Hodně lidí se bojí, jak Vánoce vůbec přežijí, říká terapeutka Olga Kunertová

Jak nepokazit Vánoce sobě a svým blízkým? Třeba uvědoměním si, že druzí mi do hlavy nevidí, a proto se nemůžou chovat podle mých očekávání. To je jedna z rad, které zazněly v rozhovoru s psychoterapeutkou a popularizátorkou oboru v České asociaci pro psychoterapii Olgou Kunertovou. Ve své terapeutické a psychiatrické praxi v pražském centru Gaudia se setkává s lidmi, kteří se svátků bojí, stejně tak i s těmi, kteří upadají do deprese, jakmile svátky odezní.

Zdroj: ČTK/DPA/Paul Zinken Autor: Paul Zinken

S jakými problémy se na vás lidé v souvislosti s Vánocemi a Novým rokem obracejí?

Když to zobecním, hodně se potkávám s tím, že je potřeba dostát nějakým představám, o čem mají Vánoce být – dárky, cukroví, úklid. Přitom jde o dobu konce roku a dobu poměrně hektickou, místo adventního odpočívání se lidé můžou uštvat. K tomu všemu jde o období emočně vypjaté. A právě představy, o čem Vánoce mají být, tedy rodinná pohoda, vztahy s nejbližšími a tak podobně, nutí lidi různě bilancovat. Většina rozhodně nemá své vztahy úplně pohodové. Když tedy člověk s bilancováním začne, začnou také vyplouvat vzpomínky a myšlenky na to, co on sám nedotáhl, nedořekl, na konflikty s blízkými. To všechno pak na něj doléhá a on začíná přemýšlet, jestli by s tím tedy neměl něco začít dělat i přesto, že na to celý rok nemyslel.

Jsou tedy svátky příležitost začít vytahovat kostlivce ze skříně?

V souvislosti s rodinnými vztahy často jsou. Může jít také o vzpomínky z dřívějška, co jsem od Vánoc očekával a nedostal, různé větší či menší křivdy a křivdičky. A myslím, že s blížícími se svátky to vyplouvá všechno na povrch.

Zažíváte něco podobného u svých klientů v těchto dnech?

Občas sloužím také v krizovém centru RIAPS (zdravotnické zařízení v Praze pro lidi, kteří se ocitnou v psychicky náročné situaci. Nabízí i možnost krátkodobé hospitalizace, pozn. red.). Tam se množí lidé, kteří přicházejí právě proto, že potřebují ´ty Vánoce nějak přežít´. Obávají se, jestli je zvládnou, což může mít různé podoby. Jednak nezvládají zmíněná očekávání, která na sebe kladou skrz obecné společenské předpoklady, někdy ještě personifikované příbuznými. Jde o očekávání, že svátky stráví přesně daným způsobem, někoho navštíví, někoho pohostí, odjedou za touhle či onou rodinou. Klasický rozpor manželských párů zní: Budeme svátky letos slavit u tvé, nebo u mé maminky?

Tohle je spojeno s požadavkem „přežít to“?

Hodně lidí se jednoduše těší, až to celé budou mít za sebou. Proto je možná Silvestr mnohem odlehčenější svátek než Vánoce.

Když před Vánocemi přicházejí lidé do RIAPSu, co od téhle zdravotnické služby chtějí?

Někteří se tam přijdou schovat, jiní si třeba přicházejí pro alibi. Když jsou nemocní, nemusejí vlastně nic zvládat. Případně dostanou do ruky důkaz, kterým říkají „už po mně nic nechtěj, podívej se, jak jsem se z toho zhroutil“. Anebo také chodí lidé, kteří jsou sami. To rovněž souvisí s obecně panující představou, že Vánoce je třeba trávit s blízkými. Lidé, kteří z nejrůznějších důvodů blízké nemají, jsou touhle optikou vystaveni své samotě mnohem silněji.

Dokázala byste těmto lidem něco doporučit?

Když vedu rozhovor s někým takto osamělým, snažím se ho směřovat k myšlení, že zrovna tohle období nemusí být nějak speciální. Zároveň pokud mají potřebu nebýt sami, co pro to třeba můžou udělat, ať už Vánoce jsou, nebo ne.

Jde tedy o umenšení významu Vánoc?

Spíš se dá pracovat s významy a očekáváním. Kde dotyčný člověk sebral vlastně představu, že mají být Vánoce prožity zrovna takhle. Dá se pracovat s historií těchto představ v životě dotyčného, čímž se mohou při rozhovoru proměňovat.

Co lidem takový rozhovor může přinést?

Podstatné je, že se takovým rozhovorem mohou objevit za představami také nějaké hodnoty, které člověk ctí, ale dostatečně se podle nich nechová. Když se při rozhovoru otevřou a dotyčný si je dokáže přiznat, jde o příležitost, jak takové hodnoty může dostat zpátky do svého života jiným způsobem, než že musí nutně sedět s někým u stromečku a držet se za ruce.

Když už jsme zmínili chvíle u stromečku, jak se má třeba zachovat člověk, když dostane dárek, o který zas až tolik nestojí?

