Velká nádhera – možná by byl Fellini spokojen

Pro Jepa Gambardellu bylo tak snadné nechat se unášet na obláčku, který se vznášel nad Římem i nad opravdovým životem. Shlížet dolů, komentovat to pachtění a cítit se jako výjimečný, neboť své zařazení v římské smetánce bral jako velice příjemný způsob existence i se všemi negativy, které byl schopen reflektovat, nikoli však měnit. Pak najednou přišel, příliš nečekaně, skoro až zákeřně okamžik, který ho nasměroval k ohlédnutí. „Co jsem vytvořil? Co po mně zůstane? A kde je ta velká nádhera, kterou jsem celý život hledal?“, takové a podobné otázky si klade novinář, autor jediného, byť úspěšného románu Jep Gambardella, ve chvíli, kterou nám režisér a scenárista Paolo Sorrentino předkládá ve velkolepé filmové fresce.

Existencionálních filmů v poslední době vskutku příliš mnoho nevzniká, proto na nás poslední dílo italského tvůrce působí jako dozvuk či připomínka 60. let, kdy tento typ autorské výpovědi slavil největší úspěchy, od Sladkého života přes Cizince až po Zvětšeninu. Ovšem doba se vskutku změnila, zrychlila, zpovrchněla a kdysi zásadní otázky mohou, zvláště na mladší část publika, působit po chvíli poněkud zdlouhavě až nudně. Tomuto pocitu nahrává i způsob režisérova vyprávění, dlouhé záběry, situace, ve kterých se jakoby nic neděje, chytré řeči, které nic neřeší.

Naštěstí je Paolo Sorrentino velmi dobrým filmařem a ke všemu žije v Římě. Dalo by se říci, že právě toto město je vlastně hlavní postavou filmu. Sám režisér v Karlových Varech, kde byl film uveden mimo hlavní soutěž, v rozhovoru pro Film 2013 ČT24 prozradil, že nad tématem přemýšlel skoro 20 let, od doby, kdy přišel do Říma.

"Mou pozornost už tehdy upoutaly zvláštnosti a bizarnosti života v tomto městě, jeho různorodé světy, svět Vatikánu, televize, filmu, zbohatlíků na terasách domů. Dvacet let jsem všechny zážitky a postřehy z Říma v sobě zpracovával a dával dohromady. Ovšem až před dvěma lety jsem našel a vymyslel hlavní postavu, stárnoucího žurnalistu, který může všechny ty světy propojit a provést jimi. Je to film o vyprázdněnosti člověka ze života ve velkém městě, o problému, který možná máme všichni – do jaké míry mrháme svým životem na nepodstatných věcech. Někdy ve velkém městě, když máte vztahy s mnoha lidmi, můžete mít pocit, že váš život není příliš smysluplný. Hlavní postava Jep, který si uvědomuje, že marní svůj život a plýtvá časem, je v podstatě metaforou pro italskou společnost, potažmo celou Itálii. Ta země má také mnoho příležitostí, šancí udělat něco dobrého, něco, co ji posune, ale z mnoha důvodů Italové tyhle šance zahazují.

Miluji Řím, ve filmu ho zobrazuji tak trochu jako město turistů, bez zpátečního lístku. Sám pocházím z Neapole, v podstatě jsem také římská náplava, ale jsem stále fascinovaný jeho vnitřní krásou i krásou jeho obyvatel. Jsou svým způsobem vulgární, ale ta vulgárnost je skryta uvnitř v té jejich kráse."

Fascinace Římem postihla nejednoho obyvatele této planety, aniž bychom přesně věděli proč. Sorrentino, tak jako kdysi Fellini, má ten dar nehlédnout pod povrch a navíc ovládá umění obrazově tento vjem zpracovat a zprostředkovat. Na pomoc si bere groteskní situace, jako revoluční divadelní představení, kdy jediná herečka ve vrcholný okamžik odhalí obarvené ohanbí s vyznačeným kladivem a srpem, aby se poté rozběhla hlavou proti zdi, nebo rozzuřené dítě, jehož společnost pseudointelektuálů nutí k trýzni u akční malby, což rodičům vydělává velké prachy, vrchol pak patří 104leté jeptišce, která v sobě nese obě roviny jednak podezření z manipulace lidí skrze církev, ale i skutečnou duchovní moudrost vysokého stáří. Tato roztodivná mozaika doplněná ještě vyhraněnými typy vysoké, leč prázdné společnosti, udrží pozornost po celou dlouhou stopáž.

„Film je realistický, může se jevit jako groteska. Ale když pojedete třeba na měsíc do Říma a budete se pohybovat v těch místech, o kterých vyprávím, uvidíte, že film je velmi blízký realitě,“ prozrazuje režisér a nechtěně tak opět odkazuje k tvorbě Federica Felliniho, který směs grotesky, ironie, fantazie, filozofie a reality dovedl k dokonalosti.

„Felliniho Dolce vita je mistrovský kus, a já se srovnání s tak velkým dílem bráním. Na druhou stranu rozumím tomu, že lidé tyto dva filmy porovnávají. Oba ve stejném duchu pojednávají o totožných tématech. Jen je mezi nimi padesát let rozdíl. Je sice pravda, že chování lidí se zase až tak nemění, ale já si myslím, že Velká nádhera a Dolce Vita jsou dva rozdílné filmy,“ brání se Sorrentino přílišnému srovnání, leč marně.

Přes moderní háv vyprávění, výraznější (mimochodem skvělou) hudební složku, barevnost a do značné míry i klipovost některých záběrů, musím dát za pravdu některým jednoznačným titulkům, např. Sladký život po padesáti letech či Sorrentino jako Fellini jednadvacátého století. Být Sorrentinem, takovému srovnání bych se příliš nebránila, není to zase až tak špatné, ne?

Velká nádhera (La Grande bellezza) - Itálie / Francie, 2013, 142 min. Režie: Paolo Sorrentino. Scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello. Kamera: Luca Bigazzi. Hudba: Lele Marchitelli. Hrají: Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone, Carlo Buccirosso, Isabella Ferrari, Giorgio Pasotti, Serena Grandi, Luca Marinelli, Vernon Dobtcheff.