Otázky bez odpovědí: Jak to vlastně bylo?

• Lucie Strašíková

17. 11. 201017. 11. 2010, 21:39|Zdroj: ČT24

Albertov 17.11.1989

Zdroj: Přírodovědecká fakulta UK/Archiv P.Čepek

Praha - Přestože od pádu komunistického režimu uplynulo více než 20 let, stále neexistuje uspokojivá odpověď na otázku, proč komunisté na konci 80. let tak rychle vyklidili pole. Není potom divu, že lidé naslouchají i různým spikleneckým teoriím, kterými se zabýval i publicistický pořad ČT24 Historie.cs. O názorech na to, jak vlastně probíhaly změny v naší zemi v listopadu a v prosinci 1989, by se dala napsat tlustá kniha.

„Víra v to, že vše bylo domluveno, je pro mnohé lidi lákavá, neb poskytuje generální alibi. Lidé, kteří se nechtějí angažovat, mají výmluvu, že vlastně nemá cenu se do ničeho plést a dělat šaška. Z toho pak vyplývá nedůvěra ke státu a k politice.“

Spiklenecké teorie jako takové podpořil svou výpovědí i poručík StB Ludvík Zifčák, který tehdy působil ve studentském hnutí. Přestože vyšetřování nic takového nepotvrdilo, dodnes není zcela jasné, proč šli demonstrující právě na Národní třídu a proč Drahomíra Dražská vypustila fámu o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi. Neobjasněné stále zůstávají úkoly příslušníka StB Zifčáka alias Růžičky. Existují sice indicie, že policejní akce byla předem připravena, ovšem není jasné kým a proč.

Zifčák tvrdil, že jako provokatér zavedl průvod na Národní třídu, kde předstíral mrtvého studenta. Jeho role prý byla součástí plánu části komunistů a představitelů StB na zdiskreditování některých členů vedení strany. Tohle ale je jen jedna verze jeho výpovědi. On sám totiž podle Pavla Žáčka tvrdil pokaždé něco jiného. Jeho první reakce byla, že po ráně do hlavy si nic nepamatuje. Posléze změnil svou výpověď, podle níž vše naprosto vnímal a měl nad vším kontrolu, a naposledy v polském tisku v jednom rozhovoru dokonce vzpomínal, jak tady rozjel tu revoluci. Sám Žáček se domnívá, že úkolem Zifčáka nebylo hrát mrtvého studenta Šmída. 

Existuje spojení mezi Zifčákem a Dražskou? 

Podle Pavla Žáčka, který se událostmi kolem listopadu 1989 zabývá, z výslechů vyplývá, že Zifčák měl přítelkyni, s níž chodil na demonstrace ještě před osudovou akcí 17. listopadu. Nicméně i přesto, že po ní bezpečnost pátrala, nebyla dívka nikdy nalezena. „Když si prohlédneme fotografii, kterou vojenská prokuratura používala k identifikaci Dražské, a kresbu, která měla odpovídat partnerce Zifčáka, nalezneme zde jistou podobnost. Ale toto vágní podobenství je jediné spojení mezi mrtvým studentem, jehož představoval Zifčák, který dostal od svých kolegů na Národní třídě nakládačku, a šíření informace o mrtvém studentovi, kterou rozšířila právě Dražská,“ poukazuje Žáček na některé okolnosti ve čtvrtečním pořadu Historie.cs. Podle historika Oldřicha Tůmy jde jen o shodu náhod. Podobný názor zastává i Petr Pithart, jenž v pořadu připomněl zase vzpomínky jedné dívky, která doprovázela Zifčáka celou dobu. Ta tvrdí, že poté, co jej zbili, omdlel. U sebe měl tašku v barvách československé vlajky, což prý mohlo vypadat, že je přikrytý vlajkou, a z toho pak vznikla fáma, že je mrtvý. Nicméně přivolaná lékařka mu opět pomohla na nohy, dodal Pithart. 

Tématu se také věnuje dokument Igora Chauna, který prověřuje nová svědectví o údajném mrtvém studentovi na Národní třídě v listopadu 1989. Záznam celého dokumentu lze pustit v ivysílání.

Ta se právě před rokem rozhodla promluvit. „Když se říká, že sametová revoluce to tady obrátila a že všechno bylo bez boje, ale ona to tady obrátila i lež, tak nevím, jestli to je zrovna správně,“ tvrdila tehdy Dražská, která odmítá, že by Zifčáka znala. Více najdete ve článku Drahomíra Dražská: Strůjkyně zprávy o mrtvém Šmídovi promluvila.

