Pecková: Nervu se, aby mě jako Carmen vynášeli nohama napřed

Dobruška - Mezzosopranistku Dagmar Peckovou jsou diváci zvyklí vídat na operních scénách v Londýně nebo Berlíně, před dvěma dny ale měli možnost si ji poslechnout v nevelké Dobrušce. „Přišli i lidé, kteří by jinak na takový koncert v životě nepřišli. Jméno Pecková je přitáhlo, protože vědí, že jsem cáklá, a asi to chtěli zažít,“ svěřila se pěvkyně po vystoupení v rozhovoru pro Českou televizi.  

Zdroj: ČTK Autor: Judita Thomová-Mauerová

Vystoupila zde na hudebním festivalu pojmenovaném po postavě národního buditele z románu Aloise Jiráska - F. L. Věkovi, který (přesněji jeho předobraz - František Vladislav Hek) je s Dobruškou spojen. Peckovou na festival přilákal další dobrušský rodák - klavírista, korepetitor a člen České filharmonie Jaroslav Šaroun. Ten během večera převzal ocenění za reprezentaci města.

Pro české posluchače chystá Pecková i turné společně s tenoristou Štefanem Margitou. Nazvou ho mírně ironicky „Začínáme končit“. „Je to takový hezký název pro příštích patnáct, možná dvacet let. Pravděpodobně začneme na festivalu v Litomyšli,“ prozradila mezzosopranistka.

Její pěveckou sílu česká kritika ocenila až poměrně dlouho po zahraničí. Dnes ale označení „je novou Peckovou“ znamená proroctví velké kariéry. „To je, jako když se o mně nebo o Evě Urbanové říkalo, že to je nová Destinová. Takhle to nefunguje,“ namítá pěvkyně. „Každý máme svůj vnitřní přístup k tomu, co děláme. A mně by bylo dost líto toho, kdo by měl být jako já. Dneska se kariéra dělá jinak, všechno je daleko tvrdší.“

Opravdovou star z ní udělala role Carmen ze stejnojmenné opery Georgese Bizeta. Písně z ní dodnes na koncertech s obrovským úspěchem zpívá, k celé opeře se ale už prý vracet nechce. „Už jsem překročila určitou věkovou hranici. Dívali by se na mě všichni jako na blázna, že ve dvaapadesáti letech lítám a ječím a dělám Carmen. Nervu se o to, aby mě jako Carmen vynášeli nohama napřed,“ vysvětluje.

Carmen prý navíc nebude to, co ji přežije. Její jméno nese planetka 18460. „Pan profesor Šaroun má dceru, je hvězdářka. Objevila planetku a dala mi ji k narozeninám. Takže jsem planetka Pecková a mám v průměru tři kilometry. Už budu mrtvá a pořád tam ten šutr bude někde obíhat. Je to hezké. Je to na věčnost.“