Tam vidím recept poměrně jednoduchý. Pokud možno se tvářit potěšeně a pak to nenápadně posunout dál. (smích) Ale vážně. Považuji za užitečné o každém dárku předpokládat, že jím chtěl darující potěšit. Také to ale souvisí obecně s psychologií nakupování darů. Většinou se řídíme při výběru tím, jaké by potěšily nás. Pak se také nemůžeme moc divit překvapené reakci. Kde ale existuje rozumná domluva, dá se takový dárek vyměnit.

Samozřejmě nejlepší je něčemu takovému předejít a dostatečně s předstihem o přáních mluvit. Naráží to ovšem na další ustálenou představu, že by mi moji blízcí měli vidět do hlavy a natolik mě znát, že mi koupí ten nejlepší dárek. „Když mě máš dostatečně rád, tak přeci poznáš, co si přeju.“ Jde o klasickou představu, která stojí za mnoha zklamáními a partnerskými nesváry. Právě tito lidé si pak po nějakém večerním klání volají sanitku, on se chce zapíchnout, ji bolí u srdce a podobně. S tím se také potkávám.

Zaregistroval jsem zprávu, že zastavárny se plní proto, aby lidé měli na vánoční dárky. Jak se může člověk vypořádat s pocitem, že nemá dost peněz na jejich nákup, nebo že nemůže koupit něco dostatečně hodnotného?

Souvisí to asi s naší dobou, kdy se podle mě hodnota daru spatřuje v jeho finanční hodnotě, a jako by se tím i měřila hodnota vzájemných vztahů. Když se maminka, byť má děti třicetileté, snaží dát každému zhruba stejně a někomu koupí auto, musí ostatním koupit dárky v patřičné hodnotě, aby se snad neurazili. Vím, že to není tak jednoduché, jak se to řekne, ale nejlepší způsob vypořádání se s takovým pocitem je jednoduše se na to vykašlat.

Olga Kunertová

Olga Kunertová

o fenoménu soupeření prarodičů při Vánocích

Zajímavý fenomén představují babičky. „Ta druhá babička je bohatší, takže tomu našemu malému koupí vždy něco drahého, a jak já tomu mám konkurovat, abych nebyla méněcenná babička“. To může být opravdu velmi vážná starost.

Olga Kunertová

o fenoménu soupeření prarodičů při Vánocích
Vánoce a Silvestr jsou zároveň dobou, po které přichází nejdelší období bez dalších svátků. V dalších čtyřech měsících se nic neslaví. Odpadají na delší dobu příležitosti odpočinku. Může i to být pro lidi zdrojem frustrace?

Jedna část klientů přichází hojně před Vánoci, ti si pak v lednu oddechnou. Jiná je sorta lidí, kteří zas mají Vánoce rádi a těší se na ně kolikrát i několik měsíců. Po svátcích najednou z ulic zmizí světélka, ozdoby, stánky se svařákem a zůstane jenom mlha, zima, nevlídno, nic před nimi a jaro daleko. To na ně zas působí velmi depresivně. Mizí i výhled příležitosti na nějaký prodloužený víkend a podobně. Ty si člověk musí sám udělat. Proto myslím, že hodně zejména mladších lidí si zvyklo jezdit uprostřed zimy někam do tepla, aby tuhle dlouhou dobu něčím předělili. Někdo jezdí do tepla, někdo na hory, oboje funguje. Vždycky je užitečné mít před sebou nějaký bod, ke kterému směřuju a na který se můžu těšit. Funguje to tak i v práci. V nějakém intervalu něco udělám, pak si zasloužím odměnu a můžu pokračovat dál.

Svátky nejsou dovolená, při které mnohdy lidé odjíždějí za nějakým novým zážitkem, ale jsou dlouhou dobu spolu doma. Jak může být tohle náročné?

Je to prubířský kámen. Obzvláště jak má člověk naprogramováno, že to musí být hezké. Už týden před svátky stoupá nervozita, jestli budou opravdu hezké, pak přijdou pochybnosti, že určitě zase hezké nebudou, a tím pádem veškerým svým konáním směřujeme k tomu, aby to hezké nebylo. Že si neuděláme pohodu spontánně, ale protože jsou ty Vánoce, znamená už krůček k řešení detailů s tím spojených – „on zase nekoupil jmelí“, nebo „ona zase neuklidila kuchyň“ a tím pádem je celá pohoda rázem pryč.

Když o tom tak mluvíme, zdá se jako recept na pohodu nic neočekávat, je to tak?

Stojí za to si ještě před Vánocemi srovnat v hlavě, co je pro mě v rámci Vánoc důležité. A pokud možno, na to ostatní se buď vykašlat, nebo to prostě nechat plynout. Pak se lidi můžou vyhnout frustraci z očekávání. Chodí ke mně dlouhodobě klient, který shodou okolností také řešil, jak přežije Vánoce. Se svou novou přítelkyní jede k jejím rodičům a za jiných okolností by se možná i těšil, třeba je i rád viděl. Teď ale převažují obavy, co se od něj očekává, jak se tam má chovat, aby očekávání naplnil. Tak jsme se bavili o tom, co si na pobytu u rodičů přítelkyně může najít, na co by se sám těšil. Přišli jsme na to, že si pořídili nového psa, což vlastně přináší výbornou záminku pro chvíle frustrace. Rodiče navíc žijí někde v horách, takže se dá se psem chodit na dlouhé procházky, které on má rád. Má tedy nějaký záchytný bod a myslím, že odcházel potěšen.