„Eutanázie je pro mě naprosto nepřijatelná,“ říká Ladislav Kabelka

Pod pojmem paliativní medicína si většina lidí neumí, co si pod tím má představit?
Je to aktivní péče, nejde jen o to držet toho člověka za ruku a doprovodit ho na konci jeho života, ale i o zmírnění příznaků neléčitelné choroby v posledních měsících, neřkuli letech života. Je to psychická podpora v nemoci, aby člověk mohl přijmout fakt, že tu ta nemoc je, a naučil se s ní žít. A taky pomoc to zvládnout těm, co jsou kolem. Takhle nějak by zněl výklad definice Světové zdravotnické organizace.

Já si představím nějakou psychickou podporu, ale co to obnáší?
Jsou to lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelský tým, pečovatelé, kteří se zabývají volnočasovými aktivitami pacientů, pomáhají jim se stravou nebo podáváním tekutin. Působí tam psycholog, fyzioterapeut, ale i pastoračních asistenti a sociální pracovníci. Další jsou dobrovolníci, máme padesát lůžek a asi šedesát registrovaných dobrovolníků. A nesmím zapomenout na rodinu, nesmírně důležitou složku našeho týmu.

Jak jste se k medicíně dostal? A jak jste se dostal k paliativní medicíně, což na první pohled není úplně atraktivní specializace.
Medicínu jsem chtěl dělat od dětství. Na škole jsem chtěl dělat invazivní kardiologii, jenže nebylo volné místo, ale místo bylo na geriatrii. Tam začalo moje uvažování o komplexnějším pohledu na člověka než jen přes přístroje, laboratoře a diagnózy. Geriatrie to totiž vyžaduje. V kontextu geriatrické křehkosti a života člověka s nemocí se na nemoc nelze dívat pouze jako na diagnózu a volit léčbu. Musíme vědět, že diagnóza vychází z života toho člověka. A naopak, jeho život vychází z toho, jak tu diagnózu řešíme.

Dokážu si představit, že spousta mladých lékařů od tohoto naopak utíká. Byla u vás tím impulsem ta praktická zkušenost, nebo to bylo i v něčem jiném?
Bylo tam víc věcí. Jsem z vícegenerační rodiny z venkova. Pro mě byl život s lidmi vyššího věku přirozený. V geriatrii jsem pak uviděl možnost být člověkem ve svojí profesi. Takto pojmenovat jsem ale schopen až dnes, po šestnácti letech praxe. Měl jsem potřebu být s tím člověkem v kontaktu, být v kontaktu s jeho rodinou, znát ho šířeji. A pak přišla možnost dělat paliativní medicínu.

Po epizodě ve Fakultní nemocnici Brno jste se dostal do hospicu v Rajhradě. Můžete to srovnat?
V Rajhradě jsem poprvé pocítil, že jsem členem týmu, kterému rozumím a který je mi užitečný k tomu, co dělám jako lékař. Takový multidisciplinární tým jsem ve fakultní nemocnici potkat nemohl. A postupně jsem zjišťoval, že moje role není být bossem týmu. Ale poskládat mozaiku pacientových potřeb, možností, postojů a názorů na to, jak to má být. Respektovat to a být mu partnerem. To člověk sám neudělá, i kdyby byl sebechytřejší, různé pohledy různých osobností a profesí jsou velice důležité.
A to je vlastně základ hospicové práce. Vidět člověka v bio-psycho-sociálně-spirituálním kontextu. Ve fyzickém kontextu, ve vztazích, v rodině, ale i ve víře v Pána, v emocích i v tom, čemu dáváme v životě přednost.

Možná je to předsudek, ale mám pocit, že se lidé dívají na hospicy s despektem, protože si myslí, že úroveň péče nebude taková jako ve velkém zařízení. Souhlasil byste?
Ne. A to ne proto, že pracuji hospicu, ale proto, že to znám. Ten rozdíl je obrovský. Medicínsky se musíme snažit přiblížit akutním oddělením. Ošetřovatelská péče u nás vychází jedna ku třem – jeden zaměstnanec na tři pacienty. To nesplňuje většina standardních oddělení, ale u nás je to nutnost. Máme lidi s prognózou v řádech dnů, někdy
týdnů. Změny zdravotního stavu bývají poměrně intenzivní a je potřeba na ně reagovat.
Jestli se ptáte horší, či lepší, nebudu to srovnávat. Snad jen, že v hospicu je ve středobodu pacient, jeho potřeby a také rodina. Jsme architekti mostu přes propast nemoci, a na jeho konci je konec lidského života. Je to hodně o důvěře, ale také o perfektní diagnostice symptomů, o znalosti průběhu choroby, předvídání a schopnosti klást si otázky. Tedy co je pro pacienta důležité a co už není? Kdo stanovuje pravidla? Já? Pokud mi to pacient povolí, pak ano, ale v opačném případě bych měl ustoupit do pozadí.

