Kdo povládne na Ukrajině?

ČT24

ČT24
sobota 1. listopadu 2014 Felix
OSOBNOSTI NA ČT24

"Krása může být i na škodu," říká Klára Issová

Velikost textu:

Klára Issová patří mezi naše nejpůvabnější a nejobsazovanější filmové herečky a nevyhýbají se jí ani zahraniční produkce. Ztvárnila desítky rolí v často velmi oceňovaných filmech a sama je držitelkou Českého lva. S Klárou Issovou hovořila v pořadu Před půlnocí ze 17. května Šárka Bednářová.  

Klára Issová
Klára Issová

Váš otec v Praze studoval FAMU a potkal tady vaší maminku. Jak se ve vaší rodině traduje příběh jejich lásky?
Tatínek bydlel v holešovických kolejích a maminka s tetou prodávaly v nedalekém obchodě, kam tatínek chodil nakupovat. Jednou se mamince nabídl, že jí odnese tašky. Pak to několikrát znovu zkoušel a nakonec se to chytilo.

Sýrie je úplně jiný civilizační okruh, jak vypadala vaše výchova? Jak vzpomínáte na své dětství?
Vzpomínám na něj ráda, protože jsem vyrůstala na vesnici kousek za Prahou, kde jsem měla relativně svobodu. Mohli jsme chodit ven, hrát si, stavět bunkry a takové věci, které už dnes děti tolik neznají. Jinak tatínek se na výchově moc nepodílel. Maminka to asi převzala z té arabské části, že o rodinu a domácnost se stará hlavně žena. Tatínka si moc nepamatuji, občas byl hodně přísný, trošku jsme se ho někdy i báli.

Jak často navštěvujete Sýrii?
Hodně jsme tam jezdili jako děti, ale pak se kontakty přetrhaly. V osmnácti jsem se rozhodla, že je zkusím obnovit, a sama jsem tam odjela. Našla jsem rodinu, na kterou jsem si pamatovala z dětství, a bylo to hezké a dojemné shledání. Od té doby ten kontakt udržuji a přidal se ke mně i zbytek české rodiny.
Teď je tomu pět let, co jsem tam byla naposledy. Nedoporučuje se tam cestovat, takže uvidíme, kdy se tam zase budu moci podívat, jak se jim daří přes ten současný konflikt.

Nikdy vás nelákalo žít v Sýrii?
Lákalo mě to do doby, než jsem tam začala jezdit a než jsem tu zemi blíže poznala. Teď mě to absolutně neláká. Nedostala bych tam míru svobody, kterou pro svůj život potřebuji, a asi bych velmi narážela. Ten, kdo je zvyklý na evropský standard svobody, by tam mohl mít i problémy.

Váš otec je křesťan nebo muslim?
Naše rodina je křesťanská, ale náboženství nikdy neprovozovala, nikdy jsme nechodili do kostela.

Brilantně jste ztvárnila roli ve filmu Nickyho rodina. Je tam scéna, kdy jako matka předáváte dítě do vlaku, který ho má odvézt do bezpečí. Jak jste se na ni připravovala? Sama děti nemáte. Lze vůbec takovou scénu sehrát bez životní zkušenosti, prožitku, jako je mateřství?
Myslím, že ano. K práci přistupuji vědomě. Vždy si zjistím všechny informace, postupně to do sebe nasávám a při natáčení se pak snažím soustředit na práci.
Při tak těžké dramatické scéně, kde hrají děti, je to soustředění těžší, protože vás do poslední chvíle rozptylují. Navíc to bylo na nádraží, bylo tam spousta komparsu, dětí. Člověk si musí kolem sebe vytvořit jakousi bublinu, ve které se soustředí, protože na tak náročnou scénu je jen několik pokusů – nedá se točit celý den.
Je to tedy o velké míře soustředění, což dokážu díky svým zkušenostem. Pak jde o kus štěstí a domácí přípravy. A to vše se tam potom herec snaží při natáčení takzvaně pustit. Někdy se to podaří perfektně, někdy ne, ale to diváci až tolik nepoznají.

