Komunisté zuřili, ale sedlák z Valašska přepisoval chartu a nosil ji sousedům

Ten text má 1390 slov a 8165 znaků bez mezer. Alespoň podle toho, jak to ukazuje program Word po kliknutí na funkci vlastnosti. „Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě,“ napsali autoři v dokumentu datovaném k 1. lednu 1977. Na klávesnici počítače stačí dnes stisknout Ctrl+C, poté Ctrl+V a kopie prohlášení Charty 77 je hotová. Nikdo už ovšem nespočítá, kolik kopií tohoto textu před čtyřiceti lety i později vzniklo, přestože počítače nebyly k dispozici.

Jan Sedláček koncem 70. let, kdy na Valašsku roznášel Chartu 77
Zdroj: Post Bellum

Navzdory zuřivému odporu komunistického režimu se totiž charta v Československu šířila nejen v disidentských kruzích, ale také díky odhodlání obyčejných lidí toužících po svobodné společnosti.

„Dcera studovala zemědělskou školu, tak jsme jí koupili psací stroj. Myslím, že Zetu. Byl to festovní stroj, pro nás dost drahý, ale ono se to potom velice hodilo. Dala tam deset průklepáků a mlátila do toho jak do festuňku, aby i ta poslední kopie byla čitelná.“ Takhle o rozmnožování Charty 77 vyprávěl dnes už zesnulý Jan Sedláček z Růžďky na Vsetínsku. Své vzpomínky poskytl společnosti Post Bellum, která je autorem projektu Paměť národa.

Potřeboval se té bandy zbavit 

„Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu,“ stálo v prohlášení Charty 77, jejímiž prvními mluvčími byli Václav Havel, filozof Jan Patočka a politik z 60. let Jiří Hájek.

Rolník Jan Sedláček měl s šikanováním a diskriminací v socialistickém Československu celoživotní zkušenosti. Od 50. let čelil nátlaku na vstup do zemědělského družstva. Navzdory příkoří i zastrašování však bránil své právo hospodařit na vlastní půdě a ustoupil až v roce 1976, kdy vstup do JZD podepsal. Už rok poté se ale zrodila Charta a Jan Sedláček se komunistům postavil znovu.

„Já jsem si to nemohl odpustit. Po tom příkoří, které jsme od komunistů zažili, bych ale raději rozšiřoval ještě něco jiného,“ vzpomínal Jan Sedláček.  „Třeba – Vzhůru lide, vzhůru! Bijte tu zvěř!“ recitoval úryvek básně Svatopluka Čecha. „Já bych prostě raději rozšiřoval něco takového. Pro mne ta charta byla takový čajíček. Bylo to hrozně slabé a já jsem se potřeboval té komunistické bandy zbavit. Ale když nebylo nic jiného, tak jsem rozšiřoval chartu.“

Text charty vyzýval tehdejší moc ve státě k dodržování Helsinských mezinárodních dohod z roku 1975, a přestože to byl podle Jana Sedláčka „jen takový čajíček“, vyvolal hysterickou reakci komunistického aparátu. Autoři i signatáři Charty 77 byli zatýkáni, vězněni a týráni dlouhými výslechy a zastrašováním. Jan Patočka po jednom z výslechů v březnu 1977 zemřel.

Deník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Rudé právo otiskl propagandistický článek pod titulkem „Samozvanci a ztroskotanci“. Do Národního divadla v Praze byli svoláni umělci a další známé osobnosti veřejného života, aby podepisovali text označovaný jako anticharta odsuzující prohlášení chartistů. Antichartu poté režim šířil do podniků, úřadů, veřejných institucí i místních stranických organizací, kde s ní měli lidé vyjadřovat souhlas, aniž by vůbec text Charty 77 četli a znali jeho obsah.

Kopie z psacího stroje 

Taková reakce moci však paradoxně způsobila, že navzdory hromadné kolaboraci velké části společnosti s komunistickým zřízením získávalo prohlášení Charty 77 pozornost lidí, kteří se o dokument začali zajímat a jeho myšlenky mu byly blízké. To byl také případ rodiny Sedláčkových z Valašska.

Dcera Jana Sedláčka Pavla Mikešová nesměla studovat gymnázium a jen souhrou okolností ji přijali na zemědělskou školu. V roce 1977 pracovala v podniku Zemědělské zásobování a nákup ve Valašském Meziříčí a také tam nadřízení nutili zaměstnance podepsat prohlášení, že nesouhlasí s chartou. „Neudělala jsem to. Chtěla jsem si chartu nejdříve přečíst. Přece nebudu odsuzovat něco, co neznám,“ vypráví Pavla Mikešová. V podniku byla tehdy teprve krátce a měla právě dostat přidáno. „Všem novým zaměstnancům nástupní plat zvedli. Mně ne.“

Zatímco tedy tisíce Čechoslováků pod nátlakem a v obavách o svou kariéru přidávaly svůj podpis pod antichartu, Sedláčkovi z podhorské Růžďky nedaleko Vsetína sháněli prohlášení charty, aby si je mohli přečíst. Aby věděli, co komunisty tak rozzuřilo. A bylo dalším paradoxem, že to byl člen komunistické strany, který vzpurného hospodáře a přesvědčeného evangelíka Jana Sedláčka na dokument poprvé upozornil.

