Bílá hora dráždí i po 400 letech, padlí mají nový pomník

Praha – Výtvarnou, architektonickou i hudební stránku má nový pomník padlých v bitvě na Bílé hoře. Sice pozvolna, ale přece se blíží 400 výročí bitvy, kterou prvorepubliková a po ní i komunistická historiografie označovala za jeden z nejdůležitějších milníků české historie, a odhalení památníku je předehrou k sérii akcí, které vzpomínky na bitvu osvěží. Během podzimu bude k tématu následovat série přednášek, koncertů a také bohoslužeb nazvaná Bílá hora 2014.

V Santiniho barokním areálu kostela Panny Marie Vítězné na okraji bitevního pole na Bílé hoře pohřbil před patnácti lety kardinál Miloslav Vlk ostatky 42 vojáků padlých ve střetnutí, které ukončilo první kolo třicetileté války a současně zmařilo mocenské ambice českých pánů. Když se autoři nového památníku vytvořeného na témže místě – architekt Norbert Schmidt, výtvarník Patrik Hábl a skladatel Michal Rataj – rozhodli vytvořit ho z 42 litografických kamenů s anonymními lidskými siluetami, netušili, že v zemi leží stejný počet ostatků. „Jsou věci, které se stanou. Můžeme je vyvolat, ale musí vedle toho člověk chodit a pracovat s nějakých citem nebo pocitem. Některé věci se nedají vymyslet,“ podotkl Patrik Hábl. Nic konkrétního o pohřbených lidech přitom není známo.

Podle Norberta Schmidta stála na počátku snaha změnit podobu hrobu, který působil, jako by v něm ležel jediný člověk. „Je to podnět v prostoru k přemýšlení, k různým interpretacím. Pojali jsme památník tak, že doplňujeme jednu novou vrstvu do areálu, který je celý památníkem této události,“ poznamenal architekt.

Miloslav Vlk při ukládání ostatků kdysi vyzval, aby se Bílá hora stala spíše než symbolem rozdělení národa příležitostí ke společné vzpomínce. „Tato událost má být impulzem, abychom se vraceli ke kořenům, abychom se na události dívali společně a v dialogu,“ řekl tehdy. Tentýž cíl má projekt Bílá hora 2014. Jeho organizátoři chtějí, aby se do něj zapojili všichni, kterých se tento „úhelný kámen národního vědomí“ dotýká – katolíci i evangelíci, věřící i nevěřící, Češi i cizinci.

Památník, který rok 1620 a jeho oběti připomíná, bude svůj vzhled postupem času měnit. Kámen zůstane, kresba jednotlivých tváří se začne odlupovat a možná zmizí úplně.

Bitva na Bílé hoře byla rozhodujícím střetnutím tzv. české války, která vypukla po českém stavovském povstání, sesazení krále Ferdinanda II. a zvolení Fridricha Falckého novým českým panovníkem. Po taktické porážce stavovského vojska 8. listopadu se nečekaně zhroutilo celé povstání – stavovské zálohy čekající u Hvězdy do boje vůbec nezasáhly a kapitulovaly, Fridrich Falcký uprchl z Prahy a město se rovněž vzdalo. Habsburkové tak upevnili svoji moc v českých zemích a dalších místech, které se ke stavovské vzpouře přidaly – státní uspořádání se změnilo ze stavovské na absolutistickou monarchii. Současně nastala tzv. reaktolizace. Bílá hora proto bývá vnímána buď jako důležitá součást boje o moc mezi dvěma skupinami šlechticů nebo jako ukončení jedné z náboženských válek, popř. jako národnostní střet, který vyústil v podrobení českého národa Habsburskou dynastií.