Alexander Dubček

Alexander Dubček byl nepochybně nejvýraznější tváří pražského jara. Svým civilním vystupováním a schopností přiblížit se obyčejným lidem si získal celý národ, kterému dodával naději v lepší, reformovanou socialistickou společnost. Ve skutečnosti tančil na okraji propasti a svým lavírováním (doma i vůči Sovětském svazu) jen oddaloval neodvratitelné. S deziluzí srpna 1968 je spojen i pád tohoto národem milovaného politika. A korunován je jeho souhlasem s pendrekovým zákonem v souvislosti s výročím srpnové okupace v roce 1969, který umožnil bezprecedentně perzekuovat stovky demonstrantů, kteří často skandovali právě Dubčekovo jméno. Po šedi normalizace, kdy byl ostře střeženou osobou, přišla sametová revoluce a pro Dubčeka naděje historické satisfakce. Té se nedočkal, na myšlenky pražského jara už totiž nikdo navazovat nechtěl.

O Alexandrovi Dubčekovi hovořili v Historii.cs z 5. září historici Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, Jan Rychlík z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Stanislav Sikora z Historického ústavu Slovenské akademie věd. Ptal se publicista Vladimír Kučera.

Jak si stojí Alexander Dubček na Slovensku? Jakou tam má pověst?
Sikora: Když se sestavuje žebříček osobností, Dubček se zpravidla umisťuje v první trojici: Štúr, Štefánik, Dubček. Občas se mění pořadí. Týká se to především střední a starší generace. Ale i u těchto generací existují různé odchylky a diferenciace. Ještě stále totiž funguje politické rozlišování, které vzniklo hned po pádu komunismu, kdy se rozhodovalo o tom, zda půjdeme cestou pravicové, nebo levicové vlády. To byly velmi těžké, někdy i nekorektní politické boje, a proto mnozí Dubčeka odsuzují, že to byl přece komunista. A naopak, jiní ho zase doslova hagiografizují.

Jak to je v Čechách? Vnímáme vůbec Dubčeka jako nějakou osobnost?
Tůma: Je to podobné ovšem s tím, že Dubček má dnes o dost menší význam jako symbol pražského jara, než jaký měl pro mou generaci do konce 80. let. To dnes v českém prostředí asi takovou roli nehraje. A také byl nejen historiografií, ale i v médiích a v politickém diskurzu po roce 1989 hodně negativně probírán. Takže pohledy na něj budou různé. Ve starší generaci asi najdeme hagiografizující pohledy, ale bude jich mnohem méně než na Slovensku.

Rychlík: V mém semináři se několik studentů zabývalo různými slovenskými politiky. Jeden student se zabývá Gustávem Husákem, jeden si vybral osobnost Jozefa Lenárta, a tak bychom mohli pokračovat. Je symptomatické, že Dubčeka si nevybral nikdo. Přitom Dubček je ze Slováků ve světě nepochybně nejznámější.

Historie.cs - Alexander Dubček (zdroj: ČT24)

Kdybyste měli Dubčeka historicky definovat, jak byste ho zařadili do jeho doby? Byl skutečně převratnou politickou postavou, nebo ne?
Rychlík: Dubček byl jistě osobně čestný člověk, ale nějakou vlastní jasnou koncepci neměl. Spíše byl ve správnou dobu na správném místě (a naopak z pohledu normalizace v nesprávnou dobu na nesprávném místě).
Dubček se stal prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska v době, kdy na Slovensku sílil národně emancipační pohyb. On ho sice veřejně nepodporoval, ale zároveň proti němu nevystupoval a svou autoritou a funkcí mnoho věcí kryl. Nadto si pak udělal velice dobré renomé, když vystoupil proti osobě Antonína Novotného.
Novotný byl na Slovensku velmi nepopulární a zbytek své autority si definitivně zničil vystoupením v srpnu 1967 v Matici slovenské, kdy veřejně urazil Slováky. Dubček vystoupil proti jeho osobě nejprve v předsednictvu a potom i v Ústředním výboru na podzim 1967. Tím se dostal do hlavního proudu. A když byl Novotný nucen odstoupit z funkce prvního tajemníka, vznikla otázka, kdo přijde na jeho místo. A kdo jiný to mohl být než ten, kdo jako první zdvihl prapor boje proti Novotnému? Nezanedbatelný argument tehdy také byl, že v čele KSČ by poprvé od jejího vzniku v roce 1921 měl být také jednou Slovák.

