Beneš – zasloužil se o Českou republiku

Osobnosti Edvarda Beneše bylo věnováno pokračování magazínu Historie.cs ze 4. září. Moderátor pořadu Vladimír Kučera tentokrát přivítal historiky Jiří Dejmka (JD) z Historického ústavu Akademie věd a Michala Pehra (MP) a Richarda Vaška (RV) z Masarykova ústavu Akademie věd.

Tomáš Garrigue Masaryk tvrdil, že bez Edvarda Beneše by stát nevybudoval, nevybojoval. Je to pravda?
JD: Beneš byl skutečně jedním z klíčových mužů prvního odboje. Dokonce stál u jeho zrodu ještě na domácí půdě. Byl jedním ze spoluzakladatelů a neformálním sekretářem Maffie. To byl tajný výbor, který se na počátku první světové války pokoušel organizovat domácí habsburskou rezistenci. O rok později, v září 1915, odešel Beneš do exilu.
Jeho exilové působení je také mimořádně důležité. Z jeho lidské přirozenosti plynula nesmírná pracovitost. Takže on byl tím, kdo československý, zpočátku český problém servíroval zahraničním diplomatům. V momentu, kdy Masaryk odjel do Ruska, aby tam napomohl uspořádat československé věci, a pak se obrátil do Spojených států, byl Beneš vedle Štefánka nejdůležitějším člověkem, který zůstal v Paříži.
Tam během roku a půl dokázal změnit Československou národní radu v počátek skutečné exekutivy příštího československého státu. V Paříži též vyjednal klíčová politická rozhodnutí, jejichž završením bylo, že Národní rada byla uznána ještě před formálním vznikem státu jako zárodek příští československé vlády.

MP: Ať můžeme mít na Edvarda Beneše jakékoli názory, tak nepochybně byl dříčem, pro kterého nebyl problém pracovat 16 nebo 18 hodin. Pro Edvarda Beneše byla politika koníčkem. Později, v Hovorech s Janem Masarykem,je charakteristika Edvarda Beneše: Jan Masaryk tam o něm hovoří jako o člověku, který politice „propadl“.

RV: Do zahraničí odcházel jako zcela neznámý člověk, a v letech 1917 a 1918to byl právě on, kdo najednou uzavírá velmi důležité dokumenty, které ovlivnily pozdější vznik státu.

Benešova činnost v Maffii a činnost než odešel do emigrace prý dokonce vyžadovala velkou osobní statečnost. Je to pravda?
JD: Určitě ano. Řada pamětníků později vzpomínala na to,že Beneš nedával pocit strachu nebo obav znát. To se mimochodem opakovaloza druhé světové válkyv exilu v Británii,kdy Prokop Drtina vzpomíná,jak Beneš vystoupil na kryta pozoroval vzdušné soubojenad Londýnem.
V každém případě byl Beneš byl tím, kdo Maffii nějakým způsobemzorganizoval do praktické podoby. Mimochodem stál také u zrodu šifrované korespondence,kterou pak předal krátce předtím,než odešel do emigrace, Jaroslavu Verštatovi, budoucímu známému historikovi.

Hovoří historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Už během exilu s Masarykem dokázali prosadit přijetí myšlenky na samostatný československý stát. Vždyť Československo získalo právní uznání od velmocí světa v době, kdy neexistovala mapa tohoto státu. V době, kdy nebyla jistota, kdo bude občanem tohoto státu, co se bude dít s těmi maďarsky, polsky, německy mluvícími lidmi. A to bylo obrovské vítězství. Pak se ukázalo, že to bylo pouze vítězství taktické.

Do jaké míry s Benešem po vzniku republiky můžeme spojovat okřídlenou větu, že jsme miláčci Dohody, která v nás trochu vyvolala iluze o dalším vývoji státu?
MP: Nepochybné je, že v rámciversailleského mírového systémua tvoření poválečné situace a poválečných mírových smluv byly zásluhy Edvarda Beneše obrovské. Svou trpělivou prací dokázal pro Československo vybojovat většinu možného v rámci dané situace.
Někteří členové československé delegace to těžko nesli. Jeden z příkladů by mohl být Karel Kramář, který měl představu, že on bude jednat jako rovný s rovným se zástupci Francie a dalších zemí. Kdežto Edvard Beneš naopak pečlivě obcházel tajemníky a předkládal jim svoje memoranda. Dokonce i v jednom vtipu se říkalo, že jménem československé delegace jedná Edvard Beneš a jí Karel Kramář.

