Praha - Celý život psal srozumitelné, lyrické a většinou optimistické básně, ač byl řadu let v nemilosti komunistické moci. Někdy je označován za příliš „lehkého“ básníka. Sám se tím nijak netrápil a říkal, že největším básníkem jeho generace byl „černý anděl“ Vladimír Holan a že Nobelovu cenu dostal za celou generaci. K té kromě Jaroslava Seiferta (zemřel 10. ledna 1986) patřil ještě například Vítězslav Nezval či František Halas.
Býti Seifertem
Seifert (narozen 23. září 1901) patřil k nejplodnějším českým básníkům. Prvotinu plnou poetismu Město v slzách uveřejnil ve svých dvaceti letech, již o rok dříve spoluzakládal avantgardní umělecké sdružení Devětsil. Koncem 30. let měl jako renomovaný literát na svém kontě již 11 sbírek.
Jako pověstná červená nit se Seifertovou tvorbou line hlavní téma - láska k ženě. „Ženy jsou běloučký cukr v hořkém kafi života,“ napsal. Ženu oslavoval jako mladík:
Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
I na sklonku života:
Po celý život jsem byl věrný lásce.
A jsou-li ruce ženy víc než křídla,
co jsou její nohy?
Tak rád jsem zkoušel jejich sílu.
Je něžná, když stisknou.
Ať tedy rozdrtí kolena
mou hlavu!
V den smrti bývalého prezidenta T. G. Masaryka napsal slavné sloky „To kalné ráno, / to si pamatuj, / mé dítě.“ a na Mnichov a protektorát reagoval verši plnými lásky k rodné zemi („Krásná jako kvítka na modranském džbánku / je ta země, která vlastí je ti“).
V roce 1950, kdy přestal pracovat jako novinář a vydal lyrickou Píseň o Viktorce, však přišly těžké časy. Básník Ivan Skála napsal, že Seifert „nemá právo zneužívat poezie proti lidu“, a komunista Gustav Bareš poslal udání Gottwaldovi, že „několikanásobný renegát Seifert… tento morálně prohnilý chlap… s jinotajem naplival do tváře našemu lidově demokratickému režimu“.
Seifert měl zákaz publikování a jeho přítel Holan, obdobně postižený, mu již v roce 1951 napsal, že „mu bůh dal vše, krom svobody“. Po několikaleté odmlce vyšla Seifertovi sbírka Maminka (1954), která se řadí ke klenotům české poezie. V roce 1956 básník, kterého z KSČ vyloučili již v roce 1929, odvážně vystoupil na obranu vězněných spisovatelů. Na sklonku 60. let stál v čele Svazu českých spisovatelů a protestoval proti vpádu spřátelených vojsk a následné normalizační politice. Byl též jedním z prvních signatářů Charty 77.
Do literárního života se Seifert vrátil reflexivními sbírkami Koncert na ostrově či Halleyova kometa a v roce 1966 mu byl udělen titul národního umělce. Další zákaz ovšem přišel začátkem 70. let - básník Jan Skácel mu tehdy napsal: „I voda v řece Léthé zamrzne, až vydají se pěšky přes zálivy básníci zakázaní zaživa.“
Pozdní sbírky Morový sloup či Býti básníkem vydal až na přelomu 70. a 80. let poté, co si je čtenáři řadu let opisovali. Básník, jenž dříve sršel optimismem - „Setři si slzy / a usměj se uplakanýma očima, / každého dne se něco počíná, / něco překrásného se počíná“ - neskrýval skepsi a psal o „zpropadené voliéře Čech“. Přesto ani ve vysokém věku nezanevřel na milostný cit: „Však nejkrásnější ze všech bohů / je láska.“
V říjnu 1984 zastihla tehdy třiaosmdesátiletého Seiferta zpráva, že se stal laureátem Nobelovy ceny. V tehdejších českých novinách o tom byly dvě věty, ve slovenských jen jedna. Švédská akademie ve svém hodnocení uvedla: "Jeho krajané ho čtou a milují, je národním básníkem, který umí oslovit lidi s literárním vzděláním i ty, kteří k jeho dílu přistupují bez větší průpravy."