Držet vládu v demisi čtyři roky by mělo povahu ústavního puče, říká Kysela

Menšinový kabinet Andreje Babiše (ANO) vládne bez důvěry od 13. prosince. Od konce ledna je navíc v demisi a jednání o druhé vládě stále neskončila. Ozývají se proto hlasy, zda by v ústavě neměl být ukotvený termín, dokdy musí vláda vzniknout. Politikům se nelíbí ani některá rozhodnutí, která kabinet v demisi provádí. Podle ústavního právníka Jana Kysely jsou ale zásahy do ústavy problematické a je potřeba je dělat i s ohledem na budoucnost. Pravomoci, o které by vláda nebo prezident přišly, by jim totiž jednou mohly chybět.

Opozice současné vládě vyčítá, že se chová jako plnohodnotný kabinet s důvěrou, nikoliv jako vláda v demisi. Ústava je ale v tomto ohledu značně benevolentní – žádné omezení neklade. „Ústavní život nemá být nad míru svazován, protože nikdy nevíte, jakou situaci do něj dosadíte,“ upozorňuje Kysela.

Pokud by byla snaha vládu v demisi omezit, mohou být podle Kysely vzorem pravomoci Senátu ve chvíli, kdy při rozpuštění sněmovny přebírá její roli. Horní komora má v takovém případě rozhodovat jen ve věcech, které nesnesou odkladu.

Je ale pravděpodobné, že by se i tak objevil spor o to, zda nějaké rozhodnutí bylo opravdu tak důležité, že nemohlo počkat na kabinet s důvěrou. „Ať to vyjádříte jakkoliv, vždy tam bude něco, o čem se můžeme přít… Současná vláda vám neřekne, že si chtěla ukrátit čas, a proto odvolala ředitele nemocnic. Řeknou vám, že kdyby byl ten člověk ve funkci o minutu déle, tak nemocnice zkrachuje,“ řekl s nadsázkou. 

Další variantou je v ústavě jasně a přímo vymezit, co vláda v demisi smí a nesmí. Protože ale nikdy nevíme, co se může přihodit, není to podle Kysely dobré řešení. Jako příklad uvedl schvalování rozpočtu. Kdyby se vláda octila v demisi na podzim, kdy má sněmovně předkládat rozpočet, skončilo by to rozpočtovým provizoriem. Zákaz vyhlašování nouzového stavu by zase způsobil problémy za situace, kdy například orkán poničí lesy.

Stejné je to i u pravomocí prezidenta. Podle Kysely je důležité si uvědomit, že by se neomezily jen jedné osobě, ale i všem ostatním, kteří v budoucnu přijdou. „Musíte zvážit, jestli by se vám do budoucna některé z těch seškrtaných položek nehodily. Nutně to nemusí být tak, že prezident je zloch a ve sněmovně sedí samí úžasňáci. Může to být i obráceně a lidé se navíc liší i v hodnocení, kdo je zloch a kdo úžasňák.“

Prezidentovi je ovšem vyčítané i to, že Babiše zatím nejmenoval znovu premiérem a nedal mu ani žádný termín, dokdy má druhou vládu sestavit. Kabinet v demisi tak může teoreticky vládnout i několik měsíců.

„Můžete prezidenta omezit kdejakou lhůtou, ale pak musíte vyřešit, co se stane, když lhůta uplyne. Všechny zavřete? To asi ne. Muselo by to tedy být tak, že když prezident do lhůty něco neudělá, tak se má zato, že to udělal, nebo to udělá například někdo jiný,“ poznamenal Kysela.

Ústavní soud může prezidenta odvolat

Prezidenta je také možné zažalovat za hrubé porušení ústavního pořádku. „Když by prezident držel vládu v demisi čtyři roky, čímž svého času hrozil, tak je to fakticky možné. Je to evidentně v rozporu s ústavou a mělo by to podle mě povahu latentního ústavního puče,“ upozornil Kysela. Ústavní soud může v takovém případě prezidenta zbavit i funkce. Pro podání ústavní žaloby je ale potřeba souhlas třípětinové většiny senátorů a zároveň 120 poslanců.

