„Národ, který si neváží hrdinů, je bude ve chvílích nejdůležitějších postrádat,“ odkaz generálů Heliodora Píky a Karla Lukase

Únor 1948 nebyl jen „vítězstvím pracujícího lidu“, ale znamenal také spoustu čistek, které zasáhly celou československou společnost mimo jiné i armádu. Jak vlastně vypadala armáda bezprostředně po únoru?
JB: Můžeme říci, že čtvrtina byla jednoznačně orientována na KSČ, čtvrtina byla vyloženě pravicová a zbytek připadal na bývalé důstojníky z první republiky, kteří byli politicky indiferentní a byli připraveni sloužit. Nový režim měl ovšem zcela jiná kritéria na důstojníka, než byla ta původní. Profesionalita, morální vlastnosti atd., to šlo všechno stranou. K tomu se vztahuje známý výrok Klementa Gottwalda, kdy řekl:„Nebudeme dělat z generálů komunisty, ale z komunistů generály.“ Hlavním účelem bylo postavit důstojnický sbor zcela do služeb KSČ. To znamenalo zbavit se všech, kteří, mnohdy i z malicherných příčin, neskýtali záruku, že budou neochvějně kráčet tím správným směrem. Také to znamenalo zbavit se lidí, kteří byli sledováni z různých důvodů Vojenským obranným zpravodajstvím (OBZ) už před únorem 1948. Na místa takto uvolněná pak dosadit lidi vybírané (dle tehdejší terminologie) podle třídních a politických kritérií. Tedy hlavně rolníky a dělníky. Těm se pak mělo dostat řádné výchovy. Ani ne tak vojenské, jako spíše ideologické.

Zmínil jste sledování Vojenským obranným zpravodajstvím (tzv. 5. oddělení hlavního štábu). Co to bylo za složku? Kdy vznikla? Jaký měla úkol?
JB: Obranné zpravodajství byla armádní kontrarozvědka, tedy zpravodajská služba zaměřena dovnitř k ochraně armády. Vznikla v lednu roku 1945 u našeho armádního sboru v Sovětském svazu na nátlak sovětských orgánů, jako protiváha londýnské zpravodajské správě. Šlo o cizorodý prvek v naší armádě, neboť do této doby u nás nic podobného neexistovalo. Do čela byl na doporučení 4. ukrajinského frontu postaven Bedřich Reicin.
Tato složka v sobě spojovala zpravodajské poslaní s možností zatýkat a vyslýchat. Tím získala obrovské pravomoci, navíc její činnost po roce 1945 nebyla svázána žádnými předpisy. Tady se rozhodovalo o tom, kdo vstoupí či nevstoupí do armády. Na většině postů byli komunisté, proto se OBZ postupem doby změnilo v jakousi expozituru KSČ v armádě, která předávala informace vedení KSČ.

Obranné zpravodajství mělo zásadní podíl na osudu generála Heliodora Píky, ale v případě Karla Lukase tomu bylo jinak. O něj se starala Státní bezpečnost. Jak vůbec vypadala Státní bezpečnost v roce 1949?
JK: Státní bezpečnost vznikla krátce po osvobození v roce 1945. V této době byly všechny zpravodajské a bezpečnostní složky zrušeny. Vytvářely se nové, včetně Sboru národní bezpečnosti, jehož součástí byla právě Státní bezpečnost. Původně byla vytvořena pro potírání retribučních zločinů. Počítalo se s tím, bylo to obsaženo i v zákoně o Státní bezpečnosti z července 1947, že až se tento problém vyčerpá, spolčí se s kriminální složkou Sboru. K tomu nikdy nedošlo. Místo toho byla sloučena se složkou zpravodajskou. A její moc, už v této chvíli podstatná, byla ještě posílena tím, že přesahovala i do politického prostředí.

