Praha - Pronásledování církve, jejích kněží, ale i běžných věřících komunistickým režimem je historickým faktem, který na jednu stranu výrazně ovlivnil českou společnost, na stranu druhou zůstává stále spíše opomíjen. To by měla napravit výstava Diktatura versus naděje, která je momentálně k vidění na Pražském hradě. Autoři výstavy by se chtěli zaměřit hlavně na žáky i studenty, pro které také připravili speciální pracovní listy.
Diktatura versus naděje: Pronásledování katolíků komunisty připomene výstava
Výstava bude pro veřejnost otevřena od 11. října do 28. listopadu 2013 v Mladotově domě na Pražském hradě (Vikářská ulice č. 37), denně od 10 do 16 hodin. Vstup je volný.
Aktivity církví začal komunistický režim omezovat hned po únoru 1948, na jaře 1949 pak byla pro řízení boje proti církvi zřízena zvláštní operativní komise KSČ, zvaná církevní šestka. „V dubnu 1949 došlo k zásadnímu zlomu, kdy ÚV KSČ přijal zásadní rozhodnutí o boji proti církvi,“ řekla kurátorka výstavy Vladimíra Vaníčková. „V podstatě toto rozhodnutí zahájilo masivní pronásledování církve a věřících,“ dodala. Rozkolu uvnitř církve mělo být dosaženo také za pomoci takzvaných vlasteneckých kněží, což byli kněží, kteří kolaborovali režimem.
Totální podřízenost církevních struktur státu pak znamenala série zákonů z podzimu 1949. „Církev ztratila veškerou svou autonomii. Byl zřízen také Státní úřad pro věci církevní, který dohlížel na veškeré dění v církvi a v podstatě řídil veškerý církevní život,“ řekla Vaníčková. V tom samém roce také vrcholí pronásledování církví takzvaným číhošťským zázrakem. Následovalo věznění či internace biskupů, ale také přerušení diplomatických styků s Vatikánem. „Diplomatické styky s Vatikánem byly obnoveny až v roce 1990,“ dodala Vaníčková.
Číhošťský zázrak
V neděli 11. prosince 1949 se v Číhošti poblíž Ledče nad Sázavou v místním kostele při kázání faráře Josefa Toufara několikrát pohnul půlmetrový kříž na hlavním oltáři. Událost se dosud nepodařilo bezpečně vysvětlit, toho však dokázala využít komunistická vláda k mohutné anticírkevní propagandě a připravila půdu pro zinscenované procesy. Krátce po zatčení číhošťského faráře byla zatčena i řada příslušníků vysoké církevní hierarchie a mnozí z nich pak strávili dlouhá léta v komunistických žalářích. Tehdejší režim totiž událost v Číhošti vysvětloval jako podvod, který měl být součástí protistátního spiknutí římskokatolické církve. „Uprostřed vás stojí ten, kterého vy neznáte,“ deklamoval farář kázání na téma z Janova evangelia a v kázání pokračoval: „Zde ve svatostánku je náš Spasitel.“ Devatenáct věřících později dosvědčilo, že se poté oltářní kříž několikrát pohnul ze strany na stranu a nakonec zůstal stát, ale pootočen ke kazatelně a předkloněn.
V Československu ale fungoval také katolický odboj. „Samozřejmě proti těmto trendům se významně stavil biskupský sbor, je třeba zmínit hlavně pražského arcibiskupa Josefa kardinála Berana, který hájil takovou tu tvrdou linii neústupnosti a nevyjednávání s komunistickým státem,“ připomněla Vaníčková. Arcibiskup pražský a primas český Josef Beran strávil v internaci 16 let.
Kardinál Josef Beran svým osobním příkladem a dílem působil jako inspirace hnutí za občanská práva a svobodu náboženství. Vzdoroval nacistickému i komunistickému režimu. Jeho dlouholetá internace se stala symbolem útlaku z důvodu náboženského přesvědčení a demokratickému světu připomínala těžký osud Československa.
Pod krycím názvem „Akce K“ následoval útok na kláštery mužských řeholí v noci ze 13. na 14. 4. 1950, zadržení řeholníci byli převezeni do centralizačních klášterů a do internačního kláštera v Želivi. Internace řeholních sester byla rozplánována do více etap a probíhala od léta 1950. „Padesátá léta byla dobou největšího teroru. Církev žila v ilegalitě a biskupský sbor neexistoval,“ řekla kurátorka. Celkově bylo v českých zemích do roku 1968 odsouzeno 355 řeholníků na 2 106 let.
Událost, která vešla do dějin jako Akce K, se dotkla asi 2 a půl tisíce mnichů. Někteří skončili ve vězení a v koncentračních táborech, ti mladší museli na vojnu. Vyprázdněné kláštery si rozdělila armáda. Noc ze 13. na 14. dubna 1950, kdy se odehrál zásah proti mužským řeholním společenstvím, se někdy nazývá „bartolomějskou nocí“, druhý zásah byl proveden v noci z 27. na 28. dubna, třetí fází pak byla likvidace ženských klášterů. Měsíc před „bartolomějskou nocí“ byli do vybraných klášterů dosazeni vládní zmocněnci a současně začalo zatýkání představených řádů a kongregací, aby mohli být podle připraveného scénáře ještě v březnu postaveni před soud. Byli obviněni ze špionáže, přechovávání zbraní a podněcování k převratu. Vlastní zákrok byl připraven ve spolupráci s ministerstvem vnitra jako vojenská akce. V noci kláštery přepadla Státní bezpečnost spolu s příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí.
Po politickém uvolnění 60. let nastupuje normalizační éra, kdy komunistický režim vybudoval systém dohledu státu nad fungováním církve a kdy státní orgány řídily veškeré dění v církvi. Zároveň v této době začínala fungovat tajná duchovní centra a rostla aktivita takzvané podzemní církve. K nejvýznamnějším vystoupením věřících patří poutní slavnosti na Velehradě v červenci 1985 a petice za náboženskou svobodu moravského katolického aktivisty A. Navrátila z roku 1988, kterou podepsalo přes 600 000 lidí.
Rozhovor s Vladimírou Vaníčkovou (zdroj: ČT24)
Výstava Diktatura versus naděje je součástí dlouhodobého výstavního projektu, jehož první část, zachycující 50. léta 20. století, byla veřejnosti představena na podzim roku 2009 v pražském Strahovském klášteře a poté putovala po českých a moravských diecézích. Později rozšířil autorský tým její časový záběr o léta šedesátá až osmdesátá. Tato nová rozšířená podoba výstavy byla poprvé prezentována v listopadu loňského roku na Papežské univerzitě Svatého Kříže v Římě.
Putovní výstava, která se koná pod záštitou arcibiskupa pražského Miloslava kardinála Vlka, arcibiskupa olomouckého Jana Graubnera, světícího biskupa pražského Václava Malého a předsedy Akademie věd České republiky Jiřího Drahoše, svým představením na Pražském hradě rozhodně nekončí, dále se dostane například do Jáchymova, kde bude vystavena v takzvané Věži smrti.