Květen 1945 psal příběhy svobodné Plzně

Plzeň - 5. května stejně jako v dalších městech vypuklo i v Plzni protifašistické povstání a rozhlas ve stejný den hlásil svobodnou Plzeň. Stále v ní ale přebývaly tisícovky německých vojáků a povstalci se obávali jejich soustředěného úderu. O den později se před osmou hodinou ve Skvrňanech skutečně objevila vojenská technika. Tahle ale na sobě vezla bílou hvězdu. Obrněnce 16. divize hladce projely Husovou ulicí k divadlu, kde zatočily k Říšské (dnes Prešovské) ulici vedoucí na plzeňské náměstí. Tam se na vojáky pod velením plukovníka Charlese H. Nobla sesypali nadšení místní lidé s pohoštěním a podle dobových zdrojů byl ihned naražen sud piva. Netrpělivé město propuklo v oslavy svobody i přesto, že se v jeho ulicích pořád střílelo.

Američané jsou už v Plzni - vjezd armády do města očima mladíka

„Asi v pět hodin ráno se ozval temný hukot, který neustále sílil. Ten zvuk byl vyvolaný nesmírným množstvím tanků, nebyl jsem schopen je spočítat. V Nové Hospodě je mírná zatáčka vpravo a kousek od ní, asi kilometr, byl plot Letiště Plzeň. Na obranu letiště byla po obou stranách silnice kulometná hnízda. Když Američané vjeli do té zatáčky, tak spatřili jednak Plzeň ležící v údolí a jednak obě ta hnízda. Druhý tank se zařadil vedle prvního, zvedli hlavně a namířili na ně,“ zachytil líčení pamětníka příjezdu Američanů do Plzně v květnu 1945 projekt Paměti národa.

Luděk Dembovský v něm dál popisuje, jak všichni přítomní napjatě očekávali, co se bude dít. „Němci vytočili hlavně kolmo k nebi a na nich prostěradlo,“ popisuje další vývoj situace muž, který vyrůstal jako chlapec v nedaleké vsi u Plzně, která už je dnes její součástí - na Nové Hospodě. Zažil tady jak bombardování, tak konec války jako patnáctiletý mladík. Vzpomněl si také na příhodu, kdy místní sedlák běhal za americkými tanky a spílal jim, že mu vjeli do osení. Dostalo se mu jen nechápavých pohledů vojáků, kteří neměli nejmenší tušení, co po nich vlastně běsnící statkář chce.

Chladné Sudety, jásající Plzeň - americkému kapitánovi Plzeň připomínala Paříž

Po chladném až nevlídném přístupu k vojákům ze strany obyvatel německých Sudet všímal si postupem k Plzni kapitán druhé pěší divize Charles MacDonald postupné proměny. Samotný vjezd do Plzně už mu připomínal všeobecnou euforii, jakou zažil po osvobození Paříže. Lidé na postupující vojáky volali „Nazdar, nazdar!“ Zasypávali je květenou a mladé dívky stejně jako starší lidé se k nim sbíhali s polibky a objetím. Už postup amerických jednotek městem se nesl v duchu halasného vítání. Postupovaly na náměstí, kde se téhož dne odehrálo několik střetů s německými obránci. Šlo ale o poslední záchvěvy bojů.

Milí hoši, kteří přitahovali děvčata, vzpomínala tehdejší studentka

V květnu 1945 vnímala jedna z tehdejších posluchaček plzeňské obchodní akademie Američany jako milé hochy, kteří svým temperamentem, veselostí a upřímností velmi přitahovali česká děvčata. Ovšem chlapcům se neuzavírali, dokázali jim trpělivě ukazovat nářadí i zařízení.

Vojáky vítala i šestnáctiletá Ida Roučková se sestrou Marií. S řadou z nich se spřátelila, dlouho po jejich odchodu si ještě posílali dopisy. Chodila s vojáky tancovat, do kina i na další oslavy. U nich doma patřili k častým hostům. A protože nechtěla opustit zemi, odmítla i nabídku k sňatku od jednoho z Američanů.

Chaos ve sběrném táboře Němců - parta mladíků chránila německé ženy před útoky

Po osvobození města zřídili Američané sběrný tábor pro Němce na Karlově. V areálu s prázdnými dřevěnými domy po dělnících se shromažďovali nejen němečtí vojáci, ale také řada německých civilistů. Tehdy téměř dvacetiletý Oldřich Babka, rodák z plzeňského Petrohradu, který se v posledních dnech války zapojil i do povstání, se spolu s kamarády snažil o udržování pořádku v táboře. V prvních dnech tu podle jeho vzpomínek panoval naprostý chaos. Rozepsali si služby a nepřetržitě dohlíželi na dění v táboře a ochranu německých žen před útoky násilnických mužů, ke kterým podle něj někdy docházelo i ze strany amerických vojáků.

S americkou armádou se v Československu poprvé použil penicilin

Američané běžně rozdávali cukrovinky a žvýkačky dětem, cigarety pak dospělým. Nepřivezli do Plzně ale jen laskominy. Spolu s nimi přišel do Československa také v Evropě do té doby zcela nedostupný penicilin. K jeho zřejmě prvnímu využití na našem území došlo v plzeňské nemocnici těsně po válce, kde se díky němu malé děvče vyléčilo z bronchitidy.

Američané měli stany otevřené všem - pro devítiletého hocha to bylo nekonečné dobrodružství

Pavel Hauzner byl devítiletý chlapec, když se v atmosféře jásotu a nadšení Plzeňané kolem něj potkávali s americkými vojáky na každém rohu, a jakmile to šlo, prokazovali jim úctu a vděčnost. Malého chlapce lákalo stanové městečko, které si vojáci postavili nedaleko borské věznice. Američtí vojáci se k dětem chovali velmi přátelsky, dávali vždy něco k snědku a nechávali je prozkoumat každý stan, džíp nebo vojenskou kantýnu. Když pak s kamarády zjistil, že vojáci vykopali jámu na nepotřebný materiál hned vedle vchodu do tábora, jako by objevil ukrytý poklad. A při každé příležitosti se probíral tiskovinami, časopisy (některé divize na území Čech vydávaly pro své vojáky noviny, jako třeba týdeník Buffalo Chips) a jako začínající filatelista hlavně dopisy se známkami.

Tam, kde se vítalo, se lidé s Američany také rozloučili

Řada amerických vojáků opustila západ Čech ještě v květnu 1945 a vrátila se zpátky do Spojených států. Postupně se tu vystřídali s jinými, méně početnými dočasnými jednotkami. Vojáci dvou osvobozeneckých armád na území jednoho státu ale přiměli československou vládu k jednání o jejich odchodu už v červnu. Nakonec se zástupci všech tří stran shodli na tom, že s příchodem roku 1946 už tu vojáci ani jedné armády nebudou. Valná většina americké armády tak odešla z Čech do konce listopadu. A tam, kde doznívající válku přehlušil jásot Plzeňanů vítajících americké vojáky, tedy na plzeňském náměstí, se 20. listopadu 1945 uskutečnilo oficiální rozloučení s armádou bílé hvězdy. Tehdy se ho zúčastnili třeba ministr národní obrany Ludvík Svoboda nebo ministr zahraničí Jan Masaryk - muži dvou zcela odlišných budoucností.