Kacířský filozof Jan Patočka věděl, že jsou věci, pro které stojí za to trpět

Jeho Kacířské eseje o filozofii dějin nebo úvahy o přirozeném světě jsou stále živé zdroje filozofického myšlení. Jeho přednášky inspirovaly řadu českých i evropských myslitelů. Především však zůstává aktuální jeho morální vzor, který připomíná, že jsou věci, pro které stojí za to trpět, což teprve dává lidskému životu hlubší smysl. Filozof a mluvčí Charty 77 Jan Patočka zemřel před 40 lety, 13. března 1977. Letos zároveň uplyne 110 roků od jeho narození v červnu 1907.

Video Studio 6
video

Před 40 lety zemřel filozof Jan Patočka

Známý literární kritik Roman Jakobson jednou přiřadil Jana Patočku ke dvěma českým filozofům Janu Amosi Komenskému a Tomáši Garriguovi Masarykovi, kteří dosáhli světové pověsti a morální autority. A to přesto, že Komenský je znám více jako pedagog a Masaryk jako politik. I o Patočkovi lze říci, že jeho místo v dějinách by zůstalo jiné, nebýt jeho politického angažmá v Chartě 77 v posledních měsících života, které jeho teoretické myšlení vystavilo osudovým zkouškám.

Poslouchat se to nedá, ale tady jde o spravedlnost

Patočka, který kromě závěru života nikdy nebyl politickým aktivistou, se sblížil s politickým disentem až v dobách normalizace v polovině 70. let dvacátého století. Václav Havel jej požádal o podporu petice za perzekvovanou skupinu Plastic People of the Universe.

Video Jan Patočka: darovat smrt
video

Dokument Jan Patočka: darovat smrt

„Tato hudba se mi nelíbí, ale budu bojovat za to, aby ji mohli svobodně hrát,“ prohlásil tehdy filozof. „Patočka říkal, že déle než deset minut se to poslouchat nedá, ale že je potřeba ty chlapce hájit, protože jde o spravedlnost,“ dodává vydavatel Patočkova díla Ivan Chvatík.

Společenství na obranu „Plastiků“ se přetavuje v Chartu 77 a Patočka se spolu s Havlem a bývalým ministrem zahraničí Jiřím Hájkem stává jedním z trojice jejích prvních mluvčích. Pamětníci vzpomínají na to, že Patočka svými názory a osobním příkladem vtiskl Chartě hluboký mravní význam. V jednom z doprovodných textů k Chartě například napsal: „Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět, a že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“

Komunistický režim označil autory Charty za ztroskotance a samotného Patočku za „reakčního profesora, který se dal do služeb antikomunismu“. Do vazby putoval už v lednu 1977, osudovou se mu ale stala až březnová schůzka s nizozemským ministrem zahraničních věcí Maxem van der Stoelem. Po ní byl Patočka znovu zatčen a podroben jedenáctihodinovému výslechu, na jehož následky vyčerpaný starý muž zemřel.

Patočkův pohřeb 16. března na Břevnově se stal výraznou událostí protikomunistického odporu. Policie průběh pohřbu záměrně rušila, aby přišlo co nejméně lidí a nebylo slyšet proslovy. Nejdříve bylo změněno datum a hodina a obřad byl záměrně narušován přelétávající policejní helikoptérou nebo hlukem motorů z nedaleké ploché dráhy. Přes policejní manévry se s Janem Patočkou přišlo rozloučit asi devět set lidí.

Lidský pohyb k pravdě

Podstatná část Patočkova filozofického díla, jehož jen malý díl vyšel za jeho života v Československu, je věnována fenomenologii, kde navázal na objev „přirozeného světa“ bezprostřední lidské zkušenosti, který učinil německý filozof moravského původu Edmund Husserl.

Absence této přirozené, prožívané zkušenosti vede podle Patočky ke vnímání světa pouze pod zorným úhlem moderní vědy, která však rezignovala na pochopení světa v jeho celku. Tento přístup ke skutečnosti nakonec přivádí k rezignaci na otázku po smyslu lidské existence. Naopak filozofie otázku po smyslu znovu klade.

Lidskou existenci chápal Patočka jako trojí životní pohyb: nejprve pohyb zakotvení či přijetí, pohyb sebeprosazování či práce a nakonec pohyb „sebezískání v sebevydanosti“. Tento třetí pohyb transcendence či průlomu k pravdě se právě vztahuje k celkovému smyslu.

