„V medicíně musíte jít často na hranici legality,“ říká Ladislav Pilka

Prof. MUDr. Ladislav Pilka, DrSc. (nar. 1933)

1953-59 studium Lékařské fakulty Brno
1980-98 vedoucí Centra asistované reprodukce ve Fakultní porodnici Brno, Obilní Trh
1988-98 přednosta II. gynekologicko-porodnické kliniky LF Brno
1990-93 předseda České gynekologicko-porodnické společnosti
1990-94 předseda Sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti
1993 člen World collaborative report on Assisted Reproductive Technology
1995 člen Centrální etické komice Ministerstva zdravotnictví ČR
2003 čestný člen České gynekologicko-porodnické společnosti
laureát IFFS světová ceny za významný přínos v léčbě neplodnosti a reprodukční medicíně

I když jste obsáhl celý obor, začal jste se specializovat na jednu oblast, a to léčbu neplodnosti. Bylo to zhruba v roce 1968. Jak tehdy léčba neplodnosti vypadala?
V roce 1968 jsem nastoupil na kliniku, kde jsem prodělal základní klinické vzdělání. Ovšem chcete-li se na klinice udržet v popředí, musíte se něčemu více věnovat. Tehdejší profesor Uher mě nabídl, že bych mohl pokračovat v léčbě neplodnosti, která byla v porodnici na Obilním trhu dlouho zavedená. Tak jsem se do toho dal.

V roce 1978 se v Anglii narodilo první „dítě ze zkumavky“. Východní blok byl v té době uzavřený. Měli jste nějaké kontakty do zahraničí? Věděli jste, jak se to vyvíjí?
Obecně jsme to věděli, protože to bylo mohutně medializováno, ale podrobnosti jsme neznali, maximálně něco z tisku. Měli jsme ale štěstí, že s námi tehdy spolupracoval profesor Dvořák, který byl tehdy prorektorem univerzity. Jeho kontakty nám prospěly v tom, že jsme měli co nejvíce odborných znalostí.
Také se spojily klinické otázky a embryologické otázky na ústavu embryologie. Tím byly dva týmy, které spojily svoje znalosti a celá problematika se posunula velmi dopředu.

Asi jste neměli takové technické podmínky jako vaši západní kolegové?
Tehdy byla specifická situace v tom, že nebyl žádný průmysl, který by něco vyráběl pro asistovanou reprodukci. Většina věcí se musela dělat na koleně. Na Západě se to rychle vyrovnalo. U nás jsme tento nedostatek přístrojů i léků nahradili tím, že jsme vyvinuli metodu GIFT (gamete intrafallopian transfer). Při této metodě se spermie a vajíčko přenáší do vejcovodu, čímž se napodobuje přirozené oplodnění. Že to bylo úspěšné se ukázalo asi za dva roky naší práce, když se takto v roce 1982 narodilo první dítě.
Vlastně jsme tehdy improvizovali a dnes je metoda GIFT jednou z metod asistované reprodukce. Samozřejmě že dnes už máme všechno, co je potřeba – medicína se nedá dělat jako kdysi, ale tehdy to prostě nešlo.

Když se v roce 1982 narodilo vaše první „dítě ze zkumavky“, jak to bylo vnímáno politicky? Chlubilo se tím naše tehdejší zřízení?
Bylo to bráno jako úspěch zdravotnictví a hned se kolem nás rozpoutala mediální kampaň. Nás to dostalo do situace, že jsme jako jediné centrum byli zaplaveni žádostmi o léčení těchto lidí. Bylo to samozřejmě nad naše možnosti a trvalo ještě tři roky, než vzniklo druhé centrum a než se ta metoda v Československu rozvinula.

Jaké jste měli pocity, když jste viděli rodiče, kterým jste pomohli k vytouženému potomkovi?
Když má vaše práce úspěch, je to vždy dobré. A u práce s neplodnými manželstvími je jedna věc: když se vám je podaří vyléčit, do roka máte výsledek, to jest dítě. To je rozdíl proti jiným nemocem, které léčíte léta a léta a někdy neúspěšně.

Víte, kolik „dětí ze zkumavky“ se za těch 28 let u nás narodilo?
Asi 4.000 dětí. To číslo není přesné, protože se to nikde tak přesně neeviduje. My se to snažíme celostátně registrovat, ale donedávna na to nebyl žádný zákon. Takže když některé centrum nehlásilo výsledky, ani se to nevědělo.

