Ne potravinové šedi: táhnou regionální uzeniny i domácí dezerty

Praha - Zájem o regionální potraviny stoupá natolik, že je do svého sortimentu zařazují i velké obchodní řetězce. A to i za cenu, že malý výrobce zásobuje jen jeden či dva hypermarkety. Jen za poslední tři roky stoupl podíl výrobků od lokálních dodavatelů o dvacet procent a obchodníci ho chtějí i dále zvyšovat. A přibývá i malých, domácích výrobců, kteří v podnikání přetavili svého koníčka. Zde ale varují hygienici: kdo své výrobky oficiálně prodává, musí splňovat veškeré normy.

I když dodává jen do jediného obchodu. Zákazník totiž při nákupu vyžaduje to, co zná a co je pro kraj, ve kterém žije, typické. „Například v pečivu třicet může být od místních dodavatelů až čtyřicet procent, záleží na daném regionu,“ upřesnila mluvčí řetězce Ahold Judita Urbánková. A nejde jen o pečivo, oblíbené jsou například i lokální uzenářské výrobky, na severu supermarkety nabízejí třeba tanvaldské taštičky, na Trutnovsku místní pivo a jinde třeba otovické zelí.

O popularitě lokálního a regionálního zboží svědčí i obliba farmářských trhů. Česku poprvé objevily v roce 2010 a postupně se rozšířily do většiny měst. Teď se v různých intervalech konají zhruba na 160 místech. A stále častější jsou i obchody nabízející právě farmářské a lokální produkty.

Domácích výrobců přibývá, hygienické normy ale platí i pro ně

I mezi malými výrobci jsou ale velké rozdíly. Největší komplikace zažívají ti, kteří by chtěli prodávat potraviny, které vyrobí ve své vlastní domácí kuchyni - ať už jde o pečivo, cukroví, sýry, nebo těstoviny.

Takovými potravinami může člověk zásobovat maximálně své nejbližší okolí a hygienici hlídají, aby se oficiálně v obchodech a na trzích prodávat nesmělo. „Jakmile používáte čerstvé suroviny, čerstvá vejce, mléčné výrobky, tak i to skladování těch surovin je o hodně složitější,“ upozornila Kateřina Bičíková, která se spolu s kamarádkou rozhodla své dezerty rozšířit dál než jen mezi známé.

Obyčejná kuchyň se úřadům zdála nepoužitelná. Kromě živnostenského oprávnění si proto musely cukrářky zajistit i speciální provozní místnost, která splňuje hygienické požadavky, například stálou teplotu nebo oddělené prostory na skladování a chlazení. Jinak by nemohly cukrovinky oficiálně prodávat vůbec.