Hamlet podniká – Will by se divil

Sedí, hulí, chlastají, zírají a snaží se dodat svým vyprázdněným a ošuntělým životům alespoň zdání jakési iluzorní důstojnosti. Jejich životy jsou prázdné jako láhev finské vodky, kterou právě dozunkli, a bezútěšné jako tahle prázdná flaška, když už nemáte ani floka na další. Takoví jsou, vždy trochu pomačkaní a taky trochu umaštění, antihrdinové sociálních opusů z kalné periférie a světů na okraji, které nám nikdo nedokáže nabídnout s takovou samozřejmostí a bezdomoveckou noblesou jako poutník přítmím a pološerem Aki Kaurismäki, pro něho je Děvče ze sirkárny madonou, Světla soumraku mámivým vábením nočních můr a Bohémský život páchne promarněnými šancemi a krabicovým vínem. Jenomže tentokrát je všechno úplně jinak! Tentokrát sedí v kožených křeslech, chlastají značkový koňak, zírají na to, jaké zisky jim přinese velkovýroba gumových kachniček, a snaží se zvednout dividendy, přežít a shrábnout, co se dá.

Tahle černobílá koláž tragikomického, absurdního, sarkastického a noirového se řadí mezi rané opusy Mistra z druhé poloviny osmdesátých let a v kontextu jeho dalších děl je překvapivá svým tematickým ukotvením (řečeno s Buñuelem) ve světě nenápadného půvabu buržoazie, kde vládnou pravidla podnikatelské džungle a nikdo si není jistý svým direktorským křeslem ani životem. Jak se později v jeho tvorbě ukáže, je to svět, k němuž Kaurismäki nemá blízký ani osobní vztah, nenachází v něm svá témata ani postavy, o kterých chce vyprávět.

Na druhé straně jakkoli je Hamlet pitoreskně a netypicky ukotvenou a svéráznou shakespearovskou parafrází, rezonuje i v něm ona typická suchá narace finského samorosta, stylizovaná poetika zdánlivě obyčejného, absurdní nadsázka, jež se stává realitou, podmalovanou zvláštním smyslem pro humor a ironií, kterou bez panáka neustojíte. Z tohoto pohledu je Hamlet zvláštní film, jenž s nečekanou lehkostí mixuje pro tvůrce neobvyklé i typické, což skousnout znamená dát si ještě jednoho prcka, čímž budete slušně připraveni na divných (nicméně zábavných) osmdesát šest minut, jež balancují mezi ochotnickým divadlem za polárním kruhem a čímsi, co režíruje Ingmar Bergman podle scénáře Járy Cimrmana. No nejděte do takového nářezu!

Hamlet podniká
Hamlet podniká

Kaurismäki i Shakespeare naruby

Jádrem snímku je příběh jedné podnikatelské rodiny a hladových pijavic na ní přisátých, kde vzájemné vztahy mají parametry antické tragédie, takže nemůže být nikdo zaskočen tím, že záhy po úvodních titulcích proběhne v naivně divadelním aranžmá (s použitím provařené záměny sklenic) travičská scéna, kde do sebe táta-šéf klanu kopne toxického panáka a bez dlouhých průtahů zkape (a pište si, že tahle mrtvola nebude poslední). Takhle jednoduše přišel Hamlet ke svým jedenapadesáti procentům ve firmě, kde ho zpočátku mají za snadno manipulovatelného blbce, kterým - jak se záhy ukáže - opravdu není. A i kdyby milovaná Ofélie, která mu stále nechce dát, protože takhle všedně si jejich vztah nepředstavuje, měla zhebnout ve vaně s gumovými kachničkami, tenhle chlapec už dospěl, nosí dlouhé kalhoty a nenechá se oblbnout měsíčním kapesným a odmítaným sexem, který - v případě, že by k němu došlo za osobní účasti Kati Outinenové - stejně vypadá na pěkně utrápenou záležitost.

Občas Hamleta navštíví duch jeho mrtvého táty, aby mu připomenul, že musí potrestat jeho vraždu, což v kontextu s překvapivou finální pointou působí hodně legračně. A také to potvrzuje, že kromě toho, že v pekle (protože kam jinam by šoupli šéfa velkého podniku – tady se Kaurismäkiho sociální cítění přece jen prodralo na povrch) je překvapivě vedro, jsou tam na tom bledě i s informacemi o pozemských hříšnících. Sem tam se pak dějem nevyzpytatelně mihne i nějaký ten mezititulek, který je na první pohled zbytečný a na druhý nesrozumitelný, přičemž nemá valnou cenu o jeho funkci přemýšlet, protože stejně na nic kloudného člověk nepřijde.

Hamlet podniká
Hamlet podniká

Ze všeho nejvíc to vypadá, že si tu nevyzpytatelný, a v druhé polovině osmdesátých let možná ještě svoji parketu hledající Aki Kaurismäki cvičně střihnul minimalistický „film noir“, do něhož přizval své oblíbené herce, třeba Kati Outinenovou, Matiho Pellonpääa či Kari Väänänena, kteří ho (pokud mohli) provázeli i jeho další tvorbou. Pravda, bez zábran sice vykostil Shakespeara, ale zároveň vlastně dokázal, jak je tenhle klasik nadčasový a flexibilní. A jakkoli je jeho Hamlet pěkný hajzl (který ze všeho nejvíce miluje sám sebe), budete se možná sami sebe udiveně ptát, proč vám nakonec bude připadat jako sympaťák, s nímž byste možná zašli na třetího panáka (což je na šestaosmdesáti minutovou stopáž tohoto snímku tak akorát).

„Jarní kvítek zvadne dřív, než se poupátko stačí rozvinout“ – i tak zvukomalebné, divadelní a melodramatické pravdy vám bude Hamlet (sami si přeberte, zda vážně nebo ironicky) podstrkovat. A taky se tu dozvíte, že když někoho milujete, musíte mít v hlase spoustu něhy. Možná se vám, spolu s ním, bude chtít místy blinkat (nějaký důvod se vždycky najde) a možná si spolu v závěrečném finále budete klást otázku, kam až nás dovede den, který právě začíná. Je možné, že to nejlepší nás teprve čeká anebo že žádný zítřek již nepřijde. Vlastně je možné všechno – a to je dobře!

Hamlet podniká
Hamlet podniká

Protože jsme tu koneckonců všichni proto, abychom žili tento život! Když pro nic jiného tak proto, že žádný jiný nikde jen tak narychlo neschrastíme.

HAMLET LIIKEMAAILMASSA. Finsko 1987, 86 min., české titulky. Režie a scénář: Aki Kaurismäki. Kamera: Timo Salminen. Hudba: Elmore James. Hrají: Pirkka-Pekka Petelius (Hamlet), Esko Salminen (Klaus), Kati Outinenová (Ofélie), Kari Väänänen (Lauri Polonius), Matti Pellonpää (Vartiia), Esko Nikkari (Polonius). V kinech od 2. února 2012.