Výtvarné umění II: Čeští výtvarníci netahají za kratší konec

Jaké zajímavé výstavy jste mohli v roce 2012 vidět? Všechny vyjmenovat nelze, přečtěte si alespoň o těch, které padly do oka kritičce Marii Kohoutové. Její příspěvek je součástí ohlížení kulturní redakce webu ČT24 za kulturním děním roku 2012, především za tím povedenějším. Věnovat se budeme v příštích dnech ještě divadlu, hudbě, filmu a literatuře, odkazy na další „bilanční“ články zaostřené na výtvarné umění, najdete na konci textu Marie Kohoutové.

Letošní rok přinesl řadu pozoruhodných výstav a výstavních projektů. Jakkoli těžké je to posuzovat, protože není dostatečný časový odstup, poukázaly na směry a trendy výtvarného umění počátku nového tisíciletí, uvedly do českého prostředí zahraniční autorské osobnosti a vystavily ty české mezinárodnímu srovnání. A v tomto srovnání čeští výtvarní umělci rozhodně netahají za kratší konec.

Schopnost výtvarného díla oslovit diváka je vždy kombinací mnoha faktorů; prýští ze síly talentu umělce a jeho schopnosti převést své vize a nápady do podoby konkrétního díla, sebekritického pohledu na vlastní práci a nutného odstupu, který, má-li autor štěstí, mu zajistí výborný kurátor nebo galerista. Pokud je ale dílo přivedeno na svět předčasně, je nevyzrálé nebo bezradné a samo v sobě nejasné, pak mu nepomůže ani sebelepší kurátor či galerista.

Takovým příkladem může být projekt Cesta viditelna fotografa a pedagoga z École Supérieure d'Arte de Grenoble Erica Hurtady, který představila od 15. 3. do 29. 4. 2012 Galerie Akademie múzických umění v Praze. Samotný nápad „zviditelnit neviditelné“ má výtvarné umění přímo v popisu práce, záleží ale na tom, jak ono zviditelnění probíhá. V případě vystavených prací Erica Hurtady se sešlo několik faktorů, které pochopení výstavy a autorova záměru příliš nepomohly – volba samotného, ne příliš přesvědčivého tématu, až na dvě tři výjimky v podstatě ploché fotografie a ne úplně jasná koncepce celku.

Veškerá tíha rozklíčovat tento velmi obtížně srozumitelný koncept pak byla na divákovi, který si musel vypomáhat akademickými a krkolomnými úvahami, o čem to tak asi vlastně je, takže vyšel z výstavy nikoli osvěžen, nýbrž udřen, a dalo mu dost práce, aby sám sebe přesvědčil, že „viděl“, co asi vlastně zas tak moc neviděl. Suma sumárum: aby výstava vyzněla alespoň tak, jak vyzněla, byla zásluha jejího organizátora a kurátora, jímž byla Katedra fotografie FAMU, která fotografiím a především konceptu samotnému vhodnou „adjustací“ dala víc, než v něm původně bylo. Mezi českými fotografy, ať už působí v jakémkoli žánru, tak málo srozumitelný projekt nenajdeme.

Shirana Shahbazi / z cyklu Květy, ovoce & portréty - Z výstavy Takže znova / Then Again v Galerii Rudolfinum
Zdroj: ČT24
Autor: Marie Kohoutová

O to větším potěšením jsou výstavy autorů, jejichž díla přirozeně disponují velkou vnitřní silou, jedinečností a zralostí talentu a osobitostí výtvarných prostředků, ať jsou z kteréhokoli koutu světa, protože talent je vždycky vzácný.

Mohli jsme se seznámit s pracemi zahraničních umělců působících nebo vystavujících v Čechách nebo Čechů, které osud zavál do cizích krajin. Tak především František Kupka, jehož výstava Cesta k Amorfě (30. 11. 2012 – 3. 3. 2013, NG v Praze), je jedním z nejvýraznějších výstavních počinů letošního roku, nebo Shirana Shahbazi, íránská fotografka působící v Curychu (Takže znova / Then Again; 22. 3. – 3. 6. 2012, Galerie Rudolfinum – malá galerie).

Zprávou o stavu světa mohly být například tyto výstavy: poněkud drastická Tíha i lehkost / Latinskoamerická fotografie na pomezí humanismu a násilí (19. 1. – 10. 3. 2012, Institut Cervantes v Praze) nebo ta o Starověrcích, zapomenutých blouznivcích z ruských stepí, které objevitelským způsobem zachytil Martin Wágner (Cesty Sibiří. Od pohoří Uralu po Čukotku, 8. 3. – 22. 4. 2012, Czech Photo Gallery, Praha).

Pokud platí tvrzení, že dílo je chytřejší než jeho autor, pak vítaným odstupem a zrcadlem pro autora a naše vlastní pinožení na světě vezdejším jsou bytosti a postavičky, které sice tito autoři sami stvořili, ale ty se pak jaksi vymkly a začaly žít vlastním, trochu poťouchlým životem.

Byly k vidění například na výstavě Josef Ryzec – lodě, dřeváci, ptáci a jiné příběhy (5.–28. 10. 2012, Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy) a především na skvostné výstavě 11 světů – současná česká ilustrace pro děti (28. 11. 2012 – 24. 2. 2013, Muzeum hlavního města Prahy). Tyto příšerky nás bedlivě pozorují, vládnou velkou výmluvností a rozhovory s nimi na zmíněných výstavách byly plodné a naplňující po všech stránkách. Proto je dobře, že je autoři vzali mezi nás.

CO NÁS ZAUJALO V KULTUŘE 2012: Přečtěte si i dva předcházející příspěvky Josefa Vomáčky taktéž k výtvarnému umění. Kritiku jednoho nepovedeného zásahu Benzinová pumpa ze 70. let na pražských Hradčanech a lehké srovnání pražských galerií Galerie hl. m. Prahy ukazuje záda Národní galerii.