Rodiče za inkluzi hájí právo postižených vzdělávat se v běžných školách

Praha – Na začátku tohoto roku vznikla aliance Rodiče za inkluzi, která chce upozorňovat na systémové nedostatky bránící inkluzivnímu vzdělávání handicapovaných dětí. Lidé sdružující se v této nezávislé platformě jsou přesvědčeni, že je možné vzdělávat všechny děti společně v jedné třídě. Podporu nabízí především jejich rodičům.
Video Rodiče bojují za inkluzi postižených dětí
video

Rodiče bojují za inkluzi postižených dětí

Aliance, kterou podporují Nadace Open Society Fund Praha (Nadace OSF) či Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), chce poskytnout pomoc rodičům dětí s nejrůznějšími formami individuálních potřeb, ať již se jedná o jedince fyzicky či mentálně postižené, nebo sociálně či kulturně znevýhodněné. „Aliance chce také posílit roli rodičů, aby byli skutečnými partnery ve školách,“ poznamenala na dnešní tiskové konferenci Marta Pečeňová z organizace Za sklem, která poskytuje podporu lidem postiženým autismem. V této oblasti začala působit kvůli zkušenostem při integraci svého syna s Aspergerovým syndromem. 

Právě role rodičů je podle Aliance při inkluzivním vzdělávání rozhodující, je třeba jim proto poskytnout podporu a seznámit je s příběhy lidí s podobnými zkušenostmi. Předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Šimáčková uvedla, že v různých krajích mají děti s totožnou diagnózou různé šance na vzdělání. Rodiče za inkluzi proto chtějí „posílit roli rodičů tak, aby byli skutečnými partnery při řešení situací kolem vzdělávání dětí.“ 

Aliance Rodičů za inkluzi se domnívá, že v běžné třídě by mělo být začleněno každé dítě, jehož rodič o to bude mít zájem. „Nejzákladnější limit je v hlavách lidí. Aliance je tu od toho, aby hledala cesty, jak to jde. Chce rozpouštět bariéry, předsudky a obavy, že to nemůže fungovat,“ prohlásila další ze členek platformy Milena Němcová. Argumentem, proč handicapované děti vzdělávat společně s ostatními, je i fakt, že po opuštění speciálních či praktických škol neobstojí v běžné společnosti. 

Debaty o inkluzivním vzdělávání dětí se staly ožehavým tématem po nedávném výroku prezidenta republiky Miloše Zemana, který vyjádřil myšlenku, že „sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity.“ Prezidentská kancelář však tvrdí, že Zemanova slova jsou misinterpretována.

Miloš Zeman o inkluzi:

"Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme, talentovanějším dětem. Sám se domnívám - a to není žádný rasismus, to není preference nějaké etnické skupiny - že děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě než tehdy, když jsou zasazeny do komunity…

Dětská krutost je jedna z nejstrašnějších, dětská krutost zvaná šikana je možná ještě horší než krutost dospělých. Když jsou tyto děti integrovány, když dochází k takzvané inkluzi, tak jsou oběťmi pohrdání, šikany a tak dále. Hrozně miluju multikulturalismus, já si myslím, že si to vymysleli blázniví intelektuálové z pražské kavárny, kteří nikdy nebyli ve škole, a když, tak do ní nakoukli na půl hodiny a ještě se jim předváděla Potěmkinova vesnice.

Jsem proti inkluzi a vím, že multikulturalisté mě napadnou, že jsem rasista. Vůbec ne. Z hlediska duševní pohody dětí je daleko lepší, když budou existovat… ono se tomu říká praktická třída, protože to je méně dehonestující než předchozí známý název. Takže chcete-li znát můj názor, vůbec se mi to nelíbí a jsem proti tomu."


Aliance Rodičů za inkluzi napsala prezidentovi otevřený dopis, v němž trvá na svém přesvědčení, že „inkluzívní vzdělávání je smysluplnou a reálnou variantou vzdělávání pro naše děti. Z mnoha příkladů v našich rodinách vidíme, že pokud naše děti se znevýhodněním a postižením vyrůstají v běžné komunitě, v běžném prostředí, v běžné škole, jsou v dospělosti schopny žít plně, spokojeně a beze strachu.“  V dopise také stojí, že handicapovaní svým životem a přístupem obohacují své spolužáky, kteří jsou díky nim schopni vnímat odlišnost jako obohacení.