Patočkovy úvahy zásadně inspirovaly Václava Havla, který na jejich základě promýšlel „život v pravdě“ jako opak ke lhostejné pohodlnosti. Patočkovi také věnoval svůj klíčový politický spis Moc bezmocných.

Ve finální fázi svého díla Patočka rozvinul Platónovu myšlenku „starosti o duši“, která je podle něj jádrem a základem evropské identity. Překvapivým a dodnes živým dílem je Patočkova poslední kniha Kacířské eseje o filozofii dějin (1975), kde předpověděl hlubokou krizi technokratického pojetí světa. Zároveň zdůraznil potřebu „solidarity otřesených“ a volal po rozpomenutí se na hodnoty, pro něž stojí za to obětovat i život.

„Člověk má tendenci zabydlet se v malém světě zaměřeném jen na uspokojování vlastních potřeb a záležitostí, do ničeho venku se nemíchat. V tomto životě se cítí naprosto jistý až do okamžiku, kdy přijde nějaký otřes. Pak může z malého světa vykročit a začít jednat pro druhé. To je člověk otřesený. A solidarita otřesených je jednoduše řečeno solidarita lidí nelhostejných k tomu, co se děje kolem nás.“

Daniel Kroupa

filozof a signatář Charty 77

Patočka se zabýval také dílem Komenského nebo Masaryka, literaturou, dějinami umění, hudbou nebo divadlem, do češtiny překládal například Hegela či Herdera. Svým myšlením i osobním vzorem zásadně ovlivnil scénu české filozofie. K jeho početným žákům patří mimo jiné Václav Bělohradský, Tomáš Halík, Ladislav Hejdánek, Daniel Kroupa, Radim Palouš, Jan Sokol, Petr Rezek nebo Miroslav Petříček.

Čtenářský pultík po TGM

Jan Patočka se narodil prvního června 1907. Turnovský rodák začal po maturitě studovat romanistiku, slavistiku a filozofii na Univerzitě Karlově (UK). Jako stipendista pobýval rok v Paříži, promoval v roce 1931 v Praze prací o pojmu evidence a ve studiích poté pokračoval na univerzitách v Berlíně a Freiburgu. Zde studoval u Martina Heideggera a spřátelil se s Husserlem, jehož dílo pomáhal zachraňovat před zničením nacisty a jenž Patočkovi věnoval jako znamení přátelství čtenářský pultík, který mu kdysi za studií v Lipsku daroval TGM.

Rodný dům filozofa Jana Patočky
Zdroj: ČTK
Autor: Libor Sojka

V roce 1937 po návratu do Prahy se Patočka habilitoval prací v oboru fenomenologie Přirozený svět jako filozofický problém a začal učit jako soukromý docent na filozofické fakultě. Po uzavření vysokých škol byl profesorem na gymnáziu, koncem války byl totálně nasazen na stavbě tunelu. Po roce 1945 začal na univerzitách v Praze a v Brně přednášet nejstarší dějiny řecké filozofie.

Po únorovém převratu však musel v roce 1950 z ideologických důvodů z univerzity odejít, pracoval v Masarykově ústavu a poté v Pedagogickém ústavu Akademie věd. Psal odborné články a překládal, což mu umožnilo uživit nemocnou manželku (zemřela v 1966) a tři děti.

V šedesátých letech se stal knihovníkem ve filozofickém ústavu Akademie věd a v roce 1968 se jako profesor vrátil na UK. O tom jednou kněz a Patočkův žák Tomáš Halík napsal: „Tradovaná verze, že Patočka začal větou ,Kdeže jsme to v roce 1950 skončili?‘ je sice legenda, ale není příliš daleko od pravdy. Pan profesor vzal křídu a řekl: ,Aristoteles definuje v Knize metafyzik filozofii takto..,‘ a začal psát řecky na tabuli.“

V roce 1972 byl Patočka donucen již potřetí odejít z místa vysokoškolského profesora, tentokrát do penze. Začal proto přednášet v soukromí, jeho bytové semináře poskytly mravní a filozofické vzdělání řadě význačných osobností. A v úvahách o vztahu pravdy a duše nebo o solidaritě otřesených se začaly rodit filozofické a etické základy Charty 77.