Praha - Novinář Julius Fučík – věčně mladý komunista, kterého minulý režim prezentoval jako hrdinu, měl přetrpět nelidské gestapácké výslechy a nikoho prý neprozradil. Jeho Reportáž psaná na oprátce patřila mezi povinnou četbu. Po roce 1989 dostal obraz komunistického hrdiny jisté trhliny – dnes už je totiž známo, že neohrožený Fučík nevydržel, a říká to i v Reportáži v pasáži, která byla zcenzurována, vyškrtnuta… Necenzurované dílo, které se dostalo ke čtenářům až v roce 1995, mimo jiné potvrdilo i to, že Fučík přece jen při výsleších „mluvil“.
Až po 52 letech se národ dozvěděl, že Fučík doopravdy mluvil
„Pochopil jsem, že i tady mám příležitost k boji… Bylo třeba začít hrát vysokou hru. 'Mluvil' jsem tedy. Obrátil jsem jejich pozornost docela jiným směrem,“ obhajoval se Fučík v závěrečné pasáži knihy, kterou napsal na jaře 1943. Tím se například vysvětlilo i to, proč během pobytu ve vězení mohl své cely opouštět k výletům do Braníka a na Hradčany s komisařem gestapa Josefem Böhmem nebo díky čemu získal funkci „hausarbeitera“ (chodbaře). To mu sice pomohlo propašovat ve formě motáků zápisky, před trestem smrti ho to však nezachránilo. Popraven byl v noci ze 7. na 8. září 1943 v berlínském Plötzensee.
Někteří badatelé označili Fučíka za konfidenta gestapa a jeho Reportáž psanou na oprátce za komunistický podvrh. Autenticitu knihy potvrdil v roce 1990 znalecký posudek kriminalistického ústavu ministerstva vnitra, faktem však zůstává, že komunistický režim dílo zcenzuroval a upravil tak, aby jej mohl využít k propagandě své ideologie.
Oficiální verzi oslavující chování Fučíka v ilegalitě a v nacistickém vězení přijímala s nedůvěrou řada lidí již před pádem komunistického režimu. Jeho gloriolu národního hrdiny zpochybnili tehdy veřejně například literární historik a překladatel Václav Černý či novinář Ferdinand Peroutka.
- Historik Petr Koura: „Ano, mluvil jsem. Jak? To najdete v mém protokolu.“ „Takže Julius Fučík na gestapu vypovídal. A mýtus, že neřekl ani slovo, nechal se téměř umlátit k smrti a stále se svým mučitelům vysmíval a říkal, vy stejně tu válku prohrajete, je vykonstruovaný až po válce.“
Julius Fučík se narodil 23. února 1903 v Praze na Smíchově. Již během vysokoškolských studií přispíval do celé řady časopisů. Ve 30. letech byl šéfredaktorem týdeníku Tvorba a redaktorem Rudého práva a Haló novin. V letech 1934 až 1936 působil jako dopisovatel Rudého práva v Moskvě. Ještě předtím však oslavoval Sovětský svaz v reportážích, které vyšly poprvé jako soubor v roce 1932 pod názvem V zemi, kde zítra již znamená včera.
GALERIE
videogallery_000241176
Do komunistické strany vstoupil Fučík hned v roce jejího vzniku 1921. V roce 1929 podpořil snahy o „bolševizaci“ strany, když inicioval manifest dvanácti spisovatelů na podporu nového Gottwaldova vedení.
Kromě politické publicistiky se Fučík věnoval též literární a divadelní kritice. Z jeho pera vyšly například studie Božena Němcová bojující či O Sabinově zradě. Překládal z ruštiny a němčiny a pokoušel se o beletrii (torzo autobiografického generačního románu Pokolení před Petrem). Na fučíkovském kultu se po válce významně podílela jeho žena Gusta.