RV: Při vzniku republiky a v měsících těsně po té panovala obrovská euforie. Masaryk, Beneš a další lidé najednou hlásali, že máme zajištěno tohle a tohle, velmoci nás uznávají atd. Účastníci i domácího odboje se vraceli ze Ženevy oslněni úspěchem a psali, že Wilson nenapíše nic, co by Masaryk s Benešem nechtěli atd.
Byly to samozřejmě svým způsobem iluze, nicméně je to pochopitelné v okamžiku, kdy stát vznikl. Velmoci nám byly nakloněny, byl to obrovský moment vítězství. Toto oslnění přecházelo do politické reality, která se ovšem vyvíjela samozřejmě trochu jinak, než že bychom byli jen miláčkové Dohody.

JD: Vedení mírové konference stálo před řešením obrovského množství problémů a československá záležitost včetně požadavků československé delegace byla ve srovnání s jinými státy relativně umírněná. Proto také když Beneš v únoru 1919 předkládal sérii memorand, většina z nich nebyla vůbec zpochybněna. Přinejmenším zásadní věci, jako bylo včlenění Slovenska do československého státu, problém českého pohraničí i problém Podkarpatska, velká čtyřka nezpochybnila. Takže Československo ve srovnání třeba s Polskem nebo Rumunskem nebylo troublemaker. To vše jen fixovalo obraz, že na Československo je přívětivě nahlíženo většinou diplomatů Dohody, čemuž tak nepochybně v roce 1919 bylo.
Ovšem je pravda, že gentlemanům na zahraničních úřadech v Paříži způsobilo Československo první velkou starost, když se dostalo do konfliktu o Těšín s Polskem, protože s tím nikdo nekalkuloval. Dalším problémem pak byla válka s bolševickým Maďarskem. Ta totiž vyvolala vlnu nechuti na Západě angažovat se jinak než diplomaticky, takže československá nedobudovaná armáda v tomto konfliktu selhala. To trochu prestiž republiky poškodilo.

Hovoří historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Beneš i Masaryk byli v situaci, v jaké byli, díky okolnostem, které sami nevytvářeli a nebyli schopni kontrolovat. Slibovali, že Československo bude do určité míry organizováno na modelu Švýcarska. Vytvoří se jakési kantony, které budou mít velkou politickou, vzdělávací i kulturní samosprávu. Tyto sliby však museli odložit.
Důvodem bylo zejména v Sudetech radikální odmítnutí konceptu Československé republiky jako suverénního státu. To Masaryka i Beneše vedlo k tomu, že republiku od samého počátku museli v podstatě řídit z Prahy. Také jejich přístup ke Slovákům byl z velké míry determinován jejich obavou, že kdyby jim dali autonomii, sudetští Němci (které by potom nemohly vynechat) by autonomii hned v roce 1919 použili k tomu, aby se odtrhli.
Masaryk ani Beneš si nemohli dovolit rozdávat území republiky poté, co ho vybojovali na Spojencích. A protože nebyli schopni dát míru autonomie sudetským Němcům, nedali ji ani Slovákům. To samozřejmě vedlo ke katastrofálním problémům, které se ukázaly plnou měrou v letech 1937 a 1938.

JD: Původní optimistická koncepce Masaryka i Beneše o postversailleském uspořádání spočívala v tom, že vznikne nová, demokratická Evropa a zcela nové uspořádání ve střední a východní části kontinentu. Tři velké západní demokracie, Velká Británie, Francie, také Spojené státy a časem ještě možná demokratické Rusko, pak převezmou nad novým uspořádáním svoje garance a dají mu čas, aby mohla dorůst generace demokratických Evropanů.