Lež o mrtvém studentovi si vymyslela po brutálním zásahu na Národní třídě, který ji rozlítil. Sama totiž byla zraněná. „Mluvit o tom, že tam někoho zmlátili, mě napadlo v nemocnici, když jsem tam viděla ty lidi, co čekali na ošetření. V tom momentě mě napadlo: No jo, tahle holčina, ta to roznese po všech svejch známejch a kamarádkách,“ mluví Dražská o disidentce Miroslavě Litomiské, které fámu sdělila, a ta se následně dostala až k disidentovi Petru Uhlovi, od něj se zpráva dostala k zahraničním zpravodajským agenturám. Na jméno Šmíd prý přišla zcela náhodou. 

Mohla za akcí stát samotná mocná StB? 

Existují i teorie, že celou akci řídila sama Státní bezpečnost. S tím ale nesouhlasí Petr Pithart. Podle něj sami příslušníci StB v posledních měsících na jakýsi boj s vnitřním nepřítelem takřka rezignovali. „A když nakonec v pondělí 21. listopadu uviděli ještě neozvučené úplně zaplněné Václavské náměstí, museli logicky dojít k tomu, že je konec,“ myslí si Pithart.

On sám nevěří v takovou moc StB i přesto, že dokonce existuje propagandistický film, jehož autorem je StB. Ten ukazuje, jak chtěl režim revoluční události vysvětlit. Pavel Žáček, který stál v čele Ústavu pro studium totalitních režimů, jenž film objevil, tvrdí, že příslušníci StB nepočítali s tím, že se systém zhroutí: „Oni chtěli předstoupit před národ s tím: Podívejte se na to, my jsme museli zasahovat!“ 

Žáček považuje za zajímavé i to, že právě na 17. listopad se nepřipravovala žádná podobná opatření jako při jiných příležitostech. Samotná demonstrace na Albertově byla povolená. Neexistoval žádný rozkaz připravit se na vystoupení protisocialistických sil. „Na akci byly poslány týmy, natáčela se videa a motal se tam prazvláštně poručík Zifčák,“ dokresluje situaci Žáček s tím, že ojedinělý byl i způsob, jakým bezpečnostní složky akci rozehnaly. „Přestože se příslušníci cvičili na obklíčení nějaké skupiny demonstrantů, uzavření zástupu lidí, z něhož úzkým kordonem nakonec vypouštěli jedince, které postupně mlátili, to byl jev dosud zatím nevídaný,“ dodává Žáček.

Spekulace kolem událostí 17. listopadu přiživila i návštěva delegace KGB v Praze. Nicméně z dokumentace, jak ji viděl Žáček, vyplývá, že tito lidé zde uzavírali dohodu o spolupráci. Po oficialitách chtěli v Praze ještě něco nakoupit, avšak centrum Prahy již bylo uzavřeno, tak celá delegace skončila v jedné hospůdce, kde pili až do rána. A zástupce náčelníka Hlavní správy KGB Viktor Gruško odletěl i s originálem dohody zpět do Moskvy, aniž by tušil, co se tady stalo.

Šlo o mocenský boj uvnitř strany? 

„Podle všeho se pár lidí domnívalo, že dokáže prosadit změny ve vedení strany, a připravilo si na to scénář. Protože netušili, jaká je situace ve společnosti, nastartovali události, které jim přerostly přes hlavu.“

Známé jsou i názory, že šlo o nepodařený pokus o vnitrostranický puč, jehož úkolem bylo svrhnout Jakeše se Štěpánem. Nicméně sami nečekali takovou aktivitu disentu, ke kterému se nakonec přidali nejen studenti a herci, ale i ostatní veřejnost. Mocenský boj uvnitř strany podle Žáčka v tu dobu skutečně probíhal, nicméně všichni měli jeden společný úkol – udržet se u moci. Ze záznamů vyplývá, že 23. a 24. listopadu udělala moc poslední akci na svoji sebezáchovu. Tehdy se připravovalo převzetí Československé televize za pomoci techniků StB a armády. 

Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu však Zifčákova tvrzení vyvrátila a jeho úlohu označila za okrajovou. Podle komise byla původcem dezinformace Drahomíra Dražská. Komise navíc konstatovala, že zásah nebyl předem naplánován a neměl vést k odstranění tehdejšího politického vedení KSČ. Rovněž nebyl prokázán vliv sovětské tajné služby na listopadových událostech.