Jan Sedláček v 80. letech
Zdroj: Post Bellum

„O tom, že ta Charta 77 existuje, jsem se dozvěděl od místního předsedy strany Josefa Zajíce. Dělal u nás v družstvu dispečera. S ním jsem si v té dispečerně vykládal a on povídal, že ve straně schvalovali jakousi antichartu,“ popsal situaci starou čtyřicet let Jan Sedláček. „Ptal jsem se, co to je ta charta a Josef, že neví, že jim to nepřečetli.“

Nakonec text prohlášení sehnala dcera Pavla. „Dlouho jsem po tom papíru pátrala a dost mi trvalo se k němu dostat. Všichni o tom mluvili, a nikdo to nečetl. Nikdo nevěděl, o co se jedná. Vysílali o tom v rádiu, v televizi, všichni odsuzovali chartu, ale co? Co to vlastně je? Kde to je?“ vzpomíná Pavla Mikešová. Do chalupy svých rodičů nakonec přinesla jednu kopii z psacího stroje. Byl to sice jen těžko čitelný průklep, ale doma šel na dračku. Nejdříve si ho přečetl „staříček“, jak na Valašsku říkají dědovi, potom táta a další.

Nebyli v tom sami 

Stavět se režimu na odpor, otevřeně sdělovat své názory, natož desítky let vzdorovat nátlaku na vstup do družstva, nebylo na venkově v podhůří Beskyd vůbec snadné. Sedláčkovi mnohokrát pocítili, že jsou svému okolí nepohodlní, na obtíž, trnem v oku. Teď však přišla jasná satisfakce. Zpráva, že v tom nejsou sami.

„Pořád nás tlačil k tomu, že my, kteří jinak smýšlíme, jsme nějací divní a je nás jenom pár, že jsme prostě outsideři. Najednou ale bylo vidět, že takových lidí je určitě daleko víc než jenom my,“ říká Pavla Mikešová.

„Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany,“ píše se v textu Charty 77. „Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit Chartu 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.“

Pavla Mikešová vzpomíná, že průklep s takovým textem působil tehdy jako zjevení. Sedla ke stroji a pustila se do přepisování. A tak se po valašských kopcích začal šířit dokument, jehož autory označovali komunisté za nepřátele socialismus číslo 1. Jeho rozmnožování bylo rodinnou záležitostí. Sedláček starší diktoval, Pavla chartu přepisovala a všichni ji roznášeli dál.

K podpisu se však nerozhodli. Jan Sedláček chartu nepodepsal z respektu k jejím autorům. „Že bych se mezi ně tlačil a chtěl to podepsat, tak to mně ani nenapadlo, že by o to stáli,“ svěřil se. „Patočka, Vaculík, Havel. Něco jsem o těch lidech věděl… A teď já z Valašských Pasek, intelektuálně o tři, čtyři příčky pod nimi. Mně se prostě zdálo nepatřičné se mezi tu elitu nějak tlačit. Ale hlavně, že to napsali. Mohl jsem to rozdávat a dráždit komunisty.“

Charta, knížky, vězení 

Historikové se shodují, že lidé, kteří s chartou souhlasili, šířili její myšlenky, a přesto nepodepsali, tvořili důležitou součást odporu proti režimu. Často byli aktivní například v distribuci samizdatové literatury, angažovali se v podzemní církvi nebo třeba pracovali s dětmi v jiném duchu než socialistické organizace mládeže. Takoví lidé se podpisem k chartě nepřipojili, protože by na sebe upozornili státní bezpečnost a jejich aktivitám by byl konec.

Také k těmto lidem Sedláčkovi patřili. Jejich statek byl už od počátku 70. let překladištěm náboženské literatury, pašované do Československa ze Západu. Knížky ukrývali na sýpce a odtud si je potom odváželi evangeličtí kazatelé do svých farností.

Pozornosti režimu proto Sedláčkovi nemohli uniknout. Když se v září 1983 vracel Jan Sedláček domů z práce, dva příslušníci veřejné bezpečnosti na něj čekali ve služebním voze. Vtrhli na statek a bez povolení v ruce spustili domovní prohlídku. Nikdy se nedozvěděl, co toho bylo příčinou, jestli Charta 77, náboženská literatura nebo obojí. Půl roku však strávil ve vazbě a v následujícím procesu byl odsouzen na sedm měsíců s podmínkou.

V roce 1993 se zemědělské družstvo v Růžďce rozpadlo a Jan Sedláček ve svých dvaašedesáti letech začal znovu soukromě hospodařit. Plného síly ho na dvoře rodinného statku postihla v květnu 2016 mozková příhoda, následkem které za několik týdnů zemřel.

„Charta 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci,“ píše se v textu, který hospodář před čtyřiceti lety šířil mezi sousedy. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval,“ vložila jeho rodina citát z Nového zákona do smutečního oznámení.