Hovoří historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ptáme-li se, jak Beneš konstruoval zahraniční politiku v meziválečném období, už tím nějakým způsobem implikujeme, že to byl člověk, který byl schopen nějaké dlouhodobé vize nebo že politici tehdejší doby vůbec mysleli v nějakých dlouhodobých celcích. Obávám se, že to samo o sobě není prokázáno. Naopak člověk by měl být skeptický a spíš se dívat na fakta. A ta nám ukazují, že tam nějaký pokus o dlouhodobou vizi nebyl.
Beneš se snažil představovat své názory, jako kdyby zapadaly logicky do nějakého, snad i vědeckého přístupu k politice. Ve skutečnosti to byla série improvizací, která navíc byla hnána dopředu jeho často celkem primitivními názory na základní věci mezinárodních vztahů.
To je například jeho a Masarykův vztah k Polákům nebo k Maďarům, který byl naprosto jasně ovlivněn tím, že to byly katolické národy. To do určité míry zužovalo možnosti, které jinak stály před zahraniční politikou na počátku meziválečného období.

JD: V roce 1924 se Beneš podílel na konstrukci ženevského protokolu, čili jakéhosi univerzálního právního instrumentu. Tento protokol měl všem členským státům Společnosti národů nabídnout, vedle toho, že vzájemné konflikty musí řešit arbitráží či dohodou, také eventuální kolektivní pomoc. Byl to jakýsi recept na kolektivní bezpečnost.
Tento univerzální model ztroskotal poté, co jej na jaře 1925 konzervativní vláda ve Velké Británii odmítla. I ti z britských politiků v čele s Chamberlainem, kteří v polovině 20. let prosazovali alespoň částečnou angažovanost v západní Evropě, naráželi uvnitř konzervativního establishmentu na velký odpor.
Stojí za připomenutí, že jedním z mužů, kteří odmítali jakékoli závazky Británie v Evropě, i ve vztahu k Francii, byl tehdejší ministr financí Winston Churchill. Dokonce použil slova o tom, že by se Francie ve vztahu k Německu mohla nechat škvařit ve vlastní šťávě, aby Francouzi přišli k rozumu.
Takže v momentu, kdy se začíná jednat o západní garanční pakt (ono příští Locarno), měl Beneš jednu z možností přijmout, co se mu nabízelo, a snažit se v tom rámci zachovat maximum možného. To bylo potvrzení francouzských garancí pro Československo a vlastně nepřímých garancí ze strany Británie. Británie se totiž v Locarnu zavazovala, že pomůže Francii v případě nevyprovokovaného konfliktu s Německem. Tím byla nepřímo zaangažována i ve střední Evropě.
Druhou možností bylo odmítnout to, ale pak by se Československo ocitlo ve vzduchoprázdnu.

Hovoří historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Benešovo chování v Locarnu a jeho chování po Locarnu právě ukazuje aspekty jeho osobnosti, které už tehdy byly problematické a později vyústí ve strategické porážky československé zahraniční politiky.
V Locarnu naprosto jednoznačně došlo k porážce představy, že střední Evropa bude stejně bezpečnostně zajištěna, jako byla zajištěna Evropa západní. Uvažovalo se, že dohody, které tam Německo za dohledu Velké Británie a Itálie podepsalo s Belgií a Francií, by mohly být aplikovatelné na Polsko a Československo. K tomu ale samozřejmě nedošlo.
Máme naprosto jasné svědectví německých účastníků v Locarnu: Ti s velkým zadostiučiněním velmi úspěšně vyjednávali se Spojenci a velice je těšila představa, že Beneš a jeho polský kolega byli v předpokoji a žmoulali klobouky. Když konference skončila svou agendu, otevřeli dveře a ty dva pány z předpokoje pozvali, aby si také připili na úspěch Locarna.
Locarno představovalo zásadní porážku polských i československých zájmů. Beneš se však podle svědectví německých diplomatů tvářil při recepci, jako by to byl všechno obrovský úspěch, možná i jeho úspěch. Jeho polský kolega naopak naprosto neváhal a tvářil se velmi nespokojeně a naznačoval, co si o tom myslí.
Locarno tak bylo jedním ze základů ke katastrofálnímu rozpadu bezpečnostního evropského systému koncem 30. let.