Jak vnímáte příběh Nicholase Wintona?
Je hrozně důležitý v tom smyslu, že co si usmyslil, to udělal. Dnes lidé o věcech debatují, říkají, co by se mělo, nemělo, ale nejsou schopni jít a udělat jednu základní věc. Třeba jenom říct, že tohle je špatně. Nicholas Winton věděl, že je tady velké riziko, že zahyne spousta dětí, tak nelenil a udělal něco, o čem mu všichni říkali, že nejde. A v tom ho obdivuji a vidím jeho odkaz – myšlenka je hezká věc, ale měl by následovat čin, bez toho nedocílíme ničeho.

Když se ohlédnete za svou profesní dráhou, který z filmů považujete za zlomový? Říká se, že je to Indiánské léto, ale je to tak?
Je to tak. A to nejen proto, že odstartovalo moji kariéru, to mohl i jiný film, ale i proto, že to byl tak kvalitní film a zkušenost z natáčení byla dobrá. Saša Gedeon s námi pracoval velmi jemně a citlivě, ukázal mi hloubku herectví. Byl přísný, ale jeho přístup byl velmi laskavý. Naučila jsem se tam pro hereckou profesi strašně moc. Například co je to soustředění, co je to prožitek, což jsou takové malé nuance, které poznám jen já. Byla jsem strašně ráda, že jsem pochopila, o co Sašovi jde. Na tom filmu jsem si ověřila, jak asi fungují emoce. Že když jsou uvnitř mě pravdivé, přenese se to i na kameru a citlivý člověk to pozná. Nastavilo mi to vysokou laťku.

přehrát video
Před půlnocí

Emoce jsou vidět ve vaší tváři ve všech filmech. Jak dlouho trvá, než se s rolí naprosto ztotožníte? Než se převtělíte do postavy?
Důležitá je domácí příprava a příprava před samotným natáčením. Nedokážu si představit, že by tohle neprobíhalo, že by neproběhl dialog s režisérem, že bych postavu hledala až na place. Řádově je to třeba měsíc, kdy na to myslím, kdy si to znovu a znovu pročítám, dělám si poznámky a tím tu postavu hlouběji poznávám.

Jak moc je důležitá komunikace s režisérem? Máte ráda limity, nebo chcete svou tvůrčí invenci?
Mám ráda společný dialog, kdy jsou lidé schopni si naslouchat. A bez režiséra to nejde, protože je to jeho představa, kterou do jisté míry naplňuji. Většina režisérů je ráda, když herci něco přinesou, obohatí postavu, sami něco navrhnou. Ještě jsem se nesetkala s režisérem, který by to radikálně odmítl.

Jste mladá, krásná herečka. Získávají takto krásné herečky snadněji role?
Těžko říct, asi jak kdy. Vizuální stránka je určitě pro spoustu lidí důležitá. Někdy jsou ale do filmu potřeba určité typy, kdy krása může být i na škodu.

Nevyhnula jste se ani choulostivým scénám, kdy jste se musela úplně svléknout. Dělalo vám to velký problém?
Až tak velký problém mi to nedělalo, když už jsem to udělala. Chápala jsem to spíše tak, že to bylo nutné pro film.
Těžko říct, jak to budu mít do budoucna, už je to pár let, co jsem se ve filmu nesvlékala. A pokud jsem se svlékla, byl pro to pádný důvod. Také podmínky při natáčení byly nastaveny tak, abych měla určitou svobodu, takže tam většinou byl jen herec, kameraman a nikdo jiný. To, že to pak vidí celý národ, je jiná věc.

Hrála jste v řadě oceňovaných filmů. Zároveň hrajete v seriálech. Je to pro vás záležitost uživení, popularity?
Vždy jsem pracovala na seriálech, které měly určitý počet dílů – role byla napsána od začátku do konce. Nikdy to nebyly seriály, kdy podepisujete smlouvy na dobu neurčitou.
A jak k tomu přistupuju? Je to kombinace uživení se a spolupráce, kdy můžete poznat spoustu nových kolegů, režisérů a tak dále. A i u seriálů se dá rozeznat kvalita a podle toho jsem se snažila si je vybírat.

Máte tedy pocit, že i seriály vás mohou profesně posunout?
Spoustu seriálů mám hrozně ráda; milovala jsem americký seriál Přátelé. Jsou věci, které se dají dělat skvěle, a i u nás některé seriály vyčnívají, a některé naopak tolik ne.

Co vy a divadlo? Divadelních rolí u vás příliš nebylo. Jak je to možné?
Nevím, co je podle vás příliš, na divadle jsem ztvárnila asi jedenáct rolí. Těch filmových bylo ale víc. Asi je to tím, že nejsem v trvalém angažmá, kde bych musela nastudovat několik rolí za sezónu.

