Led, který nás ještě drží nad vodou, se stal velmi tenkým

Praha  - Fenomén nicoty, prázdna, přítomnosti a nepřítomnosti ve výtvarném umění i světě a lidském životě zkoumá výstava, která začíná v galerii Hunt Kastner v Holešovicích. V expozici nazvané Země se otáčí a vše z ní sklouzává jsou práce dvou desítek českých i zahraničních autorů několika generací, od Stanislava Kolíbala, Evy Kmentové či Jiřího Kovandy po Alenu Kotzmannovou, Jána Mančušku, Evu Koťátkovou nebo Jiřího Thýna.

"Led, který stále ještě drží lidi nad vodou, se dnes stal velmi tenkým; vítr, který přináší tání, vane; my, kteří jsme bez domova, vytváříme sílu, která láme ledy a jiné příliš tenké reality," to je volně přeložená citace Friedricha Nietzscheho, která je i ústřední myšlenkou expozice.

Autoři výstavy si na pomoc při vysvětlování jejího konceptu berou bílou barvu - bílou jako barvu prostupující celým moderním 20. stoletím. Splňuje představy modernismu, racionalismu, kolonialismu, rasismu, purismu, minimalismu, konceptualismu, arte povera, redukcionismu.

Neleží v trávě jako kámen, ani neroste jako strom

„Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nevnuká myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek. Neleží v trávě jako kámen, ani neroste jako strom. Teprve vzniká…,“ říká Stanislav Kolíbal v katalogu své výstavy v Nové síni (1967).

Kurátorka připomíná, že koncentrované „nic“ vstoupilo do evropského a amerického umění se zájmem o kulturu Asie. Fenomenologické výzkumy a experimenty často směřovaly k odhmotnění umění, k pochopení absence jako naléhavější formy prezence.

V českém kontextu se chybění stalo centrálním pojmem a obsahem prací Jána Mančušky, před ním se problematikou komponovaného prázdna v tuzemsku zabývali Kolíbal a Jan Svoboda. Jiří Kovanda z podobně minimalistického východiska naopak poukazoval na přítomnost a důležitost jevů, konání, věcí a vztahů přehlížených a málo viditelných, které právě pro svou dosavadní nepovšimnutost v sobě ukrývaly zatím nevyužitou energii.

Otázka bílé plochy beze stop, tenkého vztahu

Výstava Země se otáčí a vše z ní sklouzává chce pokračovat v předchozích experimentech podobně zaměřených výstav. „Chce se zeptat, zda v době, kdy jsou všechny ostrovy objeveny, všechna místa navštívena (?), všechny subjekty propojeny, nás ještě otázka bílé plochy beze stop, tenkého vztahu, vymyšleného světa vůbec vzrušuje,“ uvádí kurátorka.

Kurátorsky expozici Země se otáčí a vše z ní sklouzává připravili Edith Jeřábková a Jiří Kovanda. Galerie sídlící v Kamenické ulici je otevřena od úterý do pátku od 13:00 do 18:00, v sobotu od 14:00.

/*json*/{"map":{"lat":50.099391,"lng":14.427835,"zoom":15,"mapTypeId":"roadmap"},"markers":[{"lat":50.099391,"lng":14.427835,"type":"1","description":""}],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/