MP: Edvard Beneš považoval Československo za „svoje dítě“ a v zahraniční politice dělal všechno pro to, aby Československo bylo zajištěno. Zajišťovat stát, jakým meziválečné Československo bylo, nebylo jednoduché, protože v podstatě nikdo ze sousedů, až na malé výjimky, si nepřál jeho existenci. Takže mezinárodně-politické zajištění Československa tím bylo komplikovanější.

Jako laik mám pocit, že jsme měli smůlu na spojence. Nám to nějak s žádným spojencem nevyšlo?
MP: Naše společnost má sklon k idealizování. A to se odraziloi v naší zahraniční politicenebo v představách o spojencích jako o státech, které jsou vždy věrné a plní vždy své slovo.V diplomatických vztazích a v zahraniční politice to bohužel tak neplatí. A byl to i případ zajištěnímeziválečného Československa.
Nesmíme ale zapomenout,že Francie a další zeměv té době měly řadu obrovských problémůs počínající hospodářskou apolitickou krizí, kdy řešily hlavně svoje problémy. Na ostatní problémy už neměly moc sil ani zájmu,což byl také problém našehopostavení.

JD: Skutečným leitmotivem meziválečné politiky byla orientace na demokratické velmoci, které reálně nebo alespoň teoreticky představovaly garanta statu quo, ve kterém republika existovala. Ostatně moc jiných možností nebylo.
Komunistická historiografie vyčítala Hradu, že se měl víc orientovat na Sovětský svaz. Ovšem vazba na Sovětský svaz byla i po roce 1935 velmi problematická. Vedle Francie a nepřímo Británie zbývalo Německo. Jenže Německo mělo jako nacistický stát jako jeden z prvních cílů zničení československého státu, dokonce fyzickou likvidaci Čechů. I Itálie by byla velmi problematickým spojencem. Stojí za připomenutí, že Rakousko bylo velmi intimním spojencem Itálie a že Mussolini nehnul ani brvou, když Hitler zničehonic Rakousko připojil. Také bychom mohli zmínit neutralitu. Většina menších států po roce 1938 volila politiku neutrality, ale přesto většinu z nich od roku 1938 do roku 1941 obsadily různé velmoci.
Takže ani po téměř dvaceti letech studia mezinárodních vztahů nevidím po roce 1918 žádnou konstruktivní alternativu.

Hovoří historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na jedné straně československá diplomacie samotnou existenci Sovětského svazu uznává až v roce 1934. Ovšem když k tomu došlo, Beneš v roce 1935 najednou může o sobě říkat, že prosadil přijetí Sovětského svazu do Ligy národů.
V květnu přijíždí do Moskvy. Tam začíná ukazovat nejstrašnější stránky své osobnosti diplomata. Začíná nešťastně přehánět: říká, že tohle je nejkrásnější město na světě, tohle je nejkrásnější metro na světě atd. V ne dost dobré ruštině říká řadu věcí, které byly z hlediska západních diplomatů naprosto nešťastné. Prostě diplomat takto mluvit nemusel. Beneš se však naneštěstí nikdy nenaučil nepřehánět.

Těžko debatovat, zda jsme se na podzim 1938 měli bránit nebo neměli… Nicméně, co si myslíte o tom, jak se okolo Mnichova chovali naši politici v čele s Benešem?
MP: Situace na podzim roku 1938 byla hrozná a Edvard Beneš i politická reprezentace našeho státu stáli v naprosto zoufalé a strašné pozici, protože každé rozhodnutí bylo v tu chvíli špatné.
Nepochybné je, že rozhodnutí podvolit se výsledkům mnichovské dohody, vedlo k tomu, že Československo vyšlo z této zoufalé situace relativně se „zdravou kůží“. Problémem ovšem bylo, že na československou společnost to působilo jako obrovský šok, protože ta byla připravena se bránit. Najednou ale lidé začali mít pocit, že není důležité, co si myslí, že to stejně někdo za ně rozhodne a že nemohou nic dělat.
Tady se jistě nabízí silný argument, že čestná válka by byla možná pro náš národ a společnost lepší. Výsledek by byl ovšem za dané situace jistě nesporný.