Sikora: Když Dubček vstupoval na trůn prvního tajemníka ÚV KSČ, už byl reformním komunistou. A nejen to. Na Slovensku se tehdy vyvíjela reformně komunistická koncepce. Například Dubčekův referát z květnového zasedání ÚV KSS v roce 1967 obsahuje všechna východiska, která byla později rozpracována v akčním programu.
Takže oni asi věděli, co chtějí dělat, jen neměli ponětí jak. Mysleli si, že se to všechno bude dělat jako dosud, že se všechno krásně naplánuje, včetně nadšení lidu, a bude se to dělat pěkně seshora.

Tůma: Důležitá je ještě jedna jeho osobní charakteristika: Dubček byl civilně opravdu sympatický. Když si vezmeme celou plejádu funkcionářů před ním a po něm, on z nich jistým způsobem vyčníval. A to jeho osobní charisma hrálo pro jeho popularitu jak v české, tak slovenské veřejnosti důležitou roli.

Když smetli Novotného a Dubček se stal prvním tajemníkem (tehdy ještě nebyla funkce generálního tajemníka), Novotný údajně řekl: „Nebojte se, je to dobrý, Dubček je slaboch, na funkci nestačí. A tajemníci jsou poserové, ještě na nás dojde.“ Paradoxně na jeho slova došlo, jenže bez něj. V jiné souvislosti v roce 1989 v Televizních novinách říkal televizní komentátor Morávek: „Dubček je slabý politik.“ A Mlynář říká: „Neuvádím to proto, abych Dubčeka líčil jako naivního prosťáčka v politice. Takový názor na Dubčeka byl a je stále dosti šířen, myslím si však, že neodpovídá pravdě.“ Byl to tedy naivní slaboch, který byl hnán dobou, nebo ne?
Sikora: Kdo zná prostředí aparátu ÚV KSČ a vůbec celé KSČ, kdo zná ty pyramidy, klany, nejrůznější intriky, nemůže říct, že by takový člověk, který prošel od okresního tajemníka KSS v Trenčíně přes všechny stupínky stranického aparátu až na prvního tajemníka ÚV KSČ, mohl být naivní. To absolutně ne.

Rychlík: Dubček nepochybně nebyl naivní, protože se ve stranických kruzích pohyboval celý život. Koneckonců jeho otec, Štefan Dubček, patřil k zakladatelům komunistické strany na Slovensku. Dubček také vyrůstal v Sovětském svazu a dospíval v době nejhorších čistek, takže si myslím, že neměl moc velké iluze o skutečné povaze sovětského režimu.
Zajímavá je spíše jiná věc. Dubček se stává prvním tajemníkem s Novotného souhlasem. Je dosazen do této funkce jako osoba, která nikomu nepřekáží a zároveň není namočena do politických procesů 50. let. Ovšem na druhé straně ho Novotný vnímá jako zkušeného aparátníka, výkonného úředníka, který rozpracuje pokyn z Prahy, vykoná ho a podá o tom hlášení, tak jak má správný úředník fungovat.

