„Na babičku už jsem přestárlý,“ říká Jiří Pecha

Je vám sedmdesát, k roli babičky jste se vrátil z důchodu. Jak to zvládáte?
Odkládám naslouchátka a kromě toho - to si neodkládám sám - ale nějak mě opouští paměť. Text Babičky docela umím, když to hrajete více než třistakrát, tak v hlavě něco zůstane. Není to slavné, ale dá se to oživit. A můžu se spolehnout na své kolegy, kteří jsou mladší a šikovnější.

Takže fungují jako nápověda?
Já jsem nikdy v životě nehrál s nápovědou, ta mě spíš rušila, než že by mi pomáhala.

Našel jste v Babičce nějaký aspekt, který jste v představení před osmi lety neviděl?
Ani ne, já jsem byl už tehdy dost starý. Říká se, že babička měla kolem padesátky a já už mám 70 let, takže na babičku už jsem přestárlý.

Přesto na pódiu pořád tančíte…
Ani tančení už není takové, jaké bylo. Omezuju ho, protože jsem chabrus na plíce, takže jsem rád, když to udýchám v rytmu inscenace. Stejně je to tak, že i když na jevišti v dané situaci jen sedíte, jste pořád napnutá a dech se zrychlí. Divák by poznal, kdybyste najednou vypnula a seděla jak bábovka. Takže na jevišti vypnout nemůžu, i když někdy k tomu mám velké sklony. Ale babička je pořád čipera, jak se říká - šuká po světnici.

Takže když skončí generálka, chcete se jen natáhnout na kanape?
Teď už ano. Dřív mi to nevadilo, to jsme třeba tři dny popíjeli v hospodě a ještě byly zkoušky a hrálo se. Teď už je to na pováženou. Přestal jsem pít, kouřit a s divadlem už to taky není tak slavné, jak bývalo.

Prý jste původně nabídku hrát v obnovené Babičce odmítl?
Neodmítl, ale velice jsem o tom pochyboval, protože jsem se bál, že už to nezvládnu. Ale nemůžu posoudit, jak to vypadá, to musí posoudit diváci. Já si myslím, že není nejhorší, protože jinak by to režisér Ivo Krobot, vedoucí divadla Morávek a ředitel Oslzlý nepustili.

Pořád vás hraní baví?
Baví, jen to vydržet. Ale víte, jak poznáte, že stárnete? Že se víc začínáte těšit na svá vnoučata než na to, co děláte. Já mám tři dcery: jednu jsem si neužil vůbec - brzy jsem se rozvedl a oni se odstěhovali do Austrálie. Když jsem měl další dvě, byl jsem pořád pryč - v divadle, na zájezdech. A když jsem nebyl v divadle nebo na zájezdech, tak jsem byl v hospodách. Rodiny jsem si moc neužil a teď toho lituju. Snažím se to vynahradit na svých vnoučatech.

Co vám žena řekla na to, že se vracíte v roli babičky?
Nic, jenom se směje. Ona ví, že si stejně udělám, co budu chtít.

Jaká je podle vás babička?
Je to normální, starší žena, která už něco prožila, něco odposlouchala. Myslím, že toho moc nepřečetla, ale byla moudrá, což já musím dost dohánět. Vlastně možná ani tak moudrá nebyla, ale Božena Němcová ji tak napsala.

Velká část souboru se obměnila, Babička se teď hraje v dost jiném obsazení. Jak se vám spolupracuje s mladšími kolegy?
Výborně! Jsou strašně šikovní a příjemní i jako lidé, v čemž mají velkou výhodu oproti mně. Já jsem starý, takže jsem někdy zapšklý a zlý, pak je mi to líto a musím se omlouvat. Místo toho, abych já pomáhal jim, tak oni pomáhají mně.

Byl jste před obnovenou premiérou nervózní?
Mně bývalo před každým představením špatně, zvracel jsem, měl jsem z toho žaludeční vředy. Když jsem s tím byl v nemocnici, tak mi doktor říká: „Nesmíte to tak prožívat!“ Ale to nejde, musí se to prožít, herec musí se svojí rolí žít. Říkal jsem mu, že mi radí, abych začal dělat něco jiného. Tak se smál.

Vnímáte babičku jako svoji životní roli?
Ne, já jsem měl životních rolí spoustu. Třeba s Bolkem Polívkou jsme dělali krásné věci. A tady Na provázku to byly všechno inscenace, které si lidi dodnes pamatují.

Jak dlouho teď budete babičku hrát?
Záleží na tom, jak budou chodit lidi… a jak dlouho budu žít.

(redakčně kráceno)