Péče o pomníky vojáků Rudé armády, kteří padli při osvobozování Československa, je příkladná a bezvadná. A to i přesto, že jejich památku narušují živější vzpomínky na rok 1968. Je o tom přesvědčen vojenský historik Eduard Stehlík, který byl hostem Interview ČT24. Odmítl přitom, že by umístění vysvětlující tabulky k soše maršála Koněva památku sovětských vojáků jakkoli poškozovalo, což tvrdí někteří diplomaté z postsovětských států.
O pomníky rudoarmějců se Česko stará dokonale, ujišťuje historik Stehlík. Koněvova socha je něco jiného
Eduard Stehlík Interview ČT24: Do roku 1968 pozitivní roli Rudé armády nikdo nezpochybňoval (zdroj: ČT24)
Psal se 7. květen 1945 a v Evropě skončila válka, která vzala život milionům lidí. Psal se 8. květen 1945 a v Evropě skončila válka, která vzala život milionům lidí. Psal se 9. květen 1945 a v Evropě skončila válka, která vzala život milionům lidí.
Příměří, kterým kapitulovalo Německo, se totiž podepisovalo hned dvakrát, roli pak sehrál ještě časový posun, takže zatímco druhé příměří se podepisovalo v Berlíně 8. května, v Moskvě již bylo 9. května. Z toho také vyplývá rozdíl mezi tím, kdy se ve které zemi slaví Den vítězství.
„Má to politický podtext a mělo ho to už v době, kdy se příměří podepisovalo. Nejdříve ho podepsali vyslanci admirála Dönitze v Remeši jenom se západními spojenci, nebylo u toho vrchní sovětské velení, které se cítilo být obejito, tak se podepisovala druhá kapitulace v Berlíně. Takže už v době, kdy Německo končí a dochází k podepsání kapitulačního protokolu, každý má jiné představy. (…) Toho dne se začínají rodit zárodky budoucí studené války,“ vysvětlil Eduard Stehlík.
Kapitulace Německa v Berlíně-Karlshorstu
Povstání nepřišlo pozdě
Že si Česko připomíná konec války, která ostatně stála životy stovky tisíc československých občanů, 8. května a nikoli až o den později, je podle něj správně. „Ten den byla podepsána kapitulace německých jednotek v Evropě. Devátého je ruský modus. (…) Nehledě na to, že 8. května podepsaly kapitulaci německé jednotky v Praze do rukou České národní rady – máme ještě jeden důvod navíc, proč se vázat k 8. květnu,“ upozornil.
Zdůraznil přitom význam národního povstání, které vypuklo 5. května. Odmítl, že by šlo o opožděnou akci a důkaz domnělé zbabělosti českého národa. „Myslím, že je to mýtus, který je zrůdný a nezdravý. Nikdo netušil, do kdy bude válka trvat, nikdo nevěděl, že skončí 8., respektive 9. května. Nikdo nevěděl, jestli tady armáda maršála Schörnera nebude bojovat do června nebo července – bylo zde několik milionů dobře vyzbrojených, odhodlaných mužů,“ upozornil vojenský historik.
Připomněl, že Praha, potažmo české země se v načasování nijak nevymykaly. I ve Varšavě, Miláně nebo Paříži vypuklo povstání tehdy, kdy se do metropolí donesly zprávy o postupujících spojencích. Navíc ztráty na straně povstalců nebyly právě malé – za čtyři dny od vypuknutí povstání do německé kapitulace jich jen v Praze zahynulo přes tři tisíce, z toho zhruba polovina při bojích na barikádách.
obrázek
Hrdinství povstalců však na roli Rudé armády při osvobození Československa nic nemění. S výjimkou části území za demarkační linií osvobodila téměř celou republiku, a ta podle Eduarda Stehlíka dává dodnes jasně najevo svoji vděčnost.
„Česká republika prokazuje těmto vojákům na jejich hrobech úctu permanentně, jejich hroby jsou v dokonalém stavu. Jen za posledních deset let Česká republika – ať už šlo o ministerstvo obrany, nebo místní zastupitelstva, obce a tak dále – dala na údržbu válečných hrobů vojáků Rudé armády skoro sto milionů korun,“ ujistil Stehlík, který na ministerstvu obrany vede odbor válečných veteránů a také je od loňska předsedou rady Ústavu pro studium totalitních režimů.
„Staráme se o ně dokonale, skvěle, bez sebemenších problémů a prokazujeme jim úctu, kterou si vojáci, kteří tu přišli o život, zaslouží,“ doplnil.
Rudá armáda osvobozovala. Ale Koněv…?
Jednoznačně tedy odmítá tvrzení velvyslanců Ruska, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu a Kazachstánu, kteří v lednovém otevřeném dopise obvinili Česko z „pokusu o přepis dějin napsaných krví vojáků“. Dopis vznikl kvůli záměru Prahy 6 umístit vysvětlující tabulku k soše sovětského maršála Ivana Koněva na náměstí Interbrigády v Bubenči.
Socha čelí občas kritice, protože Koněv byl rozporuplnou osobností spojenou nejenom s vítězstvím nad Německem ve druhé světové válce, ale i s krvavým potlačením maďarského povstání v roce 1956, stavbou Berlínské zdi či přípravou invaze do Československa v roce 1968. To ostatně připomněl i kdosi, kdo sochu v úterý potřísnil růžovou barvou a připsal letopočty 1956 a 1968.
Na osobnost maršála Koněva hledí skepticky i Eduard Stehlík a snahu vytvořit z něj reprezentanta všech rudoarmějců bojujících na českém území odmítá. „Koněvův pomník není pomník vojáků Rudé armády,“ zdůraznil v Interview ČT24. Podotkl, že ani Koněvovy velitelské výkony za druhé světové války nebyly zvlášť oslnivé.
„Je celá řada ruských velitelů, kteří za války bojovali lépe než on – byli kvalitnějšími veliteli a hlavně, což jako voják beru, více dbali na životy svých podřízených. (…) Žukov dosáhl stejného úspěchu třeba za polovičních ztrát svých vojáků. To vzbuzuje otázku,“ uvedl. Protože ale socha v Praze již stojí, považuje právě tabulku připravovanou radnicí Prahy 6 za vhodné řešení.
Invazí v roce 1968 si to Sověti pokazili
Rok 1968, který je jednou ze skvrn na památce Ivana Koněva – neboť tehdy svojí přítomností zaštítil zpravodajský průzkum Československa před invazí – je ostatně pro vztah Čechů k Rusům, respektive Sovětům, příznačný.
Podle Eduarda Stehlíka si vpádem Sovětský svaz „zásadně pošramotil pověst“. Do té doby byli rudoarmějci jednoznačně vnímáni jako osvoboditelé z roku 1945. „Jenomže přišel rok 1968, vojáci v prakticky srovnatelných uniformách sem přišli tentokrát ne jako osvoboditelé, ale jako okupanti. (…) A lidé si vždy pamatují to, co přišlo potom, ne to, co přišlo dříve,“ srovnal.
obrázek
Přestože se Eduard Stehlík domnívá, že po revoluci byly události na východní frontě až příliš upozaďovány, v současnosti již je český pohled na události během druhé světové války docela vyrovnaný.
„Už minimálně deset let jsme v normálu. Vycházejí špičkové knihy, které popisují naše vojáky na západě, naše vojáky na východě, čest je vzdávána těm či oněm. Vrací se to tam, kde to mělo dávno být: Máme své hrdiny, kteří bojovali proti společnému nepříteli – proti zrůdnému nacistickému režimu. Je jedno, po boku kterých spojenců se o osvobození zasloužili,“ shrnul.