Dubček byl vychován v Sovětském svazu a asi o něm neměl moc velké iluze. Nicméně neustále dával najevo svůj hluboký vztah k němu. Dokonce když nás okupovali, zlomeným hlasem pronesl: „To udělali právě mně.“ Jako by to udělali největšímu kamarádovi.
Do jaké míry byl komunista tak, jak se to vnímá dnes? Do jaké míry to byl přítel Sovětského svazu, jak se to vnímalo tehdy, to jest až za hrob? A do jaké míry to byl rozumný, inteligentní, slušný člověk, který měl smysl pro to, že lidi chtějí něco jiného?
Tůma: Komunista byl ve všech smyslech toho slova, které to v té době mohlo mít. A jistě byl i přítelem, když nepoužiji silnější slovo, Sovětského svazu. Ale to nebyla mezi lidmi, které měl kolem sebe, žádná velká výjimka. Oni ten vztah k Sovětskému svazu měli. Postupně ho tato generace po srpnu 1968 ztratila, ale do té doby to byla jejich základní kulturní, politická a životní výbava. Takže to nesvědčí o nějaké Dubčekově naivitě.

Rychlík: Štefan Dubček se vrátil z Ameriky v Chicagu. Jeho starší syn Július Dubček, který padl ve Slovenském národním povstání, byl současně americkým občanem, protože se narodil ve Spojených státech. A když se paní Dubčeková vracela v roce 1920 z Ameriky se svým mužem do Evropy, už byla těhotná. Čili nechybělo mnoho a Alexander se také narodil v Americe. Nakonec se narodil v Uhrovci, shodou okolností ve stejném domě, kde se narodil Ľudovít Štúr.
Čili to nebyli naivní lidé, ale lidé, kteří znali svět. Radikální socialismus si přitom přivezli z Ameriky, kde už tehdy, to se málo ví, existovala Komunistická strana Spojených států, u nás ještě ne. Na Slovensko se ostatně myšlenka komunismu mimo jiné dostává právě z USA (třeba Josef Schiffel, jeden ze zakladatelů slovenské komunistické strany, byl navrátilec ze Spojených států).
Když později Štefan Dubček odjel do Sovětského svazu, prozíravě si ponechal československé státní občanství. Myslím, že věděl, že ho do značné míry chrání. A když mu pak v roce 1939 daly sovětské orgány na vybranou, že se musí buď českého občanství vzdát a přijmout sovětské, nebo se má vrátit do vlasti, raději se vrátil do vlasti. Takže na jednu stranu na Sovětský svaz nedali dopustit, ale zároveň vnitřně dobře věděli, že tam zdaleka není všechno v pořádku.

Sikora: Ano, Alexander Dubček byl v té době komunistou každým coulem. Jen se chtěl pokusit o něco neuvěřitelného. Chtěl humanizovat stalinský typ socialismu, u kterého ani nevíme, jestli byl vůbec humanizovatelný. V roce 1968 totiž nedošlo k žádné systémové změně. Jen se systémové vazby a jejich fungování dostaly do jiné polohy, do humanistické šedi.

Tůma: Od jara do léta roku 1968 se objevuje něco, co předtím ve vztahu mezi komunistickými politiky a veřejností nebylo – opravdový vztah mezi veřejností a stranou. Oni pociťovali svou popularitu, dokázali vnímat určitou zpětnou vazbu, to byl nový fenomén. Také se v tom museli úplně jinak cítit, než když byli dřív odkázáni jenom na stranické aparáty. Teď měli přímý kontakt s veřejností a z toho pramenil (u některých z nich, Smrkovského, Dubčeka) pocit odpovědnosti vůči veřejnosti. To byl nový aspekt jejich politické osobnosti.

