Praha - Do katedrály svatého Víta na Pražském hradě si desítky lidí přišly připomenout památku Františka kardinála Tomáška, který zemřel přesně před 20 lety. Vzpomínkovou mši sloužil jeden z Tomáškových následovníků, pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka. V lavicích zasedly či po stranách hlavní lodi mši přihlížely sestry různých řádů a kongregací. Někdejší pražský arcibiskup se narodil za doby Rakouska-Uherska v roce 1899 a zemřel necelý půlrok před samostatností České republiky - 4. srpna 1992. Už za svého života se stal symbolem boje za nejen náboženskou svobodu své země. Na vlastní kůži pocítil teror jak nacistický, tak i komunistický. Byl jedním z význačných představitelů protikomunistického odboje a mravní autoritou přesahující katolické společenství.
Vzpomínka na kardinála Tomáška prodchla katedrálu
Právě současný pražský arcibiskup společně s kardinálem Miloslavem Vlkem věnovali na Tomáškův hrob v katedrále věnec s nápisem „Statečnému předchůdci“. František Tomášek byl jedním z význačných představitelů protikomunistického odboje a mravní autoritou přesahující katolické společenství. Sám osobně pocítil teror nacistů i diktaturu komunistů. Už za svého života se stal symbolem boje za nejen náboženskou svobodu své země.
Duka pak připomněl mimo jiné velkou sílu, nezlomnost i stálý optimismus Františka Tomáška, které jako nejvyšší představitel katolické církve prokazoval většinu svého života v nesvobodném státě a v době, kdy se společnost od církve čím dál více odvracela.
Tomášek se narodil 30. června 1899 ve Studénce na Novojičísku. Vystudoval Arcibiskupský seminář v Olomouci a v červenci 1922 byl vysvěcen na kněze římskokatolické církve. V roce 1949 byl vysvěcen na biskupa bez souhlasu tehdejších státních úřadů. Bezprostředně poté následovala kalvárie internace a nucených prací. Tři roky prožil v pracovním táboře v želivském klášteře a teprve v roce 1954 se mohl vrátit ke svému kněžskému povolání.
Od roku 1974 byl Tomášek po léta jediným veřejně působícím biskupem v Čechách a do roku 1987 i na Moravě. V červnu 1977 ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem a v prosinci téhož roku arcibiskupem pražským a primasem českým.
Pro širokou veřejnost se stal známým v období otevřeného konfliktu katolických věřících s politickou mocí, kdy aktivně vystupoval na obranu utiskovaných kněží a věřících a požadoval náboženskou svobodu a zásadní změnu politiky státu v církevních věcech.
Významným činem bylo v roce 1987 jeho vyhlášení Desetiletí duchovní obnovy národa jako přípravy na milénium smrti sv. Vojtěcha. Velký podíl měl na svatořečení Anežky Přemyslovny na podzim 1989, které se stalo předznamenáním listopadové revoluce. V roce 1990 pak doprovázel papeže Jana Pavla II. na jeho první návštěvě Československa.
O rok později však arcibiskupský stolec z důvodu vysokého věku a špatného zdraví opustil. Po odchodu z aktivní pastýřské služby v březnu 1991 žil kardinál v ústraní Arcibiskupského paláce v Praze až do 4. srpna 1992, kdy v 93 letech zemřel na srdeční selhání komplikované zánětem plic. Pohřben byl v katedrále.