Poslední předválečné volby vyhráli henleinovci a hlinkovci

Praha - Čtvrté a poslední volby do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění v historii prvorepublikového Československa, které se konaly 19. května 1935, přinesly vítězství Sudetoněmecké strany (SdP). Henleinova strana tehdy získala 15,2 procenta hlasů a tato skutečnost předznamenala další osud samostatného státu. Prezident Masaryk sice jmenoval premiérem agrárníka Jana Malypetra, jehož strana nakonec získala nejvíce mandátů, nicméně on sám se v premiérském křesle dlouho neohřál. V prosinci prezident abdikoval a nahradil ho Edvard Beneš - Československu zbývají již jen tři roky samostatnosti. V Československu před volbami v roce 1935 vládl kabinet široké koalice. Republika však do volebního roku vstupovala postižená světovou hospodářskou krizí a k hospodářským a sociálním problémům se připojily i problémy národnostní. Mezi politiky se dokonce ozývaly hlasy požadující odsunutí voleb a vyhlášení jakéhosi výjimečného stavu. Nakonec ale lidé k urnám šli, nicméně jejich výsledek přesně zdokumentoval situaci v zemi – nejvíce hlasů získali radikálové.

Sociální ohrožení německého obyvatelstva v průmyslovém pohraničí a nástup nacismu v sousedním Německu vedly k radikalizaci početné německé národnostní menšiny - v tehdejším Československu žily na tři miliony Němců, takřka každý třetí občan měl německou národnost a většina z nich obývala chudé pohraničí. Na Slovensku zase sílil Autonomistický blok v čele s lidovou stranou Andreje Hlinky.

SdP získala zhruba dvě třetiny sudetoněmeckých hlasů

I přes zisk 44 křesel se SdP nestala nejsilnější stranou ve sněmovně. Vzhledem k různé velikosti volebních obvodů a způsobu přepočtu hlasů na mandáty se nejsilnějším stal poslanecký klub agrárníků (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) s celkem 45 poslanci, i když agrární strana získala méně hlasů voličů než SdP. 

Nejsilnější stranou se SdP stala až v březnu 1938 - po anšlusu Rakouska se se Sudetoněmeckou stranou sloučily německý Svaz zemědělců a Německá křesťansko-sociální strana (ne všechno členstvo s tím souhlasilo). SdP tak od března 1938 disponovala 55 křesly.


Těsně před volbami se hnutí sudetoněmeckých politických organizací v čele s Konrádem Henleinem transformovalo na klasickou politickou stranu s názvem Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei - SdP). Vítězství SdP bylo sice překvapivé, mělo však své logické zákonitosti. Henleinovcům se podařilo v masivní předvolební kampani, z části financované nacistickým Německem, pojmenovat dlouhodobé problémy německé menšiny a SdP se stala nositelkou nadějí na změnu. Henlein si navíc dával pozor, aby strana působila „státotvorně“ a loajálně vůči státu.

Květnových voleb se účastnilo 16 stran a koalic a 14 z nich získalo mandát. Celkem se rozdělovalo 300 mandátů. Konečné výsledky byly pro řadu politiků nemilým překvapením - celorepublikově získala nejvíce hlasů (15,2 procenta; 44 mandátů) právě SdP a na Slovensku zvítězil Autonomistický blok. 

Henleinovci sice dostali nejvíce hlasů, podle mandátů však zvítězili druzí agrárníci (14,3 procenta; 45 mandátů). Na dalších místech skončil sociální demokraté, komunisté, národní socialisté a lidovci. Za očekáváním zůstalo nacionalisticky orientované Československé národní sjednocení v čele s jedním ze strůjců vzniku samostatného Československa Karlem Kramářem. Ve volbách neuspěly také ostatní německé strany, které se do té doby podílely na vládě široké koalice. 

Po volbách pověřil prezident Masaryk sestavením vlády staronového premiéra, agrárníka Jana Malypetra, jehož úkolem bylo rozšířit stávající koalici, která ve volbách ztratila většinu. S účastí henleinovců premiér nepočítal, přestože oni sami vyjádřili určitou míru ochoty převzít vládní odpovědnost. Personálně se nová vláda příliš nelišila od té dosavadní a sám Malypetr ji označil za provizorium na „tři až čtyři měsíce“. Příliš se nemýlil - začátkem listopadu jej v premiérském křesle vystřídal jeho stranický kolega Milan Hodža, zatímco on sám byl zvolen předsedou sněmovny. V prosinci pak abdikoval těžce nemocný Masaryk a novým prezidentem republiky byl především díky podpoře socialistických stran a komunistů zvolen Edvard Beneš. Do konce samostatné první republiky v té době zbývaly zhruba tři roky.