Rychlík: O osobní odvaze Alexandera Dubčeka nemusíme pochybovat, koneckonců ji prokázal už v roce 1944, když se jako dobrovolník zúčastnil (ač nemusel, nebyl odveden do armády) Slovenského národního povstání a byl v tomto povstání raněn.
Na druhé straně se domníval, že různým manévrováním, lavírováním zdrží to bezprostřední nebezpečí sovětské invaze a že dojde ke sjezdu a potom se uvidí. Samozřejmě dnes můžeme říci, že to bylo naivní. Musíme si pak ale zároveň položit otázku, jaká jiná strategie se mohla za dané bezvýchodné situace osvědčit.
Československý reformní proces neměl od nikoho žádnou politickou podporu, dokonce ani z Jugoslávie ne, jak ukazuje poslední práce docenta Jana Pelikána. A ze Západu už vůbec ne. Je iluze představovat si, že Spojené státy neměly nic lepšího na práci než bojovat za Československo. Jediná americká reakce byla, že na protest neotevřeli v Kyjevě konzulát.
Ale i mezi potenciálními spojenci ve východním bloku byla situace krajně nepříznivá. V Polsku se v té době dostal Gomulka na ultrakonzervativní pozice, od roku 1967 tam bují antisemitismus, jsou potlačeny studentské nepokoje v březnu 1968. Navíc Dubček se Gomulkovi z nejasných důvodů osobně nelíbil. Polsko tak bylo jedním z hlavních protagonistů programu, že se ten proces musí za každou cenu utlumit. Trochu lepší to bylo s Maďarskem. Jenže ani Kádár rozhodně nebyl tím, o koho by se Dubček mohl opřít.

Sikora: Já bych položil otázku, zda byl vůbec někdo, kdo by dokázal dělat takovou diplomacii, že by jen diplomatickými zbraněmi zmohl něco proti tomu morbidnímu systému, který představoval Brežněv a všichni jeho pobočníci, tedy kromě toho Kádára.
Dubček od Drážďan (setkání delegací, ČSSR, SSSR, NDR, Maďarska, Bulharska a Polska z 23. března 1968 – pozn. red.) volil jedinou taktiku. Na všech možných jednáních všechny výčitky přijal, řekl, ano, tyto věci se dějí, ale je to okrajový jev. To byla jedna figura. Druhá byla ta, že když se Sověti vyjádřili, co by se mělo dělat, což oni chápali jako rozkaz, který se musí okamžitě plnit, Dubček to stále bral jako „podiskutovali jsme si o této záležitosti“. A pak byla ještě další finta – všechno, co Sověti přikazovali, úspěšně tajili, aby Novotného a později neokonzervativní křídlo nemohlo proti Dubčekovi vystupovat. Takže novináři, kteří rozpumpovali ten boom, který nakonec reformě zlomil vaz, nevěděli, jaká je situace, a proto psali tak, jak psali.
V dokumentech existuje kompletně zaznamenaný hodinový telefonický rozhovor z 13. srpna mezi Dubčekem a Brežněvem. Jsou v něm zhruba takovéto věty: Sašo, vy neplníte to, co jsme vám tam a tam uložili. Musíme svůj vztah k vám přehodnotit. Musíme přijmout odlišná opatření, než jaká jsme chtěli dosud udělat. Dubček na to říká: my máme věci pod kontrolou, ale pokud si myslíte, že ta opatření musíte udělat, tak je udělejte.
V říjnu 2008 jsem byl v Rumunsku na konferenci, kde byli dva rumunští velvyslanci, kteří byli v Československu. Ptal jsem se jich, co tím Brežněv myslel. A oni mi řekli: „To je jednoznačné. Jedeme na vás s tanky.“ Dubček na to přitom řekl, dobře, udělejte to vy, a já nemusím být prvním tajemníkem.

Rychlík: Všichni jsme věděli, že Sovětský svaz nic takového tolerovat nemůže, věděl to celý svět, jen si to nikdo nechtěl připustit, že je invaze na spadnutí. Vlastně se o ničem jiném nehovořilo, než kdy se tady objeví tanky. Tak proč by právě Alexander Dubček měl být jediný v tomto státě, který by to nevěděl. To by bylo nelogické.