Oba hovoříte o organizacích, které měly obrovskou moc. Jak spolu vycházely?
JK: Pokud jde o kontakty Státní bezpečnosti a OBZ, nemůžeme hovořit o idylických vztazích. Obě dvě organizace mezi sebou soupeřily o to, kdo bude ve státě číslem jedna. Spory se přenášely i do osobní roviny. Existovaly snahy navzájem se skandalizovat, diskreditovat apod.

Hovoříme o H. Píkovi a K. Lukasovi. Jací to byli lidé? Co měli za sebou?
JB: Heliodor Píka byl chlapcem z chudé rodiny. V roce 1915 narukoval do armády. Dostal se na východní frontu, kde přešel do ruského zajetí a posléze vstoupil do československých legií. Později v roce 1916 přešel do legií ve Francii, kde si chtěl splnit sen stát se lékárníkem, což se mu nakonec skutečně povedlo. Po válce plnil různé funkce. Patřil k nejvzdělanějším důstojníkům prvorepublikové armády. Ve Francii absolvoval pěchotní školu, vystudoval Vysokou válečnou školu v Praze i Francii. V březnu 1939 odešel do zahraničí, a protože předtím byl několik let vojenským atašé v Bukurešti, organizoval přechod československých občanů do odboje. Všimli si ho Sověti, a na jejich žádost se stal v roce 1941 vedoucím Československé vojenské mise v Moskvě. V této funkci plnil vždy spíše linii londýnské vlády, zákonnou linii. Díky tomu se dostával do konfliktů se Sověty, ale i s Ludvíkem Svobodou a vedením naší vojenské jednotky. Po válce se například účastnil pařížské konference, kde velice hájil zájmy své vlasti. Po únoru 1948 působil na hlavním štábu jako zástupce náčelníka. Velmi záhy byl odeslán na takzvanou zdravotní dovolenou a v květnu 1948 zatčen.

JK: Karel Lukas pocházel ze severní Moravy. Po vypuknutí první světové války narukoval do armády. Na východní frontě přešel do československých legií. Z východní fronty byl poté přepraven na západní frontu, bojoval ve Francii. Po návratu do Československa procházel běžným studiem, jak bylo obvyklé u důstojníků Československé armády. Byl zařazen ve Vojenské akademii. Jeho meziválečné působení je však nejvíce spjato s kariérou u Zemského vojenského velitelství v Košicích, kde působil jako pobočník generála Krejčího, který si ho po svém zvolení vzal s sebou na generální štáb. Později se generál Lukas podílel na výstavbě československého pohraničního opevnění. Dokonce před tím navštívil Francii, aby se s technikou výstavby pohraničních pevností seznámil. Po vypuknutí druhé světové války přešel přes Polsko a Francii do Londýna, kde vykonával různé funkce. Byl vojenským atašé u polské exilové vlády. Později byl při bojích v Africe a v Itálii určen jako pozorovatel u britské armády. V roce 1944 se vrátil do Londýna, kde pobyl velmi krátce, protože byl pověřen funkcí vojenského leteckého atašé ve Washingtonu. Jeho pole působnosti bylo později rozšířeno i na oblast Kanady. V roce 1947 se vrací do Československa, chvíli působí na hlavním štábu. Po únoru 1948 je převelen na krátkou dobu do Nového Jičína, kde je po pár měsících suspendován a odeslán mimo velitelskou funkci.

Jedním z těch, kdo osobně poznali šéfa Vojenského obranného zpravodajství Bedřicha Reicina, byla Ludmila Řečicová – Uhlířová, sekretářka na jeho oddělení. Na Reicinovu zášť vůči generálu Píkovi a přípravu procesu s ním vzpomínala v dokumentu Tibora Podhorce Proč vás zavraždili, generále? (přepis ukázky z dokumentu):
Pan generál Heliodor Píka, jako zástupce armádního generála Bočka, byl velmi populární, byl znám jako člověk velice lidský, chytrý. To Reicin nemohl potřebovat. Také nemohl potřebovat to, že Píka znal všechno ze Sovětského svazu, protože on tam byl prakticky první, ještě dříve než se utvořila naše jednotka.
Pamatuji si jak Reicin předal písemnosti týkající se Píky tehdejšímu prokurátorovi Karlu Vašovi se slovy:„Je to slabé, to ani nevypadá na patnáct let.“
Vaš pouze odpověděl:„Bedřichu kolik chceš?“
„Patnáct let, nebo provaz,“ řekl na to Reicin. Nastala delší pomlka až Vaš nakonec řekl:„Od toho jsem přece právník, abych uměl udělat paragraf, který je zapotřebí.“

