Na Dlouhou cestu dolů nejen sebevrah neskočí

Jednou z temných siluet severního Londýna, pod kterou je neradno parkovat, je útočiště poslední (bez)naděje, věžák Toppers' House, vyhledávaná Mekka sebevrahů, kteří se rozhodli, že to na tomto špatném světě definitivně zabalí. A tuhle studenou silvestrovskou noc tu stáli ve frontě. Připraveni vrhnout se ze střechy a svištivě prožít posledních pět sekund svého neradostného a beznadějí naplněného života.

Do kosmaté a ochotně otevřené náruče Zubaté tu mohli naskákat po jednom nebo se mohli chytnout za ruce a pojmout svůj posmrtný otisk dole na chodníku jako pohřební grupáč. Jenomže pak dorazil J. J. s věcným dotazem, zdali si tu někdo náhodou neobjednal pizzu, všechno se podivně zvrtlo a oni na poslední chvíli cukli. Místo aby se rozplácli na autě, skončili v něm, protože navíc začalo hnusně pršet. Z hlediska hromadné sebevraždy to byl absolutní debakl!

Podle Nicka Hornbyho - a ne poprvé

Úspěšný spisovatel a skalní fanoušek Arsenálu Nick Hornby píše vtipně, lehce, s nadhledem a suchým britským humorem o fotbale, muzice a dramatických i úsměvných stránkách zpravidla nějak poznamenaných lidských životů. A podobně jako v případě Iana McEwana (o J. K. Rowlingové nemluvě) jsou jeho knihy vděčnou inspirací pro filmaře.

Platí to pro jeho téměř autobiografické Fotbalové opojení, kde je poutním místem Colina Firtha ještě klasické Highbury a ikonou Arsenal FC (pozdější americký remake Fantasticky zamilován posunul původní story do baseballového světa Boston Red Sox); romantickou, bilancující a hudební komedii Všechny moje lásky, jež počítá John Cusack; či nápravu bytostného proutníka Hugha Granta, který už konečně ví, kudy a Jak na věc.

Ekranizace Hornbyho příběhů ze života jsou vždycky více či méně romantické, ale nikoli účelově slzopudné či ulepeně sentimentální, blbé a prvoplánovité, což v zásadě platí i o poslední filmové adaptaci. Hlavním hrdinou jeho Dlouhé cesty dolů je sebevražda, což je sebevražedný námět pro komedii - ale kdo zná Hornbyho, ví své.

Kdo chce skočit? Pierce Brosnan i Aaron Paul

Té silvestrovské noci se na střeše poslední destinace sebevrahů jménem Toppers' House sešli čtyři životem unavení, kteří se rozhodli proplachtit do nicoty. V běžném životě by se zřejmě nikdy nepotkali. Odstavená hvězda televizních show, elegantní Martin (Pierce Brosnan v zásadě stále těžící ze staré slávy), který měl, na co si vzpomněl, ale v portfoliu jeho zasunů mu chyběla soulož s patnáctkou, jež ho přišla hodně draho.

Ošoupaná svobodná matka, pobožná a nevábně vyhlížející Maureen (zajímavá troska Toni Colletteová), jež se rozhodla zhřešit, vzít si život a obětovat tak potenciální nebe, protože už nemohla unést peklo spojené s péčí o postiženého syna. Permanentně prudící, protože v životě nespokojená a hlavně nejistá dcera vlivného politika, excentrická Jess (spontánní živel v podání Imogen Pootsové) a konečně bývalý frontman třetí nejlepší grungeové kapely v Idahu J. J. (asi největší sympaťák téhle party Aaron Paul), který má údajně rakovinu, ale spíš to vypadá, že je permanentně na trávě, a k tomu má nějaké transcendentální důvody proč sko(n)čit, které sám dost dobře nechápe.