Petr Pithart o postavení Alexandera Dubčeka:
Nemluvil pravdu, když moskevským soudruhům referoval o situaci v Československu, a nemluvil pravdu, když domácí veřejnosti referoval o Moskvě. A tlaky přitom rostly z obou stran. Nedokázal se zříci loajality k Moskvě, protože byl věřícím komunistou. A nechtěl se zříci loajality ke své zemi, protože byl vlastenec.
(zdroj: Petr Pithart, Osmašedesátý)

Dubček tedy v očích Moskvy neobstál, byli jsme okupováni, i když okupováni nikdo neříkal. Jak lze hodnotit jeho chování v Moskvě a potom od Moskvy do dubna 1969, kdy byl odstaven z nejvyšší funkce?
Rychlík: V tomto období jsem k Dubčekovi mnohem kritičtější než v období jara 1968. Tehdy se uplatnila tolikrát proklamovaná zásada menšího zla, která se ale nikdy v našich dějinách neosvědčila. Vždycky se ukázalo, že menší zlo je nakonec zlem větším. Dubček se nechal vmanipulovat do stejné pozice, do jaké se v roce 1939 dostal Hácha nebo na Slovensku Tiso. Domníval se, že když udělá nějaké ústupky, podaří se mu zachránit alespoň část reformního procesu. Neuvědomil si na rozdíl od Husáka, který si to uvědomil velmi rychle, že platí jenom jedna pravda, sovětská, a že se dostává na šikmou plochu. A po té potom sklouzával stále rychleji, až byl, když udělal špinavou práci, odstaven.
Podle mého názoru mu nikdo nebránil uvědomit si reálnou situaci a vzdát se okamžitě své funkce, jako to udělali jiní. Například Mlynář se funkce tajemníka vzdal hned na podzim, protože si uvědomil, že nic nezachrání, ale bude se naopak kompromitovat. Mlynář se také tímto způsobem snažil Dubčeka přesvědčit, že je doba na to, aby nastoupila jiná garnitura, že oni už by to dělat neměli.

Sikora: Co se týká moskevského jednání a podepsání toho protokolu, Dubčeka bych se zastal. Je třeba si uvědomit, že ty podmínky byly otřesné. Byl to moderní církevní koncil, kde místo ortodoxních katolíků byli ortodoxní neostalinisté a místo kacířů a heretiků byli českoslovenští reformní komunisté. A Sověti stále říkali, máme času dost, vy to budete muset podepsat… Vím, že byl státník, který měl mít jiné věci na paměti, ale připočtěte k tomu ještě neinformovanost o tom, co se děje doma…

Moskva ano, tam byli pod tlakem, ale po návratu z Moskvy. To ponížené přijímání nižších a nižších funkcí, předseda Federálního shromáždění, velvyslanec v Ankaře… To měl Dubček neustále představu, že ještě něco uhraje. A co chtěl uhrávat jako velvyslanec v Ankaře?
Rychlík: Když šel do Ankary, už byl politická mrtvola, a také tam nešel z vlastní vůle. Husákovi bylo jasné, že dříve či později bude třeba Dubčeka vyloučit z komunistické strany, a neměl zájem, aby u toho byl, takže ho uklidili do Ankary. Existuje teorie, žádné důkazy na to samozřejmě nejsou, že se domnívali, že se z Ankary nevrátí, že emigruje, čímž by se celá záležitost vyřešila.
Mnohem komplikovanější je jeho krátké období od 17. dubna 1969, kdy na jeho místo nastoupil Gustáv Husák, do zářijového pléna 1969. Čili půlrok, kdy je předsedou Federálního shromáždění a kdy v této funkci podepisuje takzvaný pendrekový zákon (zákonné opatření č. 99/1969 Sb.). Sám se mi k tomuto vyjádřil, říkal, že to je záležitost, která ho vždycky mrzela a bude do smrti mrzet.