Hovoří historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Prezidentovo rozhodnutí v roce 1938 bylo nekonečně bolestné, nekonečně tragické. I moje generace (narodil jsem se až po druhé světové válce)žije s jeho rozhodnutím - jako by to bylo břemeno, které mi leží na ramenech.
Přesto se obávám, že tehdy prezident Beneš vyjádřil skutečné názory českého národa. Tvrdím to na základě toho, že když dospěl k tomu krutému rozhodnutí a předložil ho národu, národ rozhodnutí přijal. Dokonce i armáda, která psala na pevnosti „Ani krok!“ a naprosto vyjadřovala svou ochotu raději padnout než se vzdát, se stáhla téměř bez jediného protestu.
Vojenská zařízení předala německým úřadům a (byť smutně a se svěšenými hlavami) pokojně a poslušně vyklidila pozice.
Tady Beneš ukázal to, co byl. Byl intuitivně v neuvěřitelně přímém vztahu se skutečnými pocity a tužbami českého národa. Je to tragická věc. Nesmíme si ale myslet, že nám Beneš tuto hrůzu jaksi vložil zvnějšku. Spíš tyto názory byly v nás všech a Beneš na sebe do určité míry i hrdinsky vzal úlohu černého Petra, který tyto názory veřejně řekl.
Beneš odjíždí do exilu po těžké strategické porážce, z níž by se ten, kdo by neměl jeho velikost, nikdy nevzpamatoval. Lidé menšího formátu by se po tak příšerných ranách odplížili kamsi do ústraní a byli by šťastni, kdyby přežili někde jako profesoři na Chicagské univerzitě. Pro Beneše toho nebylo nikdy dost; toužil po odplatě.
Odplatu dokázal geniálně získat, když postupně a s velkým váháním západní velmoci znovu uznávají jeho skupinu v Londýně jako suverénní vládu, znovu uznávají suverenitu Československa a dokonce se distancují od Mnichova. To vůbec nebyly malé věci, které Edvard Beneš dokázal.
Někdy v březnu 1945, těsně před odletem zahraniční emigrační vlády z Londýna, se najednou vláda dovídá, že západní diplomaté, kteří se chystali s vládou cestovat zpátky do osvobozeného Československa, nebudou smět jet, protože sovětská bezpečnost jim nevydá víza. Tehdy přichází jeden z rozhodujících a neopakovatelných momentů v historii, protože československá diplomacie toto rozhodnutí pasivně přijala.
Později následuje celá série událostí od cesty přes Košice až do naprosto rozhodující chvíle: Skončila válka, poslední střely padly ráno 9. května 1945. Místo toho, aby vláda v čele s prezidentem Benešem pochodovala ulicemi Prahy zpátky na Hrad a do dalších budov, které symbolizovaly státnost znovu suverénního státu, tak v podstatě čeká na povolení NKVD.
Právě Benešova neschopnost prosadit si svůj návrat do tehdy, abych použil Benešův výraz, „revoluční Prahy“, způsobila, že zde vládly jiné firmy než československé úřady. A proto se sovětské úřady chovaly tak beztrestně a krutě zejména vůči občanům, o kterých tvrdili,že to byli občané Sovětského svazu. Ty pak odvlékali do gulagů k různým tragickým koncům.

Případ Hácha. Osud prezidenta Háchy mi připadá jako lidské selhání Edvarda Beneše?
MP: Prokop Drtina vzpomíná ve svých pamětech na to, že když oznámil Edvardu Benešovi,že bývalý protektorátní prezidentEmil Hácha byl zatčen, Beneš na to odpověděl: „To se nemělo stát.“
Co mohl Edvard Beneš v tuto chvíli dělat? Jistě by mohl intervenovatv Háchův prospěch. Otázkou je, jakou formu by měl zvolita jaké by to mělo následky pro další politiku. Jistý strach z komunistů, kteří tady začínali býtdominantní silou, byl totiž patrný nejen u Beneše,ale i u demokratů.

