Svoboda jako past pohodlí: Stále tíhneme k mesiášům, tvrdí biskup

Praha - Žit ve svobodě je hlavně zkouškou naší zodpovědnosti, shodují se po 25 letech dva významní představitelé událostí roku 1989 - biskup Václav Malý a filosof Jan Sokol. Právě v tom prý může česká společnost i po čtvrtstoletí stále pokulhávat - zejména pohodlným tíhnutím k mesiášským typům, kteří za ně řadu věcí vyřeší sami. „Komunismus znamenal pro řadu lidí žít pohodlně, nenarážet a svézt se s davem. Taková rozmělněnost, myslím, poškodila náturu společnosti na velmi dlouhou dobu,“ uvedl Malý ve speciálním vydáním HydeParku ČT24. Sokol pak k „diagnóze společnosti“ upozorňuje třeba třeba na neustálou potřebu stěžování si.

Jak česká společnost po 25 letech v novodobé demokracii sama sebe vnímá? Podle Jana Sokola muselo nastoupit nevyhnutelné vystřízlivění z reality - v případě Čechů ale možná zbytečně moc. „Je v tom zvláštní móda na všechno nadávat. To my jsme se snažili nedělat ani za komunismu. Jako kdyby dnes bylo neslušné si nestěžovat a nehubovat,“ komentuje filosof, který patřil mezi první signatáře Charty 77 a po listopadu byl krátce také politikem s parlamentní i vládní zkušeností.

Podle Sokola je nutné opakovat, že demokracie není recept na automatickou prosperitu a bohatství. Právě v tom mohlo být očekávání lidí příliš optimistické. „Záleží na tom, co s ní lidé dokáží prakticky vykonat,“ tvrdí Sokol - a dodává, že společnosti možná ke zralému úsudku chybí srovnání se světem. „Mám studenty, kteří jezdí pomáhat do střední Afriky a vždycky se po návratu smějí, co jsou naše problémy. Já vím, že je tady mnoho lidí, kteří žijí v bídě a v nouzi, ale s tím, co je běžný úděl mnoha lidí na světě, se to nedá srovnávat. Česká společnost se sice rozvrstvuje, ale pořád je mohem víc rovnostářská než většina evropských zemí. Koneckonců i ta nezaměstnanost u nás není tak velká jako ve většině evropských zemí,“ dodává.

  • Jan Sokol: „Mnoho lidí si představuje, že svoboda znamená dělat si, co chci. Ale svoboda znamená žít tak, abychom se jeden druhého nemuseli bát. Svoboda není možná tam, kde se nedodržují pravidla. Vidím to často na studentech i vnoučatech, že si lidé neumí představit, co je to doopravdy svoboda.“

Vzhlížení k receptům

Velká část našich souputníků stále očekává mesiáše, dodává ke společenskému nastavení biskup Malý. „Jsme svobodnější, a přece méně svobodní právě v tom, že dost našich spoluobčanů spoléhá, že přijde někdo, kdo za ně vše vyřeší. Pořád existuje ten pohled oni nahoře, my dole - my bezmocní, oni ti mocní, kteří si dělají, co chtějí,“ glosuje biskup a jeden z prvních mluvčích Občanského fóra.

K tomu podle něho navíc přispívá sílící vliv zájmových skupin nebo přesuny vlastnictví v mediální sféře. „Za komunismu byla cenzura a každý jsme věděli, že se nemůže psát o tom, nebo onom. Dnes cenzura není, ale zároveň se píše v zájmu mocných majitelů nebo vlastnících firem,“ tvrdí Malý.

Přehnaný pesimismus ale podle Malého není na místě.  „Je tady mnoho dobrých počinů a iniciativ. Myslím, že mezi námi žije dost zodpovědných lidí, kteří bojují za dobrou věc, a neviděl bych to tak černě. Žijeme ale v době skepse a vracíme se do doby minulosti. Jen kdyby se ta éra na čas vrátila, velmi rychle by řada lidí procitla,“ dodává Malý.

  • Václav Malý: „Nemůžeme mluvit o plné svobodě, ale pořád je to větší prostor, než byl před rokem 1989. Jistou nemoc vidím v neustále snaze mudrovat a nadávat na politiky. Člověk musí trochu svět kolem sebe aktivně sledovat a nejenom čekat, že mu při volbách někdo napoví. Je v tom jakási malá občanská uvědomělost.“

Jan SokolJan Sokol: filosof, vysokoškolský pedagog, publicista a překladatel. Patřil mezi první signatáře Charty 77. Po revoluci působil jako poslanec Federálního shromáždění v letech 1990–1992. Po rozpadu federace byl ministrem školství v úřednické vládě Josefa Tošovského. Je znám také jako poslední protikandidát Václava Klause v prezidentských volbách v roce 2003.


Václav MalýVáclav Malý: chartista, moderátor velkých lidových shromáždění v roce 1989, spoluzakladatel a první mluvčí Občanského fóra. Komunistický režim ho krátce věznil za podvracení republiky. Spoluzakládal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, se kterým pomáhal dalším politickým vězňům a disidentům. Po roce 1989 byl dál veřejně a občansky činný jako světící biskup pražský.