Praha – Stále více lidí vzpomíná na bývalý režim s nostalgií. Právě ti, kterým komunisté ublížili nejvíc, se snaží najít kořeny podobně melancholických nálad. Jiří Stránský, který přes sedm let strávil v pracovních táborech a ze svých vzpomínek stvořil scénář k seriálu Zdivočelá země, v tom vidí nedostatečnou reflexi minulosti před rokem 1989. A počátky takového smýšlení podle něj zrodila už druhá světová válka. „Ještě ani neskončila a lidé už si začínali vymýšlet, jak by se utkali se svým špatným svědomím. A to se s námi táhne až do dneška.“
Stránský: Jako národ jsme dosud nereflektovali předlistopadovou dobu
Jak porozumět faktu, že téměř 25 let po převratu v lidech roste nálada rezignující na vydobytou svobodu, že se mnozí nostalgicky obrací k tolik zatracované minulosti s tím, že tehdy jim prostě bylo lépe. Stránský pro to má vysvětlení. „Dodneška jsme nedovedli jako národ dobu předtím reflektovat. Nedovedli jsme si říct, toto jsme zvorali, toto jsme nezvorali. Ale my už jsme bohužel začali za totality nacistické. Ještě ani válka neskončila a lidé už si začínali vymýšlet, jak by se utkali se svým špatným svědomím. A to se s námi táhne až do dneška.“
„Obklopte se podobnými lidmi, jinak budete sám jak voják v poli“
Podle Stránského je na vůli každého jednotlivce, zda chce vědět něco o své minulosti a poučit se z ní. „Když není kultura vztahů mezi lidmi, lidi nemají úctu jeden k druhému, k názoru druhého, když v sobě nemají touhu vědět víc, než vědí, bičem je k tomu nedostaneme,“ podotkl. „Vím, že jsou lidé manipulovatelní, viděl jsem to při volbě prezidenta a při jiných dobách. (…) Ale pokud se nebudete obklopovat lidmi, co chtějí totéž co vy, tak budete sám jak voják v poli,“ podotkl.
Komunistický režim, jak rychle sešel z očí, sešel i z mysli mnohých. Snadno zapomněli na bezcitnost zřízení, které ničilo nejen rodiny, ale i charaktery a myšlení lidí už od mateřských škol. „Existovaly dvě pravdy. To, co se mohlo říkat doma, a to, co se říkalo venku,“ připomněl.
Touto karikaturou obdaroval Stránského jeho spoluvězeň v pracovním táboře.
Divoký rozvoj devadesátých let a především chyby tehdy vládnoucích elit dnes vypichují mnozí. Jenže proč tak už nečinili ve své době? „Ti lidé, kteří buráceli, proti těm, kteří už měli buďto špatné svědomí nebo se báli, byli v menšině,“ podotkl. Právě takovým jedincem v menšině byl podle něj Václav Havel.
Čtěte také: Jiří Stránský aneb Zdivočelou zemí
Politický vězeň, který přes sedm let strávil v pracovních táborech a přes rok v normalizačním vězení. Když ho v roce 1953 zatkla policie, bylo pro něj nejhorší, že netušil, k čemu se má při mučení přiznat. Pak byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za špionáž. I tak vzpomíná na světlé okamžiky politického věznění. V kriminálech v padesátých letech byla zavřená především duchovní elita národa. Právě tam vyučoval své spoluvězně jazyky a sám od nich dychtivě dostával jiné lekce, například estetiku. Anglicky se ale naučil již těsně po válce. „Díky tomu, že můj táta byl osvětimský vězeň, tak jsme s bratrem dostali stipendium do anglické školy ve Švýcarech,“ podotkl.
Inspirace ve vězení: Co člověk, to příběh
Již v tehdejší době byl ale rozhodnutý o tom, že se stane spisovatelem. A pak přišel žalář. „První, co jsem poznal, bylo, že ať se hnu kamkoliv ve vězení, ať už na Pankráci, nebo v uranových lágrech, že tam každý člověk přinese nějaký svůj úžasný příběh a že mě to nutí k tomu, abych si to alespoň zaznamenal,“ dodal. Snažil se poté drsná 50. léta přiblížit mladé generaci v knihách. Ze Zdivočelé země se stal úspěšný seriál.
Stránský dnes nevěří tomu, že by se socialismus mohl vrátit, byť v moderní podobě. „Ta doba je jiná,“ dodává. Ani s nástupem nových politických stran rozhodně o demokracii nemá strach. Přesto vnímá jejich prospěchářské úmysly. „Převládají ti, kteří do politiky jdou právě proto, že cítí, že by z ní pro ně mohla plynout jakási moc. A to je vždycky chyba.“
Po změně poměrů v listopadu 1989 dostal Jiří Stránský od Václava Havla nabídku, aby vstoupil do politiky. Odmítl a prezidentovi slíbil, že udělá maximum pro rozvoj české literatury. Od roku 1992 do roku 2006 tak působil jako předseda českého PEN klubu. Své životní zážitky potom promítl do rozsáhlé románové fresky, později převedené do televizní podoby jako Zdivočelá země.
Hyde Park ČT24 (zdroj: ČT24)