JD: Je obecně známo, že Hácha byl v prvních dvou letech protektorátu nepřímo zasvěcen

do toho, jak je šéf protektorátní vlády generál Eliáš účasten v organizování domácího odboje. Nepřímo také věděl, jakým způsobem je v přímém spojení s rodícím se exilem a později mezinárodně uznanou vládou v Londýně. Díky studiím historika Tomáše Pasáka také víme, že Hácha vzkazoval Benešovi prostřednictvím kněze Dohalského a pak domácího odboje, že v momentě vyhrocení situace v protektorátu odstoupí.
Koncem září 1941 skutečně došlo k velkému zlomu v protektorátní politice. (Protektorát mezi březnem 1939 a zářím 1941 a po nástupu Heydricha jsou dva zcela odlišné politické systémy.) A ačkoli došlo okamžitě k zatčení Eliáše a k prvnímu stannému právu, Hácha, i když se předtím zavázal, že v takovém případě odstoupí, neodstoupil. To je první moment, který se často nepřipomíná.
Druhý moment, který nesmírně handicapoval jakékoli snahy o jeho obranu, bylo jeho figurování po atentátu na Heydricha. Hácha se potom, co ideologický šéf protektorátu Emanuel Moravec začíná velice tvrdě vystupovat proti Benešovi a exilové vládě, také zapojuje přímo či nepřímo v řadě veřejných projevů do této kampaně a útočí výslovně proti Benešovi. To je moment, který nemohla pominout žádná reprezentace, která se vrátila po vítězné válce do osvobozeného státu.
A k tomu Benešovu lidskému profilu: Stojí za připomenutí, že Beneš osobně intervenoval na ministerstvu spravedlnosti a na ministerstvu vnitra kvůli jiným kauzám. Například několik prominentních předválečných československých diplomatů v čele s Vojtěchem Mastným bylo krátkou dobu ve vězení a Beneš přímo intervenoval za to, aby byli propuštěni.

Pak přichází odsun, což je ovšem zase téma na celou debatu. Jednou jsme se bavili o nešťastném slůvku vylikvidování. Říkal jste, že to Beneš myslel jinak?
JD: Když byl Beneš v osvobozeném Brně, tak v poměrně dlouhém projevu použil výraz vylikvidovat německý problém. To má samozřejmě zcela jinou konotaci než vylikvidovat Němce. Úpravou tohoto projevu dochází 16. května na Staroměstském náměstí k tomu, že tam řekne, že chceme vylikvidovat Němce. Zcela jistě to však mělo původní význam vylikvidovat německý problém z hlediska československé státnosti, ne z hlediska fyzické likvidace Němců.

RV: Beneš užíval slovo vylikvidovat poměrně často už dávno před odsunem nebo před začátkem druhé světové války. Byť dnes je to slovo zvláštní, jistě by ho nikdo nepoužil, vylikvidovat dnes nepatří do slovníku politiků. Nevím, nakolik i tehdy to bylo slovo běžné, nicméně Beneš ho užíval. Jednoznačný význam je vyřešit problém.

MP: Při svém projevu v Mělníku v říjnu 1945 hovořil Beneš o tom, že je zapotřebí odsun provádět slušnou formou. Reagoval tím na situaci, která byla spojena s odsunem a s excesy, ke kterým docházelo. Dokonce vyzýval k tomu, aby ti, kteří byli odpovědni za excesy spojené s odsunem, byli hnáni před odpovědnost a byli trestáni, aby se tak nedělalo špatné jméno Československé republice.

Nicméně existuje tady jistý paragraf, který do září 1945 odpouštěl činy proti Němcům?
JD: Velmi podobné paragrafy byly například ve Francii. Vesměs se to vztahovalo na období celé války. Nebylo to československé specifikum.

MP: Tohle je obrovský problém revoluční doby, „revolučního“ nadšení. Nesmíme zapomenout, že to bylo ovlivněno válečnou atmosférou.