Setkáváte se se spoustou negativních věcí. Jak v hospicu udržujete náladu? Jak se s tím vyrovnáváte?
Dívat se na tu problematiku jako na negativní by znamenalo, že je to špatné. Ve skutečnosti je to přirozené. Ať chceme, nebo ne, týká se nás to všech. Druhá věc je, že se strašně změnil život společnosti. Společnost směřuje spíš k materiálním hodnotám a mizí možnost se během života naučit, co je to život s nemocí, hendikepem, že život zůstává životem i bez maximální výkonnosti.
Udržování nálady je pak hodně o personální práci, výběr pracovníků, s jakou motivací tam přichází. A protože je náš hospic součástí Charity Česká republika, snažíme se dodržovat charitní kodex a křesťanské hodnoty. A i když to neznamená, že jsou všichni věřící, určitě to znamená, že dodržujeme jistá pravidla spolupráce: pomůžeš kolegovi, pomáháš sobě i pacientům. Ale netvrdím, že to funguje vždy. Všichni máme osobní život, který si do toho pracovního určitě přenášíme.
Navíc zátěž této práce je veliká, hlavně ta emoční. Každý v sobě máme nějaký rezervoár energie pomáhat. Někdy je plný, někdy ne, důvodů může být spousta. Je potřeba pracovat na tom, aby byl naplněný, ale je to nesnadné. Člověk si musí srovnat, kde má rodinu, jestli je skutečně manželem a tátou, jakým chtěl být. A jestli do té práce chodí z nějakého přesvědčení, a jak se na to připravuje. To všechno s tím souvisí.
Každý týden se celý tým schází na multidisciplinárním setkání, říkáme tomu případová konference, protože probereme jednoho pacienta po druhém. A i tam se trochu láme chleba, protože vytváříme společný názor na to, kým pro nás ten pacient je, odkud přišel, co o tom člověku víme. Když víme málo, zkoušíme přes rodinu nebo známé zjistit víc a snažíme se vytvořit společný cíl péče. Jakmile máme nějaké nejasnosti, snažíme se je probrat a za každou cenu dosáhnout konsenzu. A když už se shodneme, tak to respektujeme. Nemyslím si ale, že to platí jen v hospicu, tohle je základ týmové práce obecně.

Hodně jste mluvil o komunikaci s pacientem, s rodinou, mezi lékaři. Přijde mi, že u nás často není z pohledu lékaře pacient stavěn na stejnou rovinu. Je v tom paliativní medicína výjimečná?
My se o to snažíme. Rozhodně se snažíme respektovat pacienta jako partnera. To by nemělo být bráno jako výsada. Myslím, že obecně se tyto otázky řeší a leccos se v tom za poslední roky změnilo, ale stále je co dohánět.
Na druhou stranu společnost se na to dívá tak, že lékař má být profesionál, má perfektně komunikovat a vše zvládnout. Lékař je také člověk, pracuje v emočně náročném prostředí, situace zvládá mnohdy s vypětím sil. (Bohužel některé mediální kampaně lékařského stavu to staví do trochu jiné roviny, což mně samotnému vadí.) Má právo na své emoce, a měl by je umět kontrolovat. S pacientem by se měl snažit vytvořit vztah, který je o důvěře. Říct, jaké jsou možnosti, a ukázat, že vám není jedno, co se s ním děje, že mu chcete pomoci. To je ideální stav. Někdy se to povede, někdy nepovede.

Setkáváte se i s reakcemi, které jsou odmítavé, negativní, třeba i agresivní?
Setkávám a většinou je to strachem z nemoci samotné. Z neznalosti, co před těmi lidmi
je. Když mají lidé před sebou měsíce života, neřeší jen to, co je teď, a to, co bude, ale i to, co bylo. Někdy na to kvůli příznakům nemoci, rychlosti nemoci, strachu nedojde. My se snažíme dát umírajícímu na tu bilanci prostor. Takže strach může být i z pohledu zpátky, nejen dopředu.

Vaše práci vnímáte jako přemostění mezi životem a smrtí, udělat ten přechod pohodlnější. Nabízí se otázka eutanázie. Jak se na to díváte?
O pohodlnost to není. Připustím, že pro spoustu lidí je ten most naprosto nepřijatelný: „To raději skočím do propasti! Světe, dělej si, co chceš!“ Stendhal napsal, že žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je část pevniny, a když z ní moře odplaví hroudu, je to i kus mě. A tam je zakopaný pes. Žijeme v nějakém kontextu, něco jsme za svůj život dokázali, navázali jsme na sebe spoustu projektů, lidí. Nechci tvrdit, že když přijde nemoc, musíme být stateční. Měli bychom se zamyslet, že i to je kus života a že tam máme svou roli. A my se snažíme dát pacientům prostor k tomu se zamyslet a postavit ke svému životu čelem. Spousta lidí to neumí, ale dá se jim pomoct.
A když se ptáte na eutanazii, je to zkratkovité řešení. Navíc pro mě jako křesťana je naprosto nepřijatelné, že bych bral někomu život. Pro mě jako lékaře je naprosto nepřijatelné, že by profesní kariéra lékařů byla lemována „zářezy v pažbě“ za ty, kterým jsem touto cestou pomohl na konce života. A v neposlední řadě tam pro mě zůstává obava pustit do společnosti, která nepřijímá, že život s nemocí je něco, co má hodnotu, tak snadno zneužitelný nástroj. V Holandsku tu zkušenost mají. My to pořádně ještě nevíme, ale odborníci, kteří se tím zabývají, popisují někdy hrůzostrašné zkušenosti. Z Holandska se někteří lidé stěhují jen proto, aby se s touto problematikou nepotkali. Pro mě jo tedy nepřijatelné a jsem rád, že ČLK na konferenci na podzim tuto problematiku zcela odmítla.

(redakčně kráceno)