Člověk až někdy žasne, jak se v prioritách naší publicistiky proplétají věci skutečně závažné a nadčasové s jepičími až bulvárními banalitami. Mezi ta závažnější témata patří i povahové vlastnosti a způsob myšlení čelného českého politika, který už bezmála dvacet let nepřetržitě uplatňuje svůj silný vliv na to, co se v naší zemi odehrává. Týká se to, jak jistě tušíte, Václava Klause. Omlouvám se tedy, že v souvislosti s posledními událostmi okolo irského odmítnutí Lisabonské smlouvy se ještě jednou vrátím k jeho názoru o známé Maradonově brance.
Václav Klaus a Maradonova ruka
Jako vzácnou relikvii uchovávám výstřižek z jedněch novin, v němž tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus osobním dopisem reagoval na můj sloupek, v němž jsem kritizoval jeho výrok, že když rozhodčí Maradonovu ruku neviděl, branka byla bez nejmenších pochybností právoplatná. Václav Klaus mi tehdy okamžitě a celkem přátelsky odpověděl, že na svém názoru trvá, neboť pokud u určitých sportů je zavedena funkce rozhodčího, musí o věcech rozhodovat on, čímž jakékoliv další diskuse končí.
Václavu Klausovi musí už mnoho let asi neustále zvonit v uších, protože bez zmínky jeho jména se u nás neobejde snad ani jediná diskuse dvou nebo více lidí. Takové diskuse často vyznívají ve shodný názor, že charakter tohoto muže vykazuje narcistní znaky. Mezi poměrně málo politických vtipů patří různé variace na to, jak se Klaus srovnává s Bohem a jak z tohoto srovnání vychází jako ten důležitější a mocnější. Mnohem významnější je však obecná shoda v tom, že jde o člověka velmi pilného, vytrvalého a soutěživého, což je hlavní příčinou jeho úspěchů stejně ve sportu jako v politice.
V té politice to pak znamená jeho urputné lpění na určitých názorech, které mají sice racionelní podklad, ale obecně uznávány nejsou. Vytrvalost, s jakou pak Václav Klaus i takové nepopulární názory hájí, zaslouží sice určité pozitivní uznání, ale zároveň je jasné, že to ve státnické funkci může být i velmi nebezpečné, pokud existují dobré důvody pro akceptování názorů jiných, možná méně právně podložených, ale přesto podle zdravého rozumu na první pohled správnějších.
Zůstaňme ještě chvíli u té Maradonovy branky a přiznejme Klausovi, že skutečně má platit to, co uzná rozhodčí. Jenže on fotbal má i svá pravidla, která absolutně vylučují platnost jakéhokoliv gólu daného rukou. A Maradonovu ruku na míči viděly nejen desítky tisíc diváků na mistrovství světa roku 1982, ale i televizní kamery, které to zprostředkovaly milionům dalších lidí. A když to Maradona nakonec přiznal sám, bylo všem naprosto jasno. Ne však Václavu Klausovi, který setrval ve svém přesvědčení, v němž ho může podporovat i to, že Maradonova branka historicky zůstala v platnosti. To konec konců odpovídá i tomu, co v těchto souvislostech vyprávěl Tomáš Ježek novináři Petru Husákovi pro knihu „Budování kapitalismu v Čechách“, že totiž sám Klaus svým přátelům řekl, jak jednou i on při házené z nedovolené pozice vstřelil gól a naléhání svých spoluhráčů, aby neplatnost té branky přiznal, odmítal nejen poukazem na to, že rozhodčí to neviděl, ale i pozoruhodnou větou, že kdyby něco přiznal, tak by byli ten zápas prohráli, neboť k vítězství jeho mužstva napomohl právě tento jeho, byť falešný, gól.
Takové strohé trvání na jakémsi formálním právu předvádí Václav Klaus často i v politice. Vzpomeňme jen takzvanou televizní krizi, kdy ve svůj prospěch užíval převahy jediného radního a kdy jen masové demonstrace zabránily například privatizaci nejhodnotnějšího kanálu České televize. Vzpomeňme i na obě poslední prezidentské volby, kdy také až v poslední možné chvíli rozhodlo pár ne zcela jasně získaných hlasů. A teď tedy máme Klausovo osobní pohřbení Lisabonské smlouvy.
Ano, i tentokrát má formálně pravdu, když podle jakési litery napsané v ještě nerozšířené Unii platí, že nepatrné množství voličů, jimž navíc není ani zcela jasno, o čem hlasují, má právoplatně rozhodnout o budoucnosti celé Evropské unie se stovkami milionů obyvatel.
Václav Klaus se teď možná diví, že jako představitel jednoho členského státu zůstává se svým názorem osamocený jak v evropské sedmadvacítce, tak ve Visegrádské čtyřce a nakonec i doma - ba možná částečně i ve své vlastní, jemu tak oddané straně.
Nabízí se výborná příležitost, aby se pan prezident nad určitou relativností psaného práva byl ochoten zamyslet a aspoň pro příště se přizpůsobil normálně uvažujícím lidem. S Lisabonskou smlouvou však svými výroky zašel příliš daleko, takže kdyby Ústavní soud na tom dokumentu neshledal nic protiústavního a parlament by jej ratifikoval jako jiné státy Evropské unie, musel by Václav Klaus hodně hlasitě zaskřípat zuby, aby jej dokázal podepsat. Měl by tedy už dnes vědět, že bychom mu takové sebezapření rádi připsali k dobru a ústup od jeho sporné důslednosti bychom mu ani v nejmenším nezazlívali.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
- Václav Klaus autor: Michal Doležal, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/35/3446.jpg
- Václav Klaus 2008 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/157/15623.jpg
- Globální oteplování autor: Markéta Sandanusová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/121/12078.jpg