Hovoří historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Beneš neměl žádnou iluzi o tom, jak sovětský režim fungoval. Beneš naprosto chápal, že to byl režim, který stál na bodácích Rudé armády a zatýkacích komandech NKVD. Přesto dokázal mluvit, jako by byl miláčkem Stalina nebo jako by byl jeho největším advokátem. V tom právě vidím určitou rozlomenost.
Beneš se určitě domníval, že hraje chytrou hru: Západu říká „A“, Východu „B“, domácím politikům říká ještě něco dalšího a svým intimním spolupracovníkům říká, co si skutečně myslí. Ovšem když došlo k rozmluvě s někým jiným, třeba i během jednoho dne, zní Beneš jako nějaký socialistický propagátor.

JD: Osobně bych například nikdy Benešovi nezazlíval fakt, že se snažil konstruovat pozitivní vztah k Sovětskému svazu. To mělo řadu důvodů.
Jedním důvodem bylo, že sovětská politika byla ochotna uznat Československo v předmnichovských hranicích. Také byla ochotna, ovšem až poté, co to udělala Británie a nepřímo i Spojené státy, podpořit transfer Němců.
Beneš byl jedním z těch lidí, kteří od roku 1946 prosazovali vyvážení spojenectví se Sovětským svazem novou spojeneckou smlouvou s Francií. O této smlouvě se jednalo do léta 1947, ale ve Francii nebyla velká chuť se angažovat. Navíc především Paříž byla od první poloviny roku 1947 pod velkým tlakem obou anglosaských mocností. Ty tlačily na to, aby neuzavírala nové smlouvy s Československem a Polskem a neopakovala tak „stejné chyby“, kterých se francouzské vlády dopouštěly v meziválečném období.
Takže možnosti Československa jako malého státu (v klíčové geopolitické situaci mezi Německem a Ruskem, ne v žádném obecném prostoru) byly velmi malé.

Únor 1948. Mohl Edvard Beneš udělat něco jiného? Použiji velmi emotivní výrok jednoho ze studentů, kteří tehdy šli na Hrad, který říkal:„ Tehdy jsme říkali, proč proboha nevyskočil z okna? S těmi lidmi by to alespoň hnulo.“ Beneš to odevzdal, ale od státníka bych čekal, že alespoň jednou se osudu vzepře?
JD: Beneš krátce před únorem opatrně sondoval, jaké má mezinárodní možnosti. V archivu ministerstva zahraničí v Británii jsem našel záznam o prvním důvěrném rozhovoru, který se odehrál deset dvanáct dnů před krizí, mezi novým britským velvyslancem Dicksonem a prezidentem Benešem. Když přišla řeč na to, co Západ může Československu nabídnout, šéf britské ambasády říkal, že jediné, co může Británie nabídnout, je znásobení vzájemného obchodu a kulturní výměna, ale politická angažovanost je prakticky vyloučena.
Bylo to i vzhledem k tomu, že krátce předtím si mohli přečíst zprávu československého velvyslance z Paříže o tom, že jakýkoli projekt francouzsko-československé smlouvy se odkládá ad acta. A když už začala únorová krize, Beneš se nakonec dozvěděl od amerického velvyslance Steinharta, že od Ameriky také nemůžou čekat žádnou pomoc. Takže to československé demokraty velice handicapovalo.
Osobně nepovažuji za úplně jisté, že byl Beneš předem informován, že chce dvanáct ministrů vlády podat demisi. Dokonce si myslím, že mezi nimi došlo k nějaké diskusi o tom, co by se potenciálně mohlo udělat. Zenkl zcela jistě neinformoval Beneše o tom, že chce v danou chvíli podat demisi. A už způsob, jakým se to udělalo, formou telefonátu, byl přinejmenším nešťastný, protože Zenkl jako místopředseda vlády musel vědět, že telefonáty odposlouchává komunistická bezpečnost.
Druhý moment, který se podle mě nebere dostatečně v potaz, je, že za Gottwaldem stál vedle zmobilizované ulice Sovětský svaz. Gottwald tak mohl Benešovi vyhrožovat, že pokud nepřijme 25. února demisi necelé poloviny vlády, sovětská vojska stojí téměř ve všech okolních státech. Jediným západním státem, který v té době přiléhal k Československu, byla americká okupační zóna v Bavorsku.
Do kanceláře prezidenta a do Černínského paláce také došly 23. února zprávy o tom, že dochází k pohybům sovětských vojsk v okolí československých hranic. Takže tady bylo riziko (přinejmenším si to tak prezident a jeho lidé mohli představovat) přímé sovětské intervence. Benešovi kritikové zapomínají na to, že v Rumunsku, kde došlo na lámání chleba poprvé, na jaře 1945, sovětská vojska proti svým oponentům intervenovala.
Za prezidentem jako demokratem stála také velká část generality. Beneš se proto pokoušel kontaktovat některé generály, ale tyto kontakty naprosto selhaly.
Beneš měl ale ještě poslední dva trumfy. Jedním byla diplomacie: československé ministerstvo zahraničních věcí bylo až do února z velké části dominantně pod rolí demokratických diplomatů jeho vlastní školy. Dnes víme, že vedoucích úředníků v Černínském paláci v únoru 1948 bylo pouze 12 % komunistů, což bylo zanedbatelné množství. Ale diplomacie žádnou roli nesehrála. Sám Jan Masaryk se vyjádřil o odstupujících ministrech, že to jsou volové, a angažoval se v řádění Akčního výboru v Černínském paláci, který od 25. února čistil československou diplomacii.
Posledním trumfem, jak si to aspoň Beneš představoval, byl Sokol. Beneš věděl, že sokolské organizace mají od války určité množství zbraní. Kalkuloval proto s tím, že by Sokol mohl vystoupit proti lidovým milicím. Nic z toho se nestalo. Sokol v únoru 1948 žádnou roli nesehrál.
Čili všechny trumfy, o kterých se prezident domníval, že by je mohl proti komunistům použít, se ukázaly, že reálně neexistují. A naopak tady byl nejen tlak domácích komunistů a ulice, ale především tlak zvenčí. Jediným výsledkem by tak byla krátká občanská válka a totální rozdrcení demokratického tábora.