Dlouhá cesta dolů / Aaron Paul, Imogen Pootsová, Toni Colletteová, Pierce Brosnan
Zdroj: A-Company CZ

Kromě toho, že se všichni chystali dobrovolně uklidit do penálu, spolu tihle čtyři nemají absolutně nic společného. Ledaže by se právě dohodli, že na sebevraždu hodí prozatím bobek, slezou alespoň na chvíli dolů, aby zjistili zdali nemá život přece jen nějaký smysl a budou se snažit přežít do Valentýna. A právě tohle se také stalo…

Režie dlouhou cestu táhne dolů

Přestože se jako režisér vyučil u Bessona (když ještě točil filmy jako Leon nebo Pátý element, na kterých se dalo něco naučit), má režisér a scenárista Pascal Chaumeil natrénováno spíše na televizních filmech, telenovelách a seriálech. A je vidět, že Hornbyho netriviální literární předloha a velké filmové plátno je na něj už příliš. Zaděláno tu totiž bylo rozhodně na víc než jenom neinvenční přepis vybraných situací, které místo toho, aby perlily a jiskřily, vlastně jen tak nějak, v duchu rozhodně lepší knížky, proběhnou. A to je málo!

Někam se vytratila atmosféra, která ve zdařilejších ekranizacích Hornbyho předloh hraje hodně důležitou roli, každý z ústřední čtyřky je sice nějak ujetý, ale v zásadě žádný není natolik sympatický, aby vám trhalo žíly, když balancuje s doutníkem nebo pizzou na římse věžáku. A jejich přeměna z těch, kterým již ze života nic nezbylo, v ty, kteří schrastili nějaké drobné, aby je do něj přece jen ještě investovali, také není dvakrát věrohodná. Ekranizace literární předlohy totiž nemůže sázet jenom na její samonosnost, ale musí mít i své vlastní tempo a specifické výrazové a vyjadřovacím prostředky a leitmotivy, kterými je příběh tlumočen tak, aby mu bylo s napětím a účastí nasloucháno.

A právě napětí a účast se tu pohříchu kamsi vytrácejí. Takže je zřejmé k jaké pointě celou dobu spějeme (a také k ní disciplinovaně dorazíme), a když to všechno sečteme a podtrhneme, zjistíme, že jsme se o hlavních protagonistech téhle divné story vlastně nedozvěděli o mnoho více, nežli nám řekli ve svých úvodních „představovačkách“.

Mix replik typu „Už mně unavuje snaha něco změnit a nevědět přitom jak. Ale ať už změním cokoli, vždycky jsem to já“, nedotažených charakterů a spíše vlažně odvyprávěných situací činí z Dlouhé cesty dolů i poněkud nudnou a vskutku hodně dlouhou cestu, jež postrádá své vrcholy a nečekaně dramatické zákruty. Jít po ní sice není obtížné a místy vás to může i trochu bavit, ale není to zdaleka takový odvaz, jaký byste (vzhledem k výživné zápletce) čekali. Většinu času totiž jen zíráte na to, jak jsou skoro pořád spolu, aby zjistili, že tenhle jejich poslední čas možná nemusí být nutně poslední. Na tohle ovšem nepotřebujete více než půl druhé hodiny, protože je vám to jasné hned po úvodní sekvenci, která je paradoxně také vrcholem snímku a po níž pohyb směrem dolů téměř fyzicky prožíváte i jako diváci.

Zkrátka:

Dlouhá cesta dolů je dobře míněný mix hořké a černé komedie, kterému chybí šťáva a říz. Jsou tu slušné herecké výkony, rutinně odvedené zkušenými Brosnanem a Collettovou a snaživě mladším tandemem Paul–Pottsová (kteří poté, co přežili mega kravinu Need for Speed, už mohou myslet jen na to lepší). A je tu obstojný scénář, který si Hornby osobně pohlídal, ale hlavním problémem je nezáživná a jakoby lhostejná režie Pascala Chaumella, která se až úzkostlivě straní invence a pronikavějšího nápadu. Jakoby tu bylo všechno nastaveno k velké rozehrávce, která ale pořád nepřichází.


A LONG WAY DOWN / DLOUHÁ CESTA DOLŮ. Velká Británie 2013, 96 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Pascal Chaumell. Scénář: Nick Hornby, Jack Thorne. Kamera: Ben Davis. Hudba: Dario Marianelli. Hrají: Aaron Paul (J. J.), Pierce Brosnan (Martin), Toni Colletteová (Maureen), Imogen Poogtsová (Jess). V kinech od 10. dubna 2014.