Generál Píka se domníval, že když se konečně dostane k soudu, bude moci obhájit svoji nevinu. Vše bylo ovšem připravené dopředu. Jak byl proces organizován? Jakou roli sehrál zmiňovaný podplukovník Karel Vaš?
JB: Nebyl to soudní proces v pravém slova smyslu, ale šlo o justiční vraždu. Proces byl připraven velice rychle. Konal se v lednu 1949. Už týden předem se sešel Ústřední výbor KSČ, na kterém se rozhodovalo jaké tresty budou či nebudou. Klement Gottwald tam řekl vše vystihující větu:„Přece nebudeme věšet četaře, když můžeme začít generálem.“
K osobě Karla Vaše - podplukovník Vaš v té době pracoval na vrchní vojenské prokuratuře a byl vyšetřovatelem generála Píky. Když v roce 1955 upadl v nemilost, poslal na Ústřední výbor strany materiály ke své rehabilitaci, ve kterých popisoval, co všechno musel udělat, aby generála Píku donutil k přiznání. Něco byla pravda, něco asi ne. Přesto byl generál Píka do jisté míry obětí Vašovy činnosti.

Jestliže generál Píka byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu, v případě Karla Lukase tomu bylo jinak. Byl vcelku potichu zatčen. Dokonce se hovoří o tom, že hlavním důvodem zatčení byl jeho osobní vůz Packard, který si přivezl z Ameriky, a osobní majetek vůbec. Je to opravdu možné?
JK: Podle indicií, které nám jsou známé k tomuto případu, to vypadá, že tomu tak skutečně bylo. Podle záznamů provedla Státní bezpečnost bezprostředně po zatčení Karla Lukase domovní prohlídku, kdy byly zabaveny tyto věci. Písemnosti, které souvisely s působením v jeho funkcích, Státní bezpečnost tolik nezajímaly. Majetek v tomto případě sehrál klíčovou roli.

JB: Došlo dokonce ke sporu mezi Státní bezpečností a OBZ. OBZ namítalo, že Lukas je voják, tudíž spadá do jejich pravomoci. Státní bezpečnost odvětila ve smyslu, že jim nevydá člověka, který má byt plný cigaret, alkoholu a auto.

Bylo to běžné, aby se vyšetřovatelé nebo funkcionáři Státní bezpečnosti obohacovali na úkor zatčených?
JK: Bylo to poměrně obvyklé. Ne vždy se však jednalo pouze o příslušníky Státní bezpečnosti, ale týkalo se to i politických představitelů. Známe případy, kdy si odsouzená osoba musela zabavené věci kupovat nazpět. Je dokumentován i případ zabaveného osobního vozu Populár, ke kterému byl vytvořen seznam uchazečů.

Zajímavé je, že po vynesení rozsudku nad generálem Píkou byl převezen na Bory. V Borské věznici se přece nikdy nepopravovalo. Proč padla tato volba?
JB: Nikdo to přesně neví. Plzeň byla mimo hlavní dění. Pravdou je, že se tam nikdy nepopravovalo. Z pamětí syna generála Píky i Píkova advokáta víme, že když ho převezli do Plzně, tak věřil tomu, že popraven nebude. Možná, že šlo o jakousi psychologickou hru. V té době se znepříjemňovaly odsouzeným i poslední chvíle.