V divadle jste se nakonec prosadila sama, když jste si s kamarádkou vymyslely vlastní divadelní projekt?
Ano. Na konzervatoři mně tvrdili, že nebudu divadelní herečka, že se spíše hodím k filmu, že jsem jemná, křehká, že divadlo neustojím, neumluvím. To, že někdo, aniž by vás vyzkoušel, rovnou řekne ne, mě iritovalo.
Proto jsem se zdravě naštvala a řekla si, že si divadlo vyprodukuji sama, aniž bych věděla, co to obnáší. S Kateřinou Velebovou jsme to pak po roce dotáhly do konce a měly jsme hru Služky, což byl velmi těžký žánr i autor, Jean Genet. Spolu s námi tam hrál Jiří Korn a hráli jsme to pět let. Na premiéru se sám pozval Honza Hřebejk, kterého jsem v té době neznala a který mi druhý den nabídl roli Constance v Amadeovi. Takhle začala moje divadelní kariéra – paradoxně filmový režisér mi pomohl k divadelní práci.

Jak moc je pro herečku důležitá pokora, sebereflexe?
Velmi. Ale já mám sebereflexi vrozenou, mně se nevyhýbá ani v životě.

Naučila vás sebereflexi i vaše  zkušenost se zahraniční produkcí? K disciplíně, k odpovědnosti k roli, k soustředěnosti? Nedrtí zahraniční produkce herce na place a nevyšťaví ho jako citron?
Nemyslím si, že by to tak bylo. To, jestli má člověk zodpovědnost k práci, a já myslím, že ji mám velmi, tkví v každém z nás. Neumím si představit nepracovat precizně, mě by to nebavilo.
A u zahraničních filmů to není tak, že by vás vyšťavily. Spíše naopak. Herci tam mají lepší podmínky, netočí dvanáct hodin denně, netočí tolik obrazů za den. U nás je tlak na finance tak velký, že se produkce za den snaží stihnout co nejvíce obrazů, takže u seriálů se učíte i třicet stránek textu denně. A pak to bývá o tom co nejrychleji oddrmolit text a hlavně se nepřeřeknout. To už nemá s herectvím moc společného, spíše jde o zručnost, o paměť, schopnost správně artikulovat a ještě do toho hrát.

Jak se učíte text? Máte na to nějaké know-how?
Po nocích. Čtu si to pořád dokola, až se to naučím.

Patříte k nejobsazovanějším herečkám této doby, vybíráte si role?
Naštěstí mi chodily dobré nabídky, kdy jsem dost často souhlasila a málokdy odmítla. Nejdůležitější je scénář a role. A souvisí to i s tím, že jak člověk celkově vyzařuje, tak takové role dostává, a jak se s věkem měním, i role se mění se mnou.

Jak velká rivalita je mezi herečkami, hází se tam klacky pod nohy?
Zažila jsem to jako velmi mladá, ale pak i nedávno. Pokaždé mě to překvapí. Já práci přeju všem a spíš jsem začínajícím hercům pomáhala. Rivalitu nechápu, je mi to strašně cizí a nemám ráda takové vztahy. Dříve mi to hodně ubližovalo, trápila jsem se, proč jsou lidé takoví. Teď už se tím netrápím – někdo takový prostě je, někdo ne. Já jen vím, že tak svůj život žít nechci, a tím to pro mě končí.

Jaké jsou vaše plány, ať už osobní nebo profesní?
V současnosti zkouším Richarda III. pro letní Shakespearovské slavnosti v režii Martina Huby. Jinak se chystá natáčení filmu Milada o životě Milady Horákové, kde bych měla hrát její sestru. Měla by to být česko-americká koprodukce, takže bychom všichni měli hrát v angličtině. Moc se na to těším, natáčení bude letos na podzim nebo příští rok. Uvidíme.

Klára Isová (*1979, Praha)

Herečka. Její otec pochází ze Sýrie. Vystudovala pražskou konzervatoř, před kamerou stála už v šestnácti letech ve filmu Indiánské léto Saši Gedeona. Je držitelkou Českého lva za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Nejasná zpráva o konci světa. Hrála například ve filmech Anděl Exit, Anděl Páně, Pravidla lži, Grandhotel, Přežít svůj život a mnoha dalších.

(redakčně kráceno)


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.