Co to byl pendrekový zákon?
Tůma: Pendrekový zákon byl soubor opatření, která přijalo předsednictvo Federálního shromáždění 22. srpna 1969, kdy doznívaly velké a krvavé demonstrace, které otřásaly Prahou, Brnem a řadou dalších měst. Tato opatření umožnila státnímu aparátu celou řadu mimořádných kroků vůči zatčeným demonstrantům, vyhazovat je z práce, vylučovat ze škol. Byl to jakýsi minimální výjimečný stav.
Dubček ho ze své funkce předsedy Federálního shromáždění podepsal a hlasoval pro něj. Dokonce nevyužil ani možnosti nenechat tu normu projít z formálních důvodů, protože předsednictvo nebylo podle platných pravidel usnášeníschopné. Čili je opravdu těžko hledat nějaké polehčující okolnosti, což ostatně platí pro to celé období.
A jenom malá poznámka: svoje působení v Ankaře nakonec, jak píše ve vlastním životopise, zakončuje mistrovským kouskem, že se mu povedlo se vrátit, že Husáka přelstil a neemigroval a že se vrátil maďarským letadlem, aniž by to někdo věděl.

Sikora: Chápu, že nepoložil funkci, když došlo k invazi. Do určité míry chápu, že ji nepoložil, když se stal Husák prvním tajemníkem ÚV KSČ. A ještě stále lze do určité míry omluvit, že chtěl být v předsednictvu a nějak to ovlivňovat, vždyť to byl nejvyšší politický orgán ve státě. Ale kvůli tomu zákonu už měl odstoupit. Jakkoli by si pak počínal, byl by jeho osud jen takový, jaký byl.
V Liblicích v prosinci 1991 byla velká mezinárodní konference. Dubček se tam skoro rozplakal, že toto ho trápilo a pronásledovalo celých těch 20 let a stále si říkal, to jsem neměl udělat.

Jak se choval Dubček během normalizace? Vystupoval proti režimu?
Rychlík: On měl vlastní koncepci, kdy stále věřil, že dojde k jeho rehabilitaci, že soudruzi uznají, že to tedy myslel dobře. Čili čas od času psal stranickým orgánům různá memoranda a protesty. Jinak ale disidentem či členem nějakého hnutí nebyl, byť byla snaha ho nějak zapojit.
Neměl jednoduchý život. Byl pod stálým policejním dozorem, byla mu kontrolována korespondence, kontrolovány byly jeho návštěvy, veškerý okruh lidí, se kterými se stýkal. Byla to snaha oddělit ho jakousi neviditelnou zdí od ostatních obyvatel. Na druhé straně tím, že byl známý, byť ho Husák neměl rád, nemohl si režim dovolit nechat ho zavřít. Husák věděl, že by to byl obrovský mezinárodní skandál.
Jako captatio benevolentiae byl v roce 1988 Dubčekovi vrácen cestovní pas, takže mohl jet do Itálie převzít čestný doktorát na Univerzitě v Boloni. Nicméně bylo to po velmi komplikovaných jednáních. Tehdy totiž bylo výročí Univerzity Karlovy a československá vláda měla zájem, aby sem přijel rektor z Univerzity v Boloni. A to oni podmiňovali tím, že do Itálie pojede právě Dubček. Nakonec Jakeš dal příkaz, aby mu byl vydán cestovní pas a výjezdní doložka, a Dubček odjel. Ovšem potom, když chtěl zase někam jet, režim dospěl k názoru, že benevolence bylo dost a už ho zase nikam nepouštěli.

Tůma: V roce 1989 přece jenom přijel do Prahy, když byl Havel propuštěn z vězení, přijel na narozeniny kardinála Tomáška. Takže v té době už přece jenom trošku překročil stín soukromého vězně Husákova režimu.

Zapomněli jsme trošku na to, že zejména v 70. letech byl v oficiálních médiích velice dehonestován, zesměšňován. Například mu vyčítali, že se v Mladém světě nechal vyfotit, jak skáče do vody v plavkách, což ho přitom v roce 1968 z komunistického papaláše změnilo na zlidštělého politika. Dokonce na to natočili odpudivou filmovou parodii, která se jmenovala Hroch. Takže v tomto směru mu hodně ubližovali. To se nedá zapomenout.