Poslední možností, jak přimět prezidenta k rozhodnutí,  je kompetenční spor. Pro jeho vyvolání je potřeba souhlas většiny sněmovny. Podle Kysely je ale v tomto případě otázka, zda by Ústavní soud vůbec chtěl takový případ řešit. Kompetenční spor totiž neřeší rozepře o obecný výklad ústavy, ale o praktickou realizaci konkrétní kompetence.

Ústavní soud už dříve řekl, že pokud není v ústavě jasně daný termín, měl by prezident rozhodovat bez zbytečného odkladu. Při kompetenčním sporu by tedy ÚS řešil, zda měl prezident pro oddalování konkrétního rozhodnutí legitimní důvod. Například čekání na dubnový sjezd ČSSD podle Kysely relevantním důvodem být může. „Je to velmi citlivá věc. Bez konkrétního případu není kompetenční spor a Ústavní soud to odmítne,“ dodal. 

Otázky, které v souvislosti s prezidentem a vládou v demisi zaznívají, mají nicméně obecně základ v tom, že česká ústava nepočítá s tím, že by si ji někdo vykládal v rozporu s dosavadními ústavními zvyklostmi. 

„Postavení prezidenta republiky je v ústavě založeno na představě, že je garantem toho, že věci jdou správně… Ústava předpokládá, že prezident hlídá, nikoliv rozkládá… Nicméně si to musí také myslet hlava státu. Pokud si to nemyslí, tak to je samozřejmě problém,“ konstatoval Kysela. Jedním z faktorů, který na to měl podle něj vliv, je přímá volba prezidenta.

„Tlačíte prezidenta do toho, aby vedl kampaň, v níž oslovuje voliče. Zpravidla je oslovuje tím, že jim něco slibuje a oni ho na základě toho volí. Potom přijde na Hrad, podívá se na seznam slibů a zjistí, že je úplně nemá jak splnit. Vede ho to k tomu, že brzdí, odmítá, vyjednává podmínky, za kterých něco uskuteční. Potom už to ale není moderátor, ale politický vůdce. Zčásti je to ale dané i osobností. Miloš Zeman by například nebyl konformní prezident, i kdyby byl zvolený parlamentem,“ domnívá se Kysela.

Senát jako pojistka ústavy

S posledními prezidentskými i sněmovními volbami se také opět objevily hlasy volající po zrušení Senátu nebo omezení počtu poslanců. Zeman například loni v říjnu Radiožurnálu řekl, že „zrušení Senátu je skvělá myšlenka“. Proti nebyl ani Andrej Babiš nebo předseda SPD Tomio Okamura.

Pro český právní řád by ale podle Kysely mohla být realizace takového nápadu nebezpečná. Senát totiž funguje mimo jiné jako pojistka proti zásahům do ústavy. Bez jeho souhlasu změny v tomto klíčovém dokumentu neprojdou. Senát má navíc vliv i na výběr ústavních soudců. Jmenuje je sice prezident, ale se souhlasem senátorů.

Třetina horní komory se obměňuje každé dva roky, i kdyby měl tedy někdo většinu ve sněmovně, je pravděpodobné, že ji nebude mít i v Senátu. Zda to tak zůstane, rozhodnou vždy voliči. Kysela v této souvislosti upozornil, že žádná právní norma se neochrání sama. Pokud ústavu nikdo nebude bránit, ze života postupně zmizí a stane se jen papírem.

„Spoléhat na to, že nás zachrání patnáct soudců Ústavního soudu, když se všechno ostatní zhroutí, je poněkud neprozíravé. Ani bych nespoléhal na to, že nás zachrání ústavní soudci ve spojení se senátory, protože nás v zásadě nezachrání nikdo jiný, pokud u toho nebudeme i my. Ústava může žít jen tehdy, když žijeme my s ní, sama se neprosadí,“ dodal.