Hovoří historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity (přepis doplňujícího rozhovoru):
Beneš samozřejmě alternativy měl. Mohl se postavit a říct: „Pánové, ani krok, tady je čára, za kterou začíná občanská válka.“ Ve skutečnosti mu však všechny nástroje moci z ruky vypadly už před mnoha lety. On jen vypadal jako osoba, která kontroluje moc, ale ve skutečnosti tu moc neměl.
Navíc je zásadní rozdíl mezi krizí z roku 1938 a krizí v roce 1948. V roce 1948 je Beneš těžce nemocný člověk, který do určité míry předstírá, že dál funguje.

MP: Beneš měl jistou naději, že v Československu i po únoru bude fungovat jakási omezená demokracie. Vkládal totiž dost velké naděje do voleb, které měly být na jaře v roce 1948, a doufal, že tady bude fungovat dosavadní model Národní fronty, kdy budou politické strany

kandidovat samostatně. To, jak potom vypadala ústava a volební zákon, byly potom jeho důvody, kdy řekl, že jako přesvědčený demokrat s tímto souhlasit nemůže a v podstatě abdikoval.
Pouze s tou výjimkou, že o svých výhradách na veřejnosti nemluvil. Původní návrh abdikačního dopisu se zmiňoval o Benešových výhradách k ústavě. Ovšem na základě osobního rozhovoru s Gottwaldem, který mu naznačil, že by byl velmi nerad, kdyby musel Beneše sundávat z podstavce, nakonec ve svém abdikačním dopise zdůvodnil svou abdikaci pouze zdravotními problémy.

Dá se prezident Beneš hodnotit jako politik vítězství, politik porážek, politik kompromisu nebo jako realistický politik? A je vůbec nutné hodnotit ho jenom jako politika?
Odpovídá historik Igor Lukeš:Politik může být souzen výhradně podle výsledků. Smutná odpověď je, že když došlo ke strategickým momentům jeho politické kariéry, následovala porážka.
Jsou politici, kteří během své kariéry absorbují i celou sérii taktických porážek, ale na konci taktických porážek získají strategické vítězství. Jedním z lidí tohoto typu byl Stalin. Beneš naopak v kontrastu se Stalinem dokázal získat neuvěřitelně dlouhou sérii taktických vítězství, na jejímž konci je ovšem strategická porážka v únoru 1948.

(redakčně kráceno)