20. června 1949 byli nejbližší příbuzní generála Píky informováni o zamítnutí žádosti o milost. Na poslední okamžiky prožité se svým otcem vzpomíná inženýr Milan Píka (přepis autentické výpovědi):
Odvedli nás v trestnici do jakési kanceláře, kde jsme viděli otce psát poslední listy na rozloučenou. Společně s manželkou jsme se nedovedli ubránit dojetí. On byl naopak klidný, vyrovnaný, mužný. Hovořil s vážným úsměvem hlavně o nás. Bál se o nás. Omlouval se nám, že se nám málo věnoval, že nás zanedbával. Nakonec mi ve vzpomínkách nezůstal jako lidská bytost, ale jako něco vyššího, co odchází a nám dává požehnání. Potom se vzdálil dopsat dopisy své ženě, příbuzným a přátelům. Pak odešel, ve dveřích se ještě otočil a s úsměvem nám pokynul rukou. To bylo naposled, co jsem ho viděl živého. Chvíli potom, když jsme dorazili k vozidlu, které nás tam dovezlo, zazněl umíráček. Bylo chvíli po šesté hodině a my jsme věděli, že už není mezi námi.

To byly poslední okamžiky generála Píky. Jak ale skončil generál Lukas?
JK: Generál Lukas byl podroben velmi surovým výslechům. Podle očitých svědků, spoluvězňů z pankrácké věznice, měl četné podlitiny, při močení i stolici z něj vycházela krev, měl utrhané nehty na nohou.

V tomto stavu byl přemístěn z Bartolomějské na Pankrác. Tam pak dochází k zajímavému „kolečku“. Je přemisťován z cely na celu. Mimochodem ve vězení se setkává i s otcem budoucího prezidenta Václava Havla. V každé cele pobývá maximálně dva dny a pak je přemístěn jinam. Domníváte se, že šlo o záměr?
JK: Domnívám se, že ano. Šlo o to, aby jeho fyzický stav nevzbudil zájem u spoluvězňů. Proto došlo k té rotaci, a posléze k tomu, že tento nepohodlný svědek byl zanechán svému vlastnímu osudu.

Pitevní protokol vystavený profesorem Hájkem hovoří o úmrtí na selhání srdce. Nicméně historikové vědí, že protokoly vystavované profesorem Hájkem nejsou úplně v pořádku?
JK: Protokoly profesora Hájka jsou skutečným problémem. Minimálně v několika případech nedošlo k přenesení skutečného stavu do protokolu. Znám je příklad dvou verzí pitevního protokolu Jana Masaryka nebo pozměnění protokolu v případě smrti Josefa Toufara.

Co se stalo s ostatky obou generálů?
JB: Tělo generála Píky bylo převezeno na prosekturu do Lochotína v Plzni, kde bylo pitváno. Tamní pracovníci ho údajně nabalzamovali. Prý se jim ho podařilo kdesi deset let schovávat, než se na to přišlo. Poté bylo generálovo tělo zpopelněno pod cizím jménem a číslem, takže netušíme, kde generálovy ostatky leží.

JK: U Karla Lukase se rodině podařilo získat tělo zásluhou rodinného přítele. Navíc bratr odsouzeného byl lékař a pochybnosti o jeho skonu měl od samého začátku.

V případě Karla Lukase došlo k úplnému zapomnění, vymazání z historie. U generála Píky, tomu bylo zásluhou jeho syna a advokáta jinak. Případ se podařilo otevřít už v roce 1968. Čeho dosáhli?
JB: V roce 1968 byl případ otevřen před vojenským soudem v Příbrami. Nejprve bylo konstatováno, že rozsudek byl nezákonný. Později byl generál Píka obžaloby s konečnou platností zbaven. Po trestněprávní stránce byl rehabilitován, občansky však nikoli. K tomu došlo až po devadesátém roce.

JK: V roce 1968 byla určitá naděje, že budou stíháni pachatelé smrti Karla Lukase. Tenkrát bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení. V dnešní chvíli naprosto nepochopitelné rozhodnutí. Rehabilitován byl pak také až po roce devadesát.

(redakčně kráceno)