Jaké bylo jeho angažmá v roce 1989 a těsně po něm?
Tůma: To opravdu nepatří ke šťastným nebo velkým kapitolám jeho politického života. Toto relativně krátké angažování, 1989 až 1992, mu tu satisfakci, jakou očekával, nepřineslo. A myslím, že se stále dostával na vedlejší kolej československého a českého politického života.

Sikora: Na Slovensku jako předseda Federálního shromáždění moc nefungoval. Ale na druhé straně je třeba říct, možná to vyzní trochu formálně, že byl pod jeho předsednictvím vypracován právní systém demokratického státu, který se potom bohužel, nebo díkybohu, nevím, rozešel.

Rychlík: Jeho roli na Slovensku bych viděl přece jen trochu jinak, než jak byla vnímána z Prahy. Dubček pochopitelně očekával, že bude prezidentem, že to bude osobní satisfakce, návrat. Ale jak píše Peter Zajac, VPN (Verejnost proti násiliu) od počátku věděla, že jejím kandidátem je Havel, že nepokračuje tam, kde skončil Dubček v roce 1968, že nejde o reformu socialismu, ale o jeho odstranění. Kdežto Dubček se domníval, že to bude nějaká československá verze perestrojky. Nakonec tedy dostal funkci předsedy Federálního shromáždění, čímž se vrátil do křesla, v kterém už jednou seděl. Šlo v podstatě o úlitbu veřejnému mínění.
Ale na Slovensku Dubček sehrál poměrně velkou roli ve vnitřních debatách. To jsou dnes věci napůl zapomenuté. Například na shromáždění v rodném Uhrovci, které pořádala Matica slovenská, vystoupil proti matičnímu nacionalismu a byl matičáry vypískán. A přes veškeré výhrady, které je třeba vůči němu mít, je nutno říci, že byl přesvědčeným stoupencem československého státu, za kterým stál až do konce.
Kalkuluje se také s tím, že by mu byla nabídnuta funkce prezidenta Slovenské republiky. Mně to moc nevychází, ale samozřejmě to nemůžeme vyloučit. Jinak ve slovenském politickém životě po rozštěpení stál spíše na pozicích prodemokratických než nacionalistických. Když se rozdělila v roce 1991 VPN na platformu Za demokratické Slovensko, pozdější HZDS, a liberální část, Mečiar měl zájem stáhnout Dubčeka na svou stranu. To ale odmítl a nakonec se přidal ke slovenské sociální demokracii, která byla ve slovenském spektru spíše okrajová. Nicméně tím manifestoval, že nemá zájem jít s tímto proudem. V tomto bych řekl, že sehrál svým způsobem pozitivní úlohu.

Sikora: Ano, on byl za federaci a udržení společného státu. Ovšem Ivan Laluha píše, že z osobních rozhovorů s ním získal dojem, že i on nakonec uvažoval o rozpojení federace. Ale že to mělo být až ve druhém, třetím volebním období, pokud by nastala vhodná situace, ale také by nastat nemusela.

Jak byste zhodnotili historickou úlohu Alexandera Dubčeka?
Sikora: Nesporně to byla velká osobnost, která pohnula komunistickým nehybným močálem, a pokusila se v tehdejších podmínkách, hlavně geopolitických, o humanizaci toho systému.

Rychlík: Je to nepochybně symbol změn 60. let. A také není náhodou, že se o něj potom opírali eurokomunisté. Že si ho vzali jako vývěsní štít velké komunistické strany na Západě, v Itálii, částečně ve Francii, ve Španělsku, které říkaly, ano, jsme komunisté, ale s moskevským stalinismem nemáme nic společného. To znamená, že to nepochybně je velká osobnost našich dějin, byť některé jeho plány se nám dnes mohou jevit jako naivní.

Tůma: Já bych se připojil k tomu, co říkají kolegové. Jenom s důrazem na to, že ten symbol někdy zakrývá skutečného Dubčeka, politika se všemi problémy a slabostmi, o nichž jsme mluvili.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod