podmanivá úvodní melodie, výborný scénář, až na několik výjimek skvělé herecké výkony a citlivá režie. Nejen to je dvanáctidílný seriál Cirkus Humberto. Přitom nechybělo mnoho a projekt mohl vypadat úplně jinak. Možná ještě lépe, možná také ne.
Cirkus Humberto - tenťáci a ti druzí
Původně se totiž chystal dvoudílný celovečerní film, něco na způsob Babičky Antonína Moskalyka. Jeho příprav se ujal režisér Oldřich Lipský, který byl na cirkusy zatížený prakticky od malička. „Pro tátu to byl celoživotní leitmotiv,“ říká jeho syn Dalibor, povoláním střihač. Oldřich Lipský to ve své filmografii potvrdil už snímky Cirkus jede!, Cirkus bude!, Cirkus v cirkuse a svým způsobem i Šesti medvědy s Cibulkou.
Lipský byl vedle toho výborný komediograf (Happy End, Jáchyme, hoď ho do stroje!, Marečku, podejte mi pero!), takže se dnes můžeme už jen dohadovat o tom, zda by Cirkus Humberto natočil jinak – třeba veseleji. Jenže pod slupkou srandy bychom se možná dočkali i reinkarnace Cirkusu v cirkuse, což byl naprosto příšerný film z poloviny 70. let. Lipský ho natočil v sovětské koprodukci a podle toho to také vypadalo.
Příběh, který vám budeme vypravovat, se začal v době, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi. Začal na Šumavě před více než 150 lety a začal smutně.
Od dvoudílného filmu popisujícího osudy několika generací stačil Lipský upustit dříve, než v roce 1986 zemřel (stihl akorát roztočit Velkou filmovou loupež). „Už se ani nedočkal začátku natáčení,“ vzpomíná František Filip, pod jehož vedením (Lipský si jej pro realizaci svého vysněného projektu podle románové předlohy Eduarda Basse stačil vybrat) vznikla na přelomu let 1987 a 1988 lehce melancholická podívaná, která však útrpnému kočování a nelehkým osudům jednotlivých charakterů dodávala o to větší šmrnc.
Prostě jim to prahnutí po sukcesu věříte víc, než když se Lubomír Lipský pitvoří a coby Cibulka vaří se šimpanzem snídani, ale to trochu vytrhávám z kontextu. „Předání toho žezla bylo velice noblesní, moudré a strašně praktické,“ říká k výměně režisérů scenárista Otto Zelenka, jenž vedle Cirkusu Humberto napsal několik scénářů právě pro Filipa.
„Ohromné lidské drama,“ charakterizoval před lety seriál Petr Haničinec, který si zahrál jednu z nejdůležitějších postav – Antonína Karase. Zedník, co si přivydělává coby trumpeťák v jedné hamburské ratejně, je pro celý příběh nesmírně důležitý. Bez jeho syna Vaška by totiž rozmáchlý seriál, v němž se vystřídaly desítky postav, skončil přibližně v polovině.
Hlášky:
„Vaš - ků!“ (případně Vaš - kchů!)
„Koupil jsem mu nový boty. Ukaž boty.“ (Karas ukazuje syna na hrobě své ženy)
„Né?“ (tohle slovo řekl snad za každou větou hospodský Moesecke)
„Oui.“ (to není ani tak hláška; dontér Gambiér sice mluvil hlasem Jiřího Krampola česky, ale francouzský souhlas se mu do mluvy stále podivně 'vkrádal')
„Neznám dítě, které by nemilovalo cirkus, klauny, zvířátka, akrobacii,“ říká Jaromír Hanzlík, který dospělého Vaška ztvárnil. Když ponecháme stranou, že asi nebudu čestnou výjimkou, protože slovy detektiva Labrosse z Bezva finty prostě „nemám klauny rád“, nesmíme zapomenout ani dětského představitele Pavla Manga. Je škoda, že tenhle sympatický klučina, který v seriálu bavil svou pohotovostí i akrobatickým umem, se už potom na obrazovce moc neobjevoval. Ale o tom by taková Žaneta Fuchsová mohla napsat story.
Byl to vlastně objev tvůrců takřka na poslední chvíli. Smlouvy s mezinárodními partnery byly dávno podepsány a hlavní dětská role nikde. Manga našli až po půl roce na jednom z posledních konkurzů. Ale k té koprodukci – to byla obecně velká koule na noze nejen pro Filipa, ale i ostatní filmaře. Takovým příkladem je např. Václav Vorlíček. Na jeho porevoluční pohádky (Jezerní královna, Pták Ohnivák, Kouzelný měšec) se dá koukat jen se sebezapřením (o dalších počinech nemluvě), což má vedle ponuré atmosféry za následek hlavně angažování německého hereckého osazenstva.
Cirkus Humberto
Filip nebyl výjimkou, takže se musel smířit s tím, že polovinu budou hrát Češi, polovinu Němci či Francouzi. Takže zatímco na jedné straně stačila Josefu Kemrovi alias Malinovi práce s očima (nezapomenutelné scény), Kathy Kriegelová, která si zahrála Helenu Berwitzovou, později Karasovou, byla naprosto ztracená. To potvrzuje i Hanzlík. „To obsazení seriál výrazně poškodilo. Když si vzpomenete třeba na dialog Libuše Šafránkové s touto herečkou, tak ta Libuška s ní udělala herecky naprosto… to byly hadry od nádobí, co z té holčičky lítaly.“
Slovníček pojmů:
Tenťák - stavěč
Dontér - krotitel dravé zvěře
Voltižér - artista, který dělá akrobacii na neosedlaném koni
Faktem je, že přes slabší stránku zahraničního obsazení (a s tím související místy velice špatné postsynchrony, viz. chovatel slona Arr Šehir vs. hlas Eduarda Cupáka) diváka přitáhne především poutavý příběh, v němž není nouze o zachycení dobových reálií (Bureš recituje Máj; vybírá peníze na obnovu Národního divadla; návrat Kerholcova syna z první světové války) či několik rázných dějových zvratů. Že se většinou pojí se smrtí jedné z hlavní postav (nejdříve smrt Carla, pak nečekaný skon Bernharda a nakonec lehce předvídatelný konec Petra a starého Karase) je věc druhá, ale zároveň tak nějak z podstaty vyplývající.
Cirkus Humberto
V zájmu korekce je ale nutno říct, že bez mezinárodní účasti by si možná 'soudruzi' nenamastili kapsy valutami a půlka seriálu by asi vznikla v papundeklech. Jenže Cirkus Humberto kočuje a na obrazovce to muselo být vidět. Takže ano, některé kulisy sice byly postaveny v barrandovských ateliérech (třeba velké hamburské zimoviště), ale nechyběly ani scenérie z celé republiky nebo Německa. Taková věc snese srovnání pouze s Dobrodružstvím kriminalistky; dnes něco podobného uvidíte na tuzemské obrazovce jen těžko (i když se už léta hovoří o realizaci scénáře Jaroslava Dietla Na počátku bylo slovo o historii tiskových agentur – zatím vyšla pouze kniha).
Zajímavosti:
Scény se šelmami se natáčely s pomocí překrývaných klecí. Herci tak byli většinou od zvířat odděleni, i když v některých případech s nimi v kontaktu být museli.
V seriálu účinkovalo více než 160 herců a tisíce komparsistů. Maringotek byly tři desítky, zvířat stovky.
Dagmar Havlová-Veškrnová ani Jaromír Hanzlík v některých scénách neměli dubléra.
Kromě barrandovských ateliérů filmaři pracovali i na zámečcích Kozel a Lužany u Plzně, točili v pražském Divadle na Vinohradech, v Karlových Varech, v Berlíně, Výmaru, Rostocku a na několika místech v Polsku.
Samotnou kapitolou je pak vynikající hudba z pera Karla Svobody. Jeho um v přesném zachycení atmosféry příběhu (Dobrodružství kriminalistiky, Návštěvnici) byl prostě nezpochybnitelný. A Filip to zase uměl citlivě prodat. Vezměte hlavní hudební motiv z Cirkusu Humberto, smíchejte jej se scénou, kdy si Wollschlager ze stájí volá a následně drezíruje lipicány, a máte vyhráno. O decentním, dojemném konci s kradením plakátu v berlínském divadle nemluvě.
Cirkus Humberto je jeden z nejlepších českých seriálů. Našel bych na něm spoustu dalších vad na kráse (stárnutí herců se maskérům moc nepovedlo), jenže to hlavní tam prostě je. Láska, humor, napětí. Přitom nic vycucaného z prstu, žádná popina a hlavně klišé. Samozřejmě - příběh se začal v době, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi… Ale o to je cennější.
V reálu Cirkus Humberto (románový název si vypůjčil státní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky Praha) stále existuje, i když se kolem něj rozhořely po roce 1989 spory. Nakonec spadl do rukou bratrům Navrátilovým. Ti sice museli na rok změnit název (King), pak se ale věci urovnaly.