Hodně se posunulo vnímání v morálním nebo etickém pohledu na umělé oplodnění. Přemýšlel jste v těch začátcích nad tím, že se možná pouštíte na tenký led?
Všichni jsme to věděli, čerpali jsme ze světové literatury. První podobná zpráva přišla z Ameriky. Tehdy paní Warrenová uveřejnila zprávu, za jakých podmínek by se asistovaná reprodukce měla provádět. Ale i my sami jsme si vytvořili celou řadu morálních a etických pravidel. Přednesli jsme je tehdy na mezinárodním právním kongresu v Praze a víceméně se podle nich řídli.

Medicína se posunula za 28 let o dost kupředu. Vyvstávají nové etické otázky a problémy?
Každý nový přístup, vyvolává nové a nové otázky. Byli jsme například dost bezradní v léčbě mužské neplodnosti. Pak se objevila metoda ICSI (Intracytoplasmic Sperm Injection), kdy můžeme mužskou spermii přenést do vajíčka. Byl to úplně nový postup, ke kterému jsme museli zaujmout stanoviska.
Dnes už to ovšem nezáleží jen na tom kterém státu, protože existuje takzvaná Stuttgartská dohoda. A pak, každý takovýto problém se probírá na velkých mezinárodních kongresech a podle toho se pak celosvětově postupuje.

Je tu ale i právnické hledisko. Zákon například nepovoluje při umělém oplodnění ovlivnit pohlaví dítěte. Jsou ještě nějaké otázky, které zákon neřeší, takže musíte prozkoumat, jestli je to možné, nebo není?
Některé otázky jsou hraniční. Nikdy nepřekročujeme zákon, ale někdy se nevyhneme určitému kompromisu například v rodinných právech a tak dále. Nikdy to však neřeší lékař, ale eticko-právní komise, která je v každém takovém zařízení. V komisi je právník, psycholog, vedoucí lékař toho kterého oddělení a pak zástupce nemocnice. Je to proto, aby byly probrány všechny otázky a písmeně zaznamenán závěr toho řešení a vložen do dokumentace. Teprve pak se řeší medicínská otázka. Dnes je publikačně celosvětově polovina prací medicínského směru, druhá polovina se zabývá otázkami etiky, morálky a práva.

Byly situace, kdy jste byl i vy sám na vážkách, zda je to správné? I třeba z medicínského hlediska, když například o umělé oplodnění žádala žena, kdy to nebylo ze zdravotního hlediska úplně košer?
Jsou takové situace. Jednou přišla žena s neplodností, při vyšetřování se zjistilo, že má vajíčka a že je možné je oplodnit. Tato žena ale neměla dělohu. Když se to dozvěděla její matka, žádala nás, abychom vajíčko její dcery oplodnili a dali do její dělohy, což právně, ani eticky, ani morálně nejde. Tehdy jsme měli velký problém, protože ta rodina si na nás stěžovala na všech možných fórech, prezidentem počínaje, soudní cestou konče.

Jak řešíte tlak, který na vás potencionální rodiče vyvíjejí? Jste vlastně poslední instancí, ke které se upínají.
V tomto musí člověk postupovat asi dvěma kroky. Nejprve probrat celou situaci s manželským párem - co si asi myslí, že se stane. A pak jim říct, co je možné. Teprve z toho se vyvíjí jakýsi medicínský postup.
Někdy jsou ty tlaky velké a některá přání nesplnitelná. Zvláště bojovné to někdy bývá, když rodiče chtějí určité pohlaví. Přijdou a řeknou, máme pět děvčat, chceme kluka, něco s tím udělejte. Pak samozřejmě vznikne diskuze, jak já to můžu ovlivnit, co s tím můžu dělat, a co když se zase bude vyvíjet děvče. To pak musí dojít k nějakým vzájemným konsensům.

Pokud jde o neplodné páry, znáte procento, kterému nelze vůbec pomoci?
V České republice stejně jako v Evropě je asi 15 % neplodných manželských párů, které potřebují poradu, léčbu, tabletky nebo nejsložitější způsob – asistovanou reprodukci. Ne všechny páry jsou úspěšně léčeny. Ale přesné číslo nikdy nevíme. Je řada manželských párů, které děti nechtějí, a  některé páry, kterým se nepodaří mít děti přirozenou cestou, už se dál nesnaží.

Pokud je muž neplodný, je možnost dárcovského spermatu. Rovněž existuje dárcovská možnost, když nemá žena vajíčka. Problém ale je, když žena nemá dělohu, nebo ji má špatně vyvinutou. Vy jste takovým propagátorem náhradních matek. Z etického pohledu s tím problém nemáte?
Nejsem propagátorem. Ale nemohu říct ženám, kterým lze pomoci, že se s tím nedá nic dělat. Zase ale nechci dělat věci tajně. Nemohu vyvinout systém surrogátního (náhraního) mateřství a nikomu to neříct.
Čili když se domníváme, že je to řešitelné, má to výsledky, je to přijatelné mezinárodně a svým způsobem i domácí legislativa není proti tomu, proč bychom nedělali věci, které mohou těm manželským párům prospět. Ale to, že někdy musíte jít až na hranici legality, je v medicíně častý postup.

Co se týče legislativy, u nás to není zakázáno. Tedy, co není zakázáno, je povoleno. Ale přece jenom jsou tam některé aspekty, které jsou z pohledu práva problematické?
U surrogátního mateřství je jeden velký problém, že náhradní matky nejsou. Tu si musí manželský pár najít sám. Řada států to řeší tak, že mají vytvořené agentury, které shromažďují jak surrogátní matky, tak rodiny, které je hledají. U nás to možné není a také se tomu zatím nikdo nevěnuje.
Rozvinuté je to především v Americe, v Anglii je to také běžná součást praxe. Podle mě jde o jedno z nejlepších řešení, protože lidi nenutíme zabývat se otázkami, kterými se zabývat nemohou.

Prověřujete si nějak náhradní matky, abyste mohli říct, že ta žena je schopna devět měsíců nosit cizí dítě?
Samozřejmě. Celá ta skupina lidí – neplodný manželský pár, surrogátní matka, její manžel – musí být dokonale medicínsky vyšetřena a dokonale psychologicky zmapována. Vše musí být důkladně vysvětleno včetně porady s právníkem. Teprve pak lze přikročit k samotnému medicínskému zákroku, který sám o sobě potom až tak složitý není.

Může nastat problém, že by si náhradní matka chtěla dítě nechat. Zákon ji to umožňuje, protože podle zákona je matkou ona.
To se obecně ví a všem uchazečům to říkáme. Není právní norma, která by to mohla změnit. Čili když surrogátní matka řekne, že to dítě chce, žádný soud jí ho neodebere. Je popsána řada takovýchto sporů hlavně v zemích, kde se za surrogátní mateřství platí a jde o velké peníze, ale vždy vyhrála právě surrogátní matka.

Možná jsme v tomto směru ve stejném stadiu jako před 30 lety, kdy se diskutovalo o umělém oplodnění?
Abychom tyto námitky nějak upřesnili, byla v červnu velká konference, kde se sešla většina vedoucích center asistované reprodukce a kde se tato otázka podrobně probrala. Dokonce se hlasovalo, jaký názor na to mají ostatní centra, a všechna centra s tímto programem souhlasila. Tento program je ale nejen z medicínského hlediska složitý a ne všechna centra chtějí tuto metodu provádět.

Náhradních matek moc není. Jak to vypadá s dárci spermatu a dárkyněmi vajíček? S nedostatkem dárců asi problém není?
Není to jednoznačně vyřešená otázka. U spermií je to jednoduší – dárce poskytne miliony spermií, které nemusíme použít jen u jednoho případu. Horší je to u darování oocytu, kdy dárkyně musí podstoupit dost složitou a nepříjemnou medicínskou proceduru, přičemž nemá nárok na žádné finanční náhrady. Tedy kromě náhrad za pobyt v nemocnici, za ztracený čas, za dopravu. Přesto se nám daří mít jakýsi registr dárkyň, takže můžeme uspokojit nejen domácí žadatele. V této oblasti totiž existuje takzvaná turistika asistované reprodukce a jezdí k nám spousty žen z ciziny, které žádají o darovaný